Last Hardrock Outsider

Proč si nemyslet, že IRON MAIDEN právě vydali dobrou desku

Právě sepisuju recenzi na novou desku IRON MAIDEN a dostávám se k textu, který na „Senjutsu“ a vlastně i na celou novější tvorbu legendy sepsal náš nový přispěvatel Majk. Jeho argumentace mě přijde natolik zajímavá a rozdílná od běžných recenzí na tuhle věc, že jsem ihned zvažoval, jak tento materiál použít. Nakonec jsem se rozhodl pro článek v sekci Asylum. Ožehavé téma to každopádně je, zvlášť pak pro skalní. Pluralita názorů však u nás funguje. Předávám tedy slovo Majkovi... (Stray)


… a začnu rovnou od konce, tedy od konce této poslední maidenovské japan hitparády – „Death of the Celts“, „The Parchment“ a „Hell on Earth“. Všichni víme, že jdou za velitelem Harrisem, že jsou dlouhé a že se bude pidlikat. „A taky jo, kam se hrabe Bitner, to se nedá srovnat“. Smrt Keltů si díky námětu asi jediná zaslouží toleranci zběsilých triolových tanečků, které nejpozději na „Dance of Death“ předepsal Maiden nějaký šílený psychopat vydávající se za psychiatra. Kdyby však byly rozesety jako koření a nikoliv jako hnací motor, byl by to docela fajn trademark. Skladba začíná, podle očekávání, vybrnkávačkou na španělu (jako asi dalších 6 nebo kolik) – asi na vytvoření atmosféry, po 20ti sekundách se ale motiv najednou mění, jen tak, prostě najednou, jen tak. A za moment zase zpátky. Proč? „Proč, Helenko?“ V prostředním momentu změny úplně slyším Frantu Štorma a jeho „Fascinator“ „Siamská dvojčata rohaté zvěře, netopýr ocasem jedno z nich řeže, lepkavé kobry jak vztyčené věže, lezou ze zadku mrtvého papeže“. Bože to by byla pecka, absurdno vytažené až za hranici šílenství, ale co, sami jste si o to pánové řekli. Tady už se uškodit v podstatě nedá.


Smrt Keltů pro mě vyjadřuje na 100 % všechno, proč si myslím, že je ta deska špatně. Opakování motivu na vybudování napětí – jasně, ale občas (jako šafránu), motiv by se měl nabalovat a růst. Jinak jde zkrátka o pouhé omílání. Instrumentální pasáže o délce několika minut, kde se střídají sóla s vyhrávkami – ano, ale občas, ne neúnosně dlouhé a ne v každé, ani v každé druhé, ani každé třetí písni. Abych byl poctivý, pasáž s vyjíždějící basou a hrnoucí motiv nahoru je super. Bohužel mi přijde jediná. Jinak jde o samoúčelné vrstvení harmonických postupů ze základní lidové školy (platí vždy a všude jak pro Jarušku v prvním ročníku, tak pro super bandu se 40ti lety zkušeností), nemyslím tím tedy nic sarkastického, jen to, že natáhnout song o 4 minuty pidlikání umí opravdu každý. Odmítám řeči, jak tady jde o náladu, nebo dokonce progres, BOŽE! Ano jistě, progres ve smyslu vývoje to je – kapela se posunula od britského heavy metalu k dlouhým a prázdným slepencům, ale všichni víme, že když se v rocku řekne progres, je na 95 % myšlen styl reprezentující hromadou skvělých kapel a muzikantů hrajících něco ale úplně jiného než jsou tyhle, jak řekl Marek Vašut v jednom satirickém seriálu „Takové ty Irské dupačky“. Mám intenzivní pocit, že polovina skladeb je zanechaná tak, jak jí pánové vyjamovali v přípravách. OK, vím, že už každý přijde nejspíš s hotovou skladbou, ale přesně takhle mi výsledek zní v uších.



