Boomer Space

PINK CREAM 69 - One Size Fits All

Předpokládám, že jsem nebyl jediný, kdo zaregistroval existenci kapely PINK CREAM 69 až díky přestupu jejich zpěváka Andi Derise na konci roku 1993 do tehdy ještě spřátelených HELLOWEEN. A možná to dokonce bylo i počátkem léta páně 1994, kdy náš tehdejší nejlepší rockově/metalový plátek Spark, o těchto událostech z pera Nikolase Krofty peprně a velmi hbitě informoval. Tou dobou jsem u kamaráda celkem často sledoval pořad Headbargers Ball na stanici MTV, kde se občas klipy od „růžového krému“ vysílaly. Už si nevzpomínám, jakou pozornost jsem jim a jejich zpěvákovi tehdy věnoval, ale nahrávku slavnější kapely ke které Andi tenkrát přestoupil/utekl, jsem si ujít nechat nemohl. Tehdejší kritiky byly snad na 100 % příznivé a deska „Master of the Rings“ zůstává do dnešních dnů pro toto období (Derisovo období) jasně nepřekonána. Nazpět ale k PINK CREAM 69.


Všechny jejich desky se po revoluci v naší distribuční síti objevovaly celkem často a běžně. Aby také ne. Kolos Sony Music měl na našem trhu pevné zastoupení a tak sehnat v první polovině let devadesátých nějaké PINK CREAM 69 moc práce nedalo. Třetí deska „Games People Play“ už v sobě nesla změny doby i nepříliš jednotný směr muzikantů, jejichž názory na další směřování kapely se začínaly tříštit. Zmiňovaná deska úplně špatná rozhodně není, avšak od prvotního směru, jež vytýčila dvojice úchvatných nahrávek číslo jedna a dvě, se začíná jasně vzdalovat. Však také hned první fošna po Andiho odchodu pojmenovaná „Change“, přinesla příznivcům kapely mnoho bezesných nocí, kteří s nově příchozím zpěvákem, Angličanem Davidem Readmanem, věřili na zázrak a místo toho dostali jen bezzubou alternativní koláž, absolutně nehodnou jména kapely.



Pakliže jste ovšem příznivci melodického, jemně načančaného hard-rocku s decentním metalickým odérem, který sice hledí na zaoceánskou produkci přelomu osmdesátých a devadesátých let zpříma, avšak pro svou evropskou příslušnost nezapře základní hudební postupy, modely a vlivy náležícího k britskému základu let sedmdesátých, jsou pro vás PINK CREAM 69 na svých prvních dvou deskách absolutní povinností. Dle mého je právě Derisova první parta tou nejlepší odpovědí na hudbu JOURNEY, FOREIGNER, nebo trochu vzdáleněji i STYX. Daleko předaleko od BONFIRE, AXXIS, či CASSANOVA, kteří se o podobné spojení rocku a metalu snažili rovněž. Jenže na rozdíl od všech zmiňovaných, disponovali PINK CREAM 69 kouzlem jedinečnosti s téměř zanedbatelnou, u jiných pěkně nepříjemnou a odpudivou germánskou patinou.


Už na své eponymní desce jsou PINK CREAM 69 téměř hotovou a vyhranou kapelou. Nebýt dvojice nedotažených úprkovek, které se do konceptu, ale ani ke kapele samotné příliš nehodí (songy „Partymaker“Parasite“) stojí u mne tento debut téměř na samém vrcholu. Kdo ovšem na onom vrcholku skutečně trůní ve vší parádě a lesku, to je deska druhá „One Size Fits All“. I na ní se nachází jedna pořádně otravná blbovina, rychlopalba „Piggy Back Bitch“, ale to je tak jediné negativum této jinak absolutně nabušené desky. Osobně si úplně nejvíce užívám její střední část s hymnami jako jsou pochodová „Do You Like It Like That“, nadýchaná „Signs Of Danger“, zřejmě nejoriginálnější pecka celé nahrávky, píseň „Walkin Out To Heaven“ (s nadlidským Andiho pěveckým výkonem) a nažhavenou, smyslně pulzující hymnu „Stray Kid“. Neméně výborný je rovněž zpočátku trochu tajemně znějící otevírák „Livin My Life For You“ a temná a tvrdá dvojka „Talk To The Moon“, s precizními nájezdy elektrických kytar. Samostatnou kapitolou je pak trojice balad, přesněji řečeno balad ze sekce nepřekonatelných a velkolepých. Písně jako emocionálně nadlidsky zvládnutá „Ballerina“ (největší hit desky), něžná Where The Eagle Learns To Fly“ (s romantickým zvukem akustických kytar) a nakonec drtivě posmutnělá „We Taught the Children“, jsou dodnes Readmanovou érou nepřekonány právě pro svou originalitu, výborný zvukový kolorit i celkovou skladatelskou chemii, která v souboru tehdy pulzovala.


Jedno z nejlepších alb svého žánru.


