Last Hardrock Outsider

Pohled za oponu hudebního streamu

Jak je to tedy s tím streamováním? Zabíjí hudbu, jak tvrdí zarytí odpůrci, nebo jde jen o přirozený vývoj v multimediálním prostoru? Kolik vůbec dostávají umělci za streamování hudby? Jedná se o marketingový nástroj nebo významný zdroj výdělku? Tyhle otázky jsem si občas kladl, protože online poslech využívám čím dál častěji a stal se pro mě zajímavou alternativou k nakupování cédéček a vinylů a také ke stahování hudby. Pokusil jsem se tedy posbírat data a informace, abych si mohl udělat na stream vlastní názor. Když už jsem se do této oblasti ponořil, říkal jsem si, že nebude od věci získané poznatky sesumarizovat a hodit na papír a monitor, aby byly k dispozici i pro ostatní čtenáře, které problematika zajímá. Streamování hudby je v současnosti rozvinutý a robustní umělecký byznys, který zasahuje do mnoha oblastí, proto jsem cíl zkoumání zúžil primárně na nejrozšířenější platformu v USA a Evropě, a tou je společnost Spotify. Jak uvidíte, celý proces od nahrání skladeb na server služby, až po inkasování plateb neprobíhá vůbec tak jednoduše, jak by si mohl člověk představovat. Po rychlém nástřelu historie hudebního online průmyslu se společně podíváme na financování, podmínky a vůbec metodiku služby Spotify. Na závěr se podělím o zkušenosti a informace vztahující se přímo k uživatelskému používání. Zdrojem pro článek byly převážně anglické a americké internetové servery zabývající se distribucí digitální hudby. Konkrétně je neuvádím, byl by to seznam delší než samotný text, ale odkazy mám případně k dispozici.



NA POČÁTKU BYL NAPSTER


Křivolaká cesta hudebního záznamu vede od fonografu až k dnešním ztrátovým kompresním formátům jako MP3 nebo OGG, které byly základem sdílení hudby pomocí internetu. Jednou z vůbec prvních aplikací na šíření muziky v čistě digitální podobě byl proslulý americký Napster, spuštěný v roce 1999. Technologie Napsteru byla založená na bázi P2P sítě, kdy software pouze zajišťuje spojení mezi jednotlivými uživateli, kteří si mohou navzájem vyměňovat data. I díky slavnému sporu s kapelou METALLICA byla služba Napsteru v červenci 2001 vypnutá, ale cesta k získávání a poslouchání hudby pomocí výpočetní techniky už byla otevřená. Pamětníci si určitě vzpomenou na stahování nejen hudebních souborů pomocí aplikací Kazaa, Soulseek nebo DC++, využívajících různé protokoly, ale stejný princip. Zde už se ovšem pohybujeme na tenké hranici legálnosti sdílení a stahování, která se navíc liší zem od země. Podívejme se raději na prototypy zákonných možností poslechu zvukových záznamů skrze počítače a specializované kapesní přehrávače. Už v roce 2003 představila firma Apple svoji službu iTunes Music Store, určenou primárně pro vlastní přehrávače iPod. Tady ještě nebylo možné hudbu streamovat, ale aspoň za poplatek legálně(!) stahovat. Nahrávací společnosti a umělci najednou zjistili, že lidé nemají problém za hudbu platit i v případě stahování, protože zákonem povolené získávání hudby přes internet začalo okamžitě využívat velké množství posluchačů. Ušetření nákladů za fyzický nosič určitě hrálo svou roli, ale primárně šlo o pohodlnou a bezprostřední možnost nákupu muziky. Skutečnými pionýry ve streamu se pak staly aplikace Pandora a Last.fm, prezentující se jako customizovaná rádia, přičemž prvně jmenovaný systém začal využívat možnosti vkládání reklam do poslechu. Tím se objevila další varianta potencionálních výnosů z hudební produkce, která už přímo vedla ke vzniku ryze streamovacích softwarových řešení, jakými jsou Spotify, Tidal, Apple Music nebo Deezer.