„The Parchment“ je pak od začátku až do konce přehlídkou toho, jak kapela absolutně neví co dělat. Úplně vidím, jak ve zkušebně, v Maiden verzi asi spíš rovnou ve studiu, přišel Harris s další vybrnkávací pidlikačkou na začátku, kapela se na sebe nechápavě obrátila a začala bastlit něco ve smyslu – to půjde. Nejde. Opět motiv, který se nesmyslně opakuje do zblbnutí, v podkladu ty strašidelné umělohmotné synťáky, které na desce plní úlohu „náladotvůrce“, protože asi někdo měl pocit, že kytarové akordy už jsou málo. Takže tam skoro ve všech skladbách frčí jeden (dobře možná dva, myšleno obrazně) hnusnej synth zvuk, mydlící akordy a vyplňující zbytečně hromadu místa v mixu. Skladba, kterou jsme na posledních 4 deskách slyšeli stokrát, je to pořád dokola, kolovrátek jednoho nápadu. Tahle nemoc, rakovina, která pro mé ucho už skoro úplně sežrala mojí milovanou kapelu, se narodila na „The X Factor“, kde se ještě tvářila, jako vývoj, hledání cest a přestupní stanice, která se ale ukázala být konečnou. A opět několikaminutová pasáž se sóly, tentokrát mám občas pocit, že šlo opět o jam, kdy měli kluci pocit, že se to povedlo, a tak to tam nechali. Melodie tančí až na hraně falešnosti, a přestože sólová hra našeho kytarového tria je jediná věc, která drží pořád sakra vysoké parametry minulosti a odkazu, tak tady si sáhla na dno. Už není kde brát.


Na desce je asi tak 20 minut nuceného času kolovrátkových vyhrávek a výplní prázdných míst, která musí vyplnit sólová hra. A to prostě nejde, tohle není instrumentální kapela, Smith, Murray i Gers jsou skvělí metaloví sekerníci, ale nejsou ready nahrávat desky kytarových hrdinů. Proč taky. Ale opět pochválím, okolo té 11té minuty se vlna zvedne, kytary a sóla nakopnou invenci a konec skladby je výborný a ano, skoro by se dalo říci až progresivně pojatý. Na poměry heavy metalu, samozřejmě. Ale ne, nemůže to končit takhle skvěle a „do plnejch“. Musí se tam ještě opakovat náladotvorná pidlikačka ze začátku, asi abychom nezapomněli, že tohle vymyslel Mr. Harris. A jak jsme ukončili song, jedeme i do finále. Už nepoznávám, kdy jedna věc končí a druhá začíná. Pidlikačky jsou jedna jak druhá, intro je na chlup stejné, jako šest předchozích. Přechod do zkreslených kytar jakbysmet, vyhrávka stejného typu, jaké známe od dob „Fear of the Dark“, kdy smetly rockový svět. Jenže opakovaný vtip vtipem být přestává a začíná se stávat karikaturou sebe sama, pokud se opakuje příliš často.


Bruce dělá, co může, všichni víme a slyšíme, že věk a zdravotní stav se prostě musí projevit i na takovém frajerovi, jako je on. A že je to sakra bourák po všech stránkách! Ale on je takový střelec, že chvílemi jede na plnou sílu už ve slokách, snaží se texty ohnout do nápaditých melodií, zkrátka uplést z hovna bič. A k tomu všemu mu sakra často kapela „hází klacky pod nohy“. Co tím myslím? Jedna z největších hudebních šmír je permanentní dublování vokální linky totožnou kytarovou vyhrávkou. Jasně, využité jako koření, chvilková změna a podpora momentu ve chvíli finální gradace je to pecka. Jakkoli jinak zneužité je to šmíra. Nejlacinějšího ražení. Nevíš co zahrát? Předehraj zpěvákovi linku. Bruce je jak v okovech, kytara se ho drží jak klíště, nemá v podstatě kam uhnout, porušují se tady všechny zásadní věci, které se naučí každá kapela, která odroste prvním krůčkům. A když už unisono, tak tedy aspoň do posledního tónu, jinak to vypadá, že došel text, dech, prostě to najednou nesedí a rozdíl vás plácne přes palici silou hadru na nádobí ze školní jídelny. A tenhle neduh se táhne a moří mnoho skladeb tohoto dvojalba.