03.11.2020Diskuse (13)Horyna
marekdt@seznam.cz

 

Zetro
05.11.2020 21:54

80%

 

Prowler80
04.11.2020 15:50

Dle nicku tipuju Kupku z ODS.

 

Prowler80
04.11.2020 15:49

Takhle je třeba sázet:

https://www.tipsport.cz/tiket?idu=-77571556737&idb=-1&hash=2d236cba

 

Stray
04.11.2020 14:03

Díky, budeme vytrvale pokračovat.

PS: Jinak Deris je snad jediný Andi na světě, který se píše s měkkým "i".

 

Krys
04.11.2020 12:52

Recenze podle mýho gusta. Brilantní a hlavně nečeká. PC mám rád, hlavně ty původní s Andym. Už dávno je sice nesleduju, ale oni už snad ani nehrajou. Bravo C Diamonde, novinky a historická okénka zvládáte bezkonkurenčně nejlíp.

 

Alda
03.11.2020 21:14

Výborná recenze, ve které byly lehce zmíněny desky následující, i deska předchozí.
Zřejmě budu taky patřit k těm, kteří P.C. objevili až s přestupem k Helloween, a navíc rok 1991 patřil jiným jménům, namátkou METALLICA, SEPULTURA, NIRVANA, KABÁT.
Takže One Size Fits All naposloucháno až zpětně a ano, je to výborná až vynikající deska, za mě cca 90-95%, kupodivu mi tam trošku nesedí "Walkin Out To Heaven“, jinak parádní songy. Balerrinu hrají docela často v rádiu. Podtrženo sečteno, je to deska, o kterou bych měl doplnit svou sbírku CD. Když jsem to dnes pozorně poslouchal, ve dvou třech sonzích jsem slyšel...Helloween :-) ... není divu, když veškerou muziku napsal (s pomocí) Derris. Následující Games People Play mám, je za silných 80-85%.
A AXXIS? Ti mi neunikli, Kingdom of the Night 1989 + Axxis II 1990 jsem posluchal hodně a často (z kazety) a i teď si je pustím a průbězně je sleduji.
A tuším, že se blíží doba, kdy se Horyna "hecne" a pisne něco o ANGEL DUST! :-)

 

spajk
03.11.2020 17:51

Myslel jsem si, že mám tuto desku ve sbírce, tak jí jdu hledat a našel jsem jen debut, Change a Electrified. Možná to mám na vinylu, ale nemám většinu vinylů doma.
Už jsem to hodně dlouho neslyšel, tak jsem pustil debut a není to špatná deska. Change pouštět nebudu, když hair metalisti spustí grunge, zní to dost trapně. Ted jedu už potřetí Electrified a je to sakra silná deska! Vzhledem k tomu, že na debutu má většinu kreditů Derris, jde o příjemné zjištění a skladatelský výpadek se podařilo nahradit perfektně.
Hrajou ještě vůbec borci? Možná už to zapíchli, když Ward vzal angažmá v Magnum.
Docela překvapivá recenze na PC69. Už jsem na ně trochu pozapomněl. Takže díky za připomenutí.

Byli zmíněni Axxis. Na jejich prvních dvou deskách jsem v době vydání dost ujížděl. I když v Metal Hammeru byli redaktoři na domácí kapely až moc přísní a obodovali je do druhé poloviny tabulky, nedám na ně dopustit.

 

orre
03.11.2020 15:01

Souhlasím ze Strayem. Deris je srdcař a Readmanovi ten melody metal nějak nevěřím. Není tam to srdíčko cítit. V dobách Change zpíval ala Soundgarden a to mu sedělo víc. Co to už bylo kapel a nahrávek! A pamatuje to někdo?

 

Stray
03.11.2020 13:06

Ono nejde jen o koncerty, ale o celkové působení toho člověka, napříč nahrávkou a jeho veřejnými výstupy hudebního i nehudebního druhu, a já si nedovedu představit, že by Readman kdy stál za realizací něčeho tak dobrého jako první dvě řadovky PINK CREAM 69, tam to spojení kvartetu: Deris/ Ward/ Kopfler/ Zafariou/ mělo prostě sílu. Mě se na One Size ty skladby prostě až moc líbí.

 

Imothep
03.11.2020 11:45

Stray: ano, je urcite treba oddelovat studiovky od koncertu. No, ja na skoro zadne koncerty nechodim, takze me fakt, jestli nekdo uspokojive poskakuje po podiu nebo dela veletoce, ci piruety vubec nezajima ... no a krom toho, momentalne stejne zadne koncerty nejsou a zrejme dlouho nebudou. Dale je to zalezitost pomijiva jako skoro vsechno ... no az na ty desky, ty tu zustanou naveky. A tam se proste Deris nikdy nemuze Readmanovi ani vzdalene priblizit. Pro zajemcer doporucim druhou desku skvele kapely Adagio - Underworld. Kdo ma usi a vkus v poradku, tak pochopi a uzna, ze to je proste naprosto jina a nesrovnatelna liga.