V rámci historie si ještě dovolím malou odbočku do indie oblasti, kde vykrystalizovaly dvě platformy sloužící k nezávislé propagaci méně známých hudebních projektů. Šlo o weby MySpace a Soundcloud, které poskytovaly streamovací prostor pro seznámení se s tvorbou vesměs nekomerčních kapel, včetně těch metalových. Zatímco Soundcloud si toto zaměření uchoval doposud, MySpace se transformovalo do standardní placené streamovací služby. Okrajově chci vzpomenout ještě Bandcamp, se kterým má český fanoušek nezávislých kapel asi největší zkušenost. Zde slouží online přehrávání primárně k jakési formě reklamy a ochutnávky hudební produkce a následně lze přes portál zakoupit digitální nebo fyzický nosič, případně merch.



SPOTIFY – TROCHA ČÍSEL ANEB JAK TO CELÉ FUNGUJE


Teď už přímo k (prozatím) největšímu hráči na poli streamování hudby – ke společnosti Spotify a ke konkrétním číslům. Společnost byla založená v roce 2006 ve Švédsku a dva roky na to začala fungovat její aplikace. V roce 2009 se Spotify podařilo expandovat do Velké Británie a v roce 2011 do USA. Také díky tomu se ve stejném období podařilo této službě dosáhnout tehdy neuvěřitelné mety 1 000 000 platících uživatelů. Boom rozšiřování pokračoval, následovala expanze do dalších zemí a v současné době uvádí Spotify počet 345 miliónů aktivních posluchačů za měsíc, přičemž 155 miliónu z nich využívá placenou verzi. Pro tyto zástupy muziky chtivých davů má Spotify k dispozici více než 4 miliardy(!) hudebních playlistů a zhruba poloviční sumu podcastů, což je další multimediální oblast vyznačující se raketovým nárůstem popularity. Příjmy společnosti se generují jak z hrazených reklam pro free uživatele, tak z předplatitelských poplatků. Podle finančních prohlášení platí Spotify majitelům práv k distribuované hudbě 2/3 svého obratu. Do roku 2020 to bylo 23 miliard euro, v samotném roce 2020 dokonce slušných 5 miliard stejné měny. Aktuální výsledek hospodaření společnosti ale není úplně ideální, Spotify vykazuje ztrátu namísto zisku. Otázkou tedy je, jestli se do budoucna nezmění i systém a výše předplatného.


V naprosté většině není příjemcem peněz od Spotify samotná kapela, nýbrž zmínění vlastníci práv. Mezi ně patří nahrávací firmy, společnosti hudebních agregátorů a jiní distributoři. Celá procedura prostě nefunguje tak, že si skupina nahraje mp3 verzi svého alba na Spotify a dál už jen pobírá měsíční apanáž. Na to je potřeba pevné místo ve stáji některé z větších nahrávacích společností, které se Spotify komunikují přímo, anebo využít služeb některého z prostředníků, tzv. agregátorů. Právě agregátoři zajišťují, že se vaše hudba dostane na domluvené streamovací servery, s agregátorem podepisujete smlouvu a konečně agregátor vám pak i vyplácí peníze. Částka, kterou nakonec inkasujete, bude odpovídající vaší smlouvě; někteří agregátoři nabízejí procenta z poplatků od Spotify, jiní vám přenechají všechny poplatky, ovšem jen za pravidelný měsíční příspěvek opět z vaší kapsy. Spotify přímo na svých stránkách doporučuje agregátory ReverbNation nebo CD Baby, stále populárnější je AWAL (Artists Without A Label). Z tuzemských variant vypadal solidně projekt Prodejhudbu.cz, ale jeho stránky jsou v současnosti nedostupné, těžko tedy říct v jaké kondici se služba nachází.


Pokud kapela prošla prvním kolem a protlačila svou hudbu na server Spotify, může doufat, že si jejích nahrávek fanoušci všimnou, nebo ještě lépe, že je některý ze stálých uživatelů zařadí na svůj sledovaný playlist. Tyto vytvářené seznamy skladeb mají ohromný dopad na masu běžných uživatelů, ovlivňují hudební vkus mnoha posluchačů, kteří nechtějí nebo nemohou ztrácet čas vyhledáváním své oblíbené hudby. Playlisty vytvářejí jak sami uživatelé, tak mechanizované počítačové algoritmy. Spotify navíc zaměstnává tvůrce hudebních indexů pro jednotlivé země; vlastního editora oficiálních playlistů pro Českou republiku máme od roku 2019 i my. Vysoce sledované playlisty mají významný vliv na to, jak často se skladba streamuje a jaký z ní tedy bude příjem. V dnešní době platí Spotify v průměru 0,006$ za jeden stream. V aktuálním kurzu jde o zhruba deset haléřů CZK. Tento nevelký obnos se liší podle lokality, například ve Skandinávii se platí vyšší předplatné, tudíž i zisky budou o nějakou tu tisícinku dolaru vyšší.