Za sebe vidím tři největší průšvihy, které tu nahrávku a celou současnou tvorbu sunou tam, kde je.


Za prvé: Ztráta sebekritičnosti. Jasný příklad hned otvírák. V podstatě skvělá, náladová věc, která by nakopla chuťové pohárky úplně luxusně nebýt absurdní délky přes 8 minut. Ta věc je postavena na temnotě, neklidu a graduje výborným refrénem. Proč ale tři mezihry se střídajícími se sóly? Dodá to něco k významu, poselství a funkci té skladby? Ne. A místo opravdu „progresivního“ otvíráku máme nataženou bažinu, ve které se super nápady utopí ve stereotypu. Seknout to na 3:30 min, bude to šleha na začátek, jak se patří. A ve zjednodušení se tenhle princip dá aplikovat na 80 % materiálu desky.


Za druhé: V podstatě absolutní absence riffu! Vlastně ani jedna věc nezačíná riffem? Není to náhodou u 90 % všech slavných pecek této kapely jinak? Kam se poděla tahle absolutně základní dovednost metalového kytaristy? Každý kluk, co se učí na kytaru a má rád bigbít, se učí hrát riffy od IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST, BLACK SABBATH a spol. Proč? Protože riff dělá skvělou heavymetalovou pecku. Na něm kapela dřív stavěla skladby, byla v tom jedna z nejlepších na světě. A najednou konec, studnice vyschla, kytary hrají doprovod, pěkné, ale stotisíckrát obehrané vyhrávky a ty strašidelné triolové pidlikačky. Zůstávají sóla, která pořád (většinou) mají výbornou kvalitu, ale nestačí jedna salva na song, kde se kluci blýsknou? Ono nasekat na desku ve finále nějakých 60 sól aby nenudila, to je ale kurva práce. Čili tady vidím velkou prohru skvělého kytarového tria, nedokázali přijít s riffem, který by ostatní strhl, aby se urvali ze řetězu a udělali song, co proletí kolem, a my budeme čumět s otevřenými hubami.


Za třetí: Synťáky. Proč? Proč? Proč? Kdo je má na svědomí nevím, ale… Všude plochy laciných syntezátorů. Vše skoro výhradně ve vyšších rejstřících, s pouťovou invencí. Jestli tohle má jako dělat, že to není obyčejný hevýk, tak nedělá. Dělá to kurva Zagorku chraptící z repráků na Matějské. Ty klapky se nesnaží o nic, jen tam prostě jsou a už tak zaříznuté kytary ještě krátí o hlavu svou uširvoucí jízlivostí. Do stejného ranku patří již zmíněné dublování vokálu kytarou.



Do kotlíku přidávám mix nahrávky, který je udělaný stylem „udělej všechno proto, aby byl slyšet každý tón basy“. „Ty vole Steve, my víme, že jsi geniální basák“. Proč na oběť tohoto ujištění musí z kytar zbýt jen vykastrované torzo, které tak nějak ševelí kolem? Bruce zní často jak za plentou a celkové vyznění má místy až demo charakter. Vyhoď ty klapky do prdele, nech kytary hrát jako dřív a uvidíš, co se stane. Vezměte si producenta, který se nebude bát vám přistřihnout křídla a Kevina nechte dělat na jiných kapelách. Tam jsou totiž často jeho výsledky o jeden až tři levely výš. Martin Birch musí v hrobě lítat jako stihačka. A říkat, že moderní zvuk není pro Maiden? To neberu. Nikdy to kapela nezkusila, obávám se, že čistě z páprdovství a strachu. Strachu, že by materiál musel být namíchán a tím i postaven trochu jinak. Že by na povrch vyplavaly věci, které takhle zůstanou „dole“ a ještě je za ně kapela pochválena – to bude asi ten progres.