Aby to nebylo tak jednoduché, přichází další důležité „ale“. Peníze nenaskakují vlastníkům práv a následně umělcům na účet za každý uskutečněný stream automaticky. Spotify namísto „pay-per-stream“ operuje s tzv. „streamshare“. Platby generované z reklam a předplatného jdou každý měsíc na jeden společný účet pro každou zemi. Z tohoto budgetu se pak poměrně vyplácí obnosy umělcům podle počtu realizovaných streamů. V praxi to znamená, že když budete během měsíce poslouchat lokální grindovou kapelu jen vy, tak nemusí z kompletního balíku dostat vůbec nic a vaše předplatné (5.99€) spadne do klína populárnějším interpretům. To samozřejmě vyhovuje větším společnostem a labelům, a tudíž se o změně mechanismu vyplácení poplatků neuvažuje. O morální stránce takového byznysu si udělejte obrázek sami, já zatím přihodím ještě pár uživatelských informací.


UŽIVATELSKÉ TIPY


Co bude zajímat asi nejvíce posluchačů je kvalita streamu. Ve svých aplikacích využívá Spotify formátu Ogg Vorbis, a to až do výše bitratu 320kbps. Defaultně je v nastavení předvolená „automatická kvalita“, u níž by se dalo předpokládat, že při silném wi-fi signálu dosáhnete právě na zmíněný nejvyšší bitrate. Bohužel je výchozí kvalita vázaná i na jiné faktory než samotné internetové připojení a nabídne jen poloviční výkon, tzn. 160kbps. Prvním krokem před samotným poslechem by tedy mělo být manuální nastavení na velmi vysokou kvalitu. Hodnoty online přehrávání se dále liší u streamu přes webový prohlížeč a u free uživatelů. V obou případech jsou mírně omezené a nedosáhnou na horní hranici. Pozitivní zprávou je, že Spotify reflektuje volání po vysoce jakostním bezztrátovém streamování a připravuje službu Spotify Hi-Fi. Bližší informace zatím nejsou k dispozici, ale projekt Hi-Fi je jednoznačnou prioritou v dalším vývoji služby.


Katalog nabízené muziky je skutečně monstrózní, nabízí přes 70 miliónů položek, při denním průměrném přírůstku 40 000 skladeb. Ani metalové kapely se streamování už nebrání tak jako kdysi, a tak si prakticky nevzpomenu na případ, kdy bych na Spotify něco nenašel. Občas pravda chybí nějaká alba v kompletní diskografii, ale většinou se je daří postupně doplňovat. Právě téměř neomezená hudební nabídka napříč všemi žánry je největší plus Spotify. Fanoušek už se nemusí pídit po nesehnatelných nahrávkách, které nejsou k dispozici jak fyzicky, tak ani ke stažení. Takovým případem jsou pro mě osobně třeba švédští punkáči EBBA GRÖN, u kterých jsou na Spotify k dispozici všechna tři alba a bestofka; online poslouchám také téměř úplné dílo švýcarských black metalistů PAYSAGE DHIVER, včetně demáčů. Samozřejmě se dá najít spousta špeků a výjimek, které Spotify neobsahuje, ale kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Rozumný náročný posluchač bude s nabídkou určitě spokojený. V aplikaci jsou navíc k většině alb od zvučnějších jmen hudebního průmyslu k dispozici texty, jejichž zdrojem je databáze ze stránek genius.com.



Dalším kladným atributem Spotify a streamu obecně jsou zmíněné playlisty. Možnost vytvořit si vlastní playlist vypadá lákavě, jen to chce trochu času a trpělivosti. Odměnou bude vysoce personifikovaný seznam skladeb pro různou příležitost, případně žánrový nebo dobový výběr. Výhodou při tvorbě takové kompilace je softwarové automatické vyrovnávání hlasitosti, kdy odpadá problém s rozdílným nastavením volume u jednotlivých písní, které dokáže pozlobit třeba u podobného výběru z empétrojek. Playlist pak můžete používat pouze pro osobní potřebu nebo ho lze sdílet pro ostatní posluchače, jak to ostatně dělá většina uživatelů. Při hledání stylových playlistů je vhodné nebrat hned první podle názvu, ale prohlédnout si alespoň pár obsažených skladeb. Hlavně Američané mají totiž rozdílné pohledy na různé žánry, kupříkladu heavy metalové výběry zpoza oceánu jsou většinou pro našince dosti neatraktivní. Nicméně nejen běžní uživatelé, ale i známí muzikanti a kapely sdílejí své playlisty. Do jaké míry je playlist výsledkem jejich individuálního výběru a do jaké se jedná o záležitost PR oddělení je asi zbytečné řešit. Pro představu doporučuji kouknout na James’playlist obsahující hudební favority Jamese Hetfielda. Mezi mé oblíbené kompilačky patří „Time Capsule 2000–2001“ od Anderse Fridéna, „My Ultimate „Drive Fast“ Playlist“ Scotta Hilla z FU MANCHU nebo perfektně seskládaný a výstižně nazvaný playlist „ASPHYX – Paul“. Playlisty zveřejňují mj. i nahrávací společnosti, které na nich nejčastěji prezentují novinky svých stájových koní. Nuclear Blast, Metal Blade, Century Media nebo Peaceville, to je jen namátkový vzorek labelů, jejichž playlisty a katalogy lze na Spotify najít.


DOBRÝ SLUHA, ALE ŠPATNÝ PÁN


O Spotify by se toho dalo napsat ještě hodně, o streamování muziky ještě víc, ale myslím, že pro začátek a ilustraci to bude prozatím stačit. Snažil jsem se vyhnout úplným triviálnostem a zároveň neunavovat složitějšími popisy. Snad se mi povedlo alespoň nastínit fungování této populární služby a podat nezaujaté informace čtenářům. A to jak těm, co už Spotify využívají, tak i ostatním, co z různých důvodů streamování odmítají. Rozhodně nechci nikoho přesvědčovat nebo odrazovat. Pro mě zůstává online poslech nadále šikovným a pohotovým pomocníkem k psaní článků i k relaxačnímu poslechu. Pro dosažení skutečného požitku z hudby budu ovšem vždycky sahat po cédéčku a vinylu nebo zajdu na pořádný koncert. Snad je nás takových ještě většina.


22.04.2021Diskuse (74)Hivris

 

Hivris
04.05.2021 18:47

Dave78: našel jsem dvě starší odpovědi na tvou otázku přímo na komunitním fóru Spotify a z obou vyplývá, že se platí i za downloadnutou muziku a offline poslech. Samozřejmě se počítá s tím, že se aspoň jednou za čas připojíš online a odešlou se statistiky:).

https://community.spotify.com/t5/Content-Questions/Does-offline-music-count-up-for-statistics/td-p/3800598

https://community.spotify.com/t5/Chat/Do-listenings-count-in-offline-mode/td-p/792929

 

Dave78
04.05.2021 16:54

Díky za poučný článek, zajímavé. Jen mám technický dotaz - že interpretovi/labelu plynou peníze z on-line streamů, to mi je jasné, ale jak je to v případě, že si danou skladbu/album stáhnu ze streamovací služby do zařízení a poslouchám třeba stokrát off-line (což běžné dělám), i z toho umělcům něco kape?

 

Angaroth
03.05.2021 11:18

Spotify je z mého pohledu lepší alternativa než stahování z torrentů apod. na ochutnávku ideální. Osobně dávám přednost fyzickým nosičům i když jsem mladší ročník (1987). Prostě sbírání CD/LP mě baví navzdory tomu, že je to prostě zastaralý formát a moje okolí jen nechápavě kroutí hlavou :).
Hivris: to je pravda když si vemu jakou kvalitu měli mp3 co jsem na střední stahoval do svý tlačítkový nokie.