Jasně, hudba je, jako skoro veškeré umění založena na pocitu a nejde hodnotit objektivně. Proto prosím berte můj názor, jako názor. Netvrdím, že je pravdivý, protože nic jako pravda v posouzení hudby neexistuje. Věci, které mě štvou, mohou jiným naopak lahodit. Divné, ale možné. Píšu to jako věrný, dlouholetý fanoušek Maiden, který kapelu nezatracuje, protože i já cítím, že uvnitř desky „Senjutsu“ je zakopaný v podstatě dobrý materiál, který by mohl být někde na levelu „Fear of the Dark“ a „No Prayer for the Dying“. Stačilo by odházet ty kubíky marastu, které nekompromisně pohřbily myšlenku. Nebát se hrábnout do strun a ukázat, že věk je jenom číslo.


Utěšovat se, že vlastně ta deska není špatná, je prostě málo! Řeči o progresu jsou už úplně mimo mísu. Tohle jsou MAIDEN, kapela z první linie, ne zábavovka, která hraje na motorkářské slezině v Dolních Podčáplích! A nebudu se přidávat k zástupu, který kýve hlavou proto, že mu marketing pálí do palice, že je to pecka jako kráva. Ano, je to psychologická hra. Když vám tisíc médií, shopů a recenzentů tvrdí, že je to bomba, protože chtějí prodat dokonalý produkt, shrábnout dárečky a bůhví co ještě, tak se blbě stojí a mektá, že vlastně slyšíte něco jiného. No jo, každý říká, že je to pecka, tak to tak prostě být musí. Přece nejsem blbej! Zvláštní, že kapely typu IRON MAIDEN nebo HELLOWEEN mají tak obrovskou reklamu a marketing, přitom jsou to takové hvězdy, které by měly podobné prodeje i bez těch miliónů vynaložených na promo. Možná se pletu, ale mám pocit, že právě proto, že materiál smrdí, je potřeba lidem nasypat do hlavy jasný názor. Jo, třetí jasný příklad jsou pro mě letos GOJIRA.



Anebo zkrátka jsem úplně jinde, jsem hluchej a pitomej. Je to možný, tuhle eventualitu připouštím. Occamova břitva.


Přeji a zároveň trochu závidím každému, kdo si v téhle poloze Maiden našel zalíbení a deska se mu líbí. Taky by se mi líbilo poslouchat super desku Maiden. Ale pro mě už nejsou. A když se zpětně a soudně poohlédnu zpátky do éry návratu Bruce, tak mám pocit, že i když desky obsahují skvělé momenty a nápady, tak jako celek proti starší tvorbě ani náhodou neobstojí. V uvozovkách, samozřejmě. Jen si to z velké části namlouváme, vymýšlíme proč to akceptovat. Jsou to přece Maiden, nejlepší kapela na světě (pro mnoho z nás). To prostě musí být super. A když se postavíme k poličce s diskografií a máme chuť si něco pustit? Bude to něco z prvních devíti desek nebo něco z těch posledních osmi?


A přitom na „Senjutsu“ by stačilo tak málo. Vystrčit hlavu z … vlastního pocitu geniality, seškrtat nesmyslné výplně a momenty, nehrát si na bardy u táboráku a nechat ruce i hlavu dělat to, co umí nejlépe. A chlápka zvenčí co to kapele připomene a nenechá sebou vyjebat. Protože tyhle mnohaminutové suity nejsou nakonec ve své podstatě nic jiného, než ty klasické hevýkové pecky co dřív. Jen k nim pánové přilepili hromadu zátěže, jejíž smysl mi jednoduše uniká. A ne progres, ani náhodou.