 

Hivris
02.05.2021 11:44

Možná to je pro zvukové labužníky kacířská myšlenka, ale opravdu dobré album se nechá poslouchat a ocenit i na mobilní soustavě jakou je třeba Samsung A40 + Lamax Sentinel Beat SE-1:). Vzpomeňte, na čem jste metal, rock nebo punk začínali poslouchat. Možná to dělá moje hlavní zaměření na thrash/death/black, ale přestože mám aparaturu v řádech desítek tisíc, tak nemám problém si občas na prasáka pustit lo-fi verzi oblíbených alb.

Spajk: dík za další playlist, určitě vyzkouším.

 

spajk
01.05.2021 13:34

Udělal jsem si nový playlist.
80 from 80´s aneb osumdesát skvostných AOR vágnerovských fláků jedné dekády.
https://open.spotify.com/playlist/0acG4IO7qn8HVzzlgK7qIf

 

Dalas
28.04.2021 08:52

U toho ripovani desek asi hodne zalezi i na kvalite gramofonu a prenosky predevsim. Po netu se vali mraky vinyl rip-u, ktere zni strasne zkreslene a jen prozrazuji puvod v levnem gramofonu s usb vystupem. Predpokladam, ze to neni tvuj pripad. Pak to smysl ma.

K MQA a hi-res tak nejak obecne. Je to v podstate protireakce na neblahy trend zejmena poslednich 20 let, kdy se produkce vetsiny popove a rockove muziky smrskla na prehluseny mastering a mizivou dynamiku. Je skupina posluchacu, kterym se to nelibi a tem vychazeji vstric marketingove aktivity typu MQA and obchodu s hudbou ve vyssim rozliseni. Ze jsou mnohe MQA verze alb tvorene ze sprasenych masteru a ze mnohe draze nabizene hi-res formaty jen upsamplovane 44/16, cili z klasickeho CD, je asi neblahy fakt.

Pritom by stacilo se vratit na "pocatek letopoctu", tedy do 90. let a opet nabizet nahravky s normalnim masteringem a dynamikou. Pak by zadne MQA nikdy nevzniklo. Jestli by to udrzilo prodeje CD, to nevim odhadnout, ale urcite by svet poslechu byl prehlednejsi a bez marketingovych placeb:-)

 

Pekárek
26.04.2021 23:08

spajk: Hrozné, šílená ztráta...

 

spajk
26.04.2021 22:54

K tomu požáru Universalu udělal video i Rick Beato https://www.youtube.com/watch?v=JknT_Fs2g9Y

Co se týče MQA, vůbec nevím o co jde :-) a nechce se mi tomu dávat 10 minut času.
Vlastně jsem skončil u první věty, že to je "lossy" formát a přestalo mě to zajímat. Si říkám, jaký bych asi musel mít bedny a uši, abych poznal rozdíl mezi normálním wavem na 44,1 kHz a nějakým třeba DSD záznamem v několikanásobně vyšší kvalitě...
Když ripuju desky do digitálu pracuju s wavem 96/24 a v tom si to i ukládám.
Vám můžu nahodit nějakej rip a hned zapomenete na to vaše MQA :-)
Vlastně když bych vážně popřemýšlel o nějakém streamování hudby, tak jenom abych si tyto ripy mohl doma pustit a nemusel to přehazovat do mobilního přehrávače. Nějaké úložiště a z toho to posílat po bytě přes streamer do beden.
Stream z webu mě moc neláká. Když už tak mi stačí Spotify, kde poslechnu tady recenzovaný novinky, aby odpadl zdlouhavý proces pokoutného stahování a přesunu do přehrávače a co mě echt zajímá, to kupuju na CD.
Elpíček mám taky pár, nic významnýho, tipuju tak 300 - 400. Nikdy jsem to nepočítal.

 

Dalas
26.04.2021 22:06

O MQA stale nevim, co si myslet. U hromady veci nepoznam rozdil a casto je mqa i prehluceny remaster. Slysel jsem ale i vyborne znejici veci. Nemam ale zkusenosti s desktopovym Tidal prehravacem, ktery by mel mqa enkodovat. Hodne ted ficim v pracovni, kde mam usb dac s hw dekoderem a pres ten mi i ti remasterovani IM zni v pohode.

 

 

 

 

 

TOPlist