P.S. Ty sbory z „Lady in Black“ v „Lost in a Lost World“ beru jako prima vtip a poctu legendě, i když nejspíš nechtěnou.:-)

P.P.S. Klady a songy jistě rozeberou jiní, artwork a další věci taktéž. Tohle jen takový stesk zhrzeného fanouška, jakožto pohled na celou desku. Z jedné strany. Pokud je váš pohled na té druhé, užijte si ho, závidím vám. Kdyby přišlo na bodování, viděl bych to tak na 40 %.

P.P.S. Jo a „Darkest Hour“ je taky docela super!


17.09.2021Diskuse (31)Majk

 

Majk
25.09.2021 18:48

Marek: Přesně tak nějak to bylo myšleno, jako názor z opačného spektra. Jasně v textu píšu, že je to pouze můj názor a netvrdím, že je správný. Také to není recenze, pouze popis mého duševního naladění na aktuální tvorbu Maiden, která se klukům z CrazyDiamond prostě něčím líbila.
Pokud by to byla recenze, musel bych nahrávce objektivně přisoudit i klady, které v té muzice slyším a vzít to jako celek. Pak by hodnocení nejspíš bylo 50, možná i slaboučkých 60% (spíš ale ne). Superlativy, ale čteme úplně všude a tak jsem se soustředil jen na to, co mě dráždí a nechal to spontánně jít ven. Navíc ze zásady bych nepsal recenzi na desku, která se mi vyloženě nelíbí. Proč bych to dělal? Nejsem žádný placený novinář, jen obyčejný fanda a pak by bylo jistě na místě se podivit, proč vydávat negativní energii na práci jiných a zbytečně hejtovat. I tady musím použít argument, který bych ale použil jen u jedné kapely na světě - protože Maiden.
Většina z vás to naštěstí pochopila správně a i pro mě je super číst normální reakci, klidně i úplně opačnou.

 

Marek
24.09.2021 13:18

Vlastně se článkem skoro v ničem nesouhlasím, ale je to super napsané a vtipné! Četl jsem nedávno jinou recenzi, kde bylo na konci hodnocení 4/10, ale to psal očividně někdo kdo komplet diskografii Maiden naposlouchal za víkend pouze pro potřeby toho článku... I jiný (rozuměj protikladný) názor stojí za to si vyslechnout, když má hlavu a patu a je sdělen slušně.

 

Stray
20.09.2021 22:13

romant : Stran toho obhroubleho napadání rozdílného názoru, slyšel jsem na to jeden dobrej pohled - cituji: Tohle všechno je věc inteligence dotyčného.

SDI, jejich druhé řadové album orecenzuju o vánocích. Teď už se těším na Carcass a dám i první tři alba Obituary, na což mám fakt chuť.

 

romant
20.09.2021 18:59

lord Džoudemort: Ať koukám jak koukám, tak psycho-hygienu tu předvádíš spíš ty (v tvém komentáři dole). Víš co je hezký v diskuzích na CrazyDiamond? Že tu až na pár výjimek respektuje jeden druhýho. Prostě sem choděj kultivovaní lidi.

Neumím si představit, že bych tu někde pod recenzí sjel Straye nebo Pekárka nebo Hivrise za to, že dali 40% mojí oblíbený desce (mimochodem, Honzo, pořád tu chybí recenze na SDI-Sign Of Wicked, a kdybys jí náhodou psal, opovaž se jí dát míň než 90%!! :D)

Co člověk, jiná chuť a tak je to krásný. Rád čtu a poslouchám odlišný názory (ne jenom v hudbě) a snažím se o nich přemýšlet. Je to důležitý, aby člověk nezamrz ve svojí bublině. Zkus to taky, obohatí tě to:)

 

Pekárek
19.09.2021 12:40

spajk: s tím bodováním, já vím, že to bylo myšleno obecně. Osobně se snažím, aby to objektivnější bylo v textu a to subjektivní spíš v bodech. Deska, která se mi hodně líbí nepůjde pod 7.
Celkově tvůj post určitě k zamyšlení. Za majka dík.:)

 

Vaughn
19.09.2021 10:43

Navrhuji to přeložit do angličtiny a poslat Harrisovi. Chytne se za nos a vyhodí Shirleyho. Jo a pro kolik lidí hraješ běžně ty?

 

Prowler80
19.09.2021 10:23

Slušný panoptikum. Kojčickej to stylově završil.:-)

 

spajk
19.09.2021 09:51

Bohužel. Doba je taková a trendy ve společnosti tíhnou k bezbřehému optimismu a konstruktivní kritika je upozaďována. Stačí si pročíst časopisy nebo weby zaměřené na hudební dění resp kritiku. Často je za nejhorší známku považováno 6/10 nebo jeji ekvivalenty podle výše bodové škály.
Proč by se na svobodném mediu nemohl objevit pohled na desku z opačného názorového břehu? Pochopitelně nemám na mysli věčně hatery, ale kritiku podepřenou argumenty mající hlavu a patu. Když k tomu přičtu nemalé finanční obnosy za které se dnes desky pořizují, nevidím sebemenší důvod tyto názory upozaďovat.
Majk to takto vidí, svoje pocity z desky popsal a mě bavil ten úhel pohledu vycházející z jeho vlastní hudební praxe.
Naprosto s ním v některých věcech souzním. Když jsem tu četl každý den hlášení, že s každou sadou pěti poslechů deska roste a po patnácti(!) posleších dorovnává desky ze začátku devadesátých, cukaly mi koutky úst.
Jako ok ale proboha, kdo dnes poslouchá 15x album. Heavy metalové album!
To album neroste, to ho jen člověk začíná znát a zvykat si na něj. Podobný případ placebo efektu jsou mýty o tom, že repro bedny se musí zahořet, aby se rozehrály.
Pokud pomineme minimální fyzikální zákony, že závěsy reproduktorů lehce povolí, tak celé zahořování funguje na principu psychologie, že si na ten zvuk člověk po měsíci prostě zvykne. Stejný případ jako nekonečné oposlouchávání desek.
Můj nazor je, že pokud je deska skutečně dobrá, zkušený posluchač musí poznat do třech poslechů. Můžete namýtat něco o progresivní hudbě, kraut rocku, Zappovi...no i tam to platí úplně stejně. Časem mužů objevit nějakou stopu, kterou jsem nerozeznal nebo preslechl, ale sled akordů a jejich progrese je pořád stejná.
Za mě tedy Majk za sto bodů a více takových názorů.

 

Hivris
19.09.2021 09:34

Malá poznámka - nemyslím si, že má Senjutsu úspěch jen ze setrvačnosti, že to jsou prostě IRON MAIDEN, jak tady zaznívá. Řekl bych, že je nezanedbatelná část fanoušků jako jsem já, kteří k tomu jménu žádnou posvátnou úctu necítí, protože prostě vyrostli na zmíněném grunge, crossoveru, norském blacku apod... A přestože starší desky mejdnů respektuju, tak bych si je už nepustil, zatímco Senjutsu ano. A dokonce čím dál častěji. Z jakého důvodu, to by bylo na delší povídání a třeba to Stray řekne zítra i za mě:).

 

Kuklač
19.09.2021 08:46

....mam dojem ze kapela IM asi uz nie je pre vas Hooya,Majk a pod...asi ocakavate nieco ine co kapela uz 20 rokov neponuka. Nechuti mi rum tak budem pit vodku nie?! Zbytocne tu robite negativnu reklamu kapele ktora ide mimo vazho hudobneho vkusu. Album je uspesne celosvetovo-recenzie aj predajnost su skvele a co to znaci? Ze drviva vacsina fandou je spokojna s tym co robia. Tak to je a je uz len na vas ako k tomu budete pristupovat. Peace!!!!!

 

 

 

 

TOPlist