PINK CREAM 69 - Headstrong

80%

Němečtí PINK CREAM 69 pro mne představují už od začátku devadesátých let sázku na jistotu, protože jejich melodický hard rock kořeněný power metalovými prvky měl už tenkrát pořádný tah a svěžest. Kapela si sice v polovině devadesátých let prožila několikaleté krizové období, kdy na místo skladatelsky aktivního zpěváka Andiho Derise (jediného Andiho, jehož jméno se píše s měkkým „i“), který zběhnul k slavnějším HELLOWEEN, angažovala do svých řad v roce 1994 Američana Davida Readmana a spolu s ním se toužila vydat cestou grunge a celkově se nechala ovlivnit řadou tehdejších krátkodechých trendů. Nakonec však PINK CREAM 69 uznali, že tohle byla v jejich případě slepá ulička a po dvou sporadicky přijatých deskách se znovu vrátili ke svému dravému a na melodie bohatému zvuku. Když máte v kapele tak skvělého pěvce, jakým Readman bezesporu je, byla by opravdu škoda nevyužít situace a nevěnovat se poctivé Hard N´Heavy muzice se silnou melodikou, muzice, i díky nadstandardní instrumentální výbavě, prošpikované kytarovými vyhrákami. Už je to pár let, co palubu opustil bubeník Kosta Zafiriou, aby se dále věnoval pouze manažerské činnosti v hudební branži, ale šéf Dennis Ward je natolik zručným kormidelníkem a zdatným skladatelem, že svou kapelu nenechal nikdy klesnout do bahna průměru, a tak i alba v novém století mají velmi dobrý drive a potenciál. Stejně tak je tomu v případě novinky „Headstrong“, která prakticky útočí s tím nejzákladnějším, co hudbu PINK CREAM 69 vždy charakterizovalo.

Spolu s baskytaristou Dennisem Wardem a zpěvákem Davidem Readman je v sestavě ještě další původní člen, kytarista Alfred Koffler, a na kvintet je doplňuje dvojice hudebníků, která se k PINK CREAM 69 připojila až postupem poslední dekády, konkrétně kytarista Uwe Reitenauer a bubeník Chris Schmidt. Aktuální materiál odhaluje, že kapela má stále ohromnou fazónu a tak nové hymny zní opravdu mocně a vycházejí stále z odkazu staré hardrockové školy, častokrát přecházející až k vznosné melodice legend AOR, jako třeba JOURNEY. Charakteristická je špičková instrumentace a celkové zaujetí všech hudebníků, když se k tomu připočte zkušená produkce a celková profesionalita vyhotovení, dostáváme opravdu jedno z nejlepších melodických metalových alb letošního roku.

Album nakopne „We Bow To None“, rychlá jízda po vzoru starodávných předloh typu RAINBOW, následována klasickým singlem ve street-rockovém pojetí, jenž má velký potenciál chytlavosti – „Walls Come Down“. Tahle skladba odhalí, že navzdory evropskému původu PINK CREAM 69 vždy tak trochu pokukovali po kalifornském zvuku, výsledek jim však vždy slušel. „Unite And Divide“ se ukazuje spíše jako zatěžkanější valivá věc, jejíž tonáž vyvažuje Readmanův zápal pro ten nejnaléhavější pěvecký projev, jakého je schopen, nevyhýbající se zde ani těch nejkrkolomnějším hlasovým rejstříkům. Typickou ukázkou svěžesti a nápadité melodiky v heavy metalu je zde „No More Fear“, jinak skladba opatřená výstavním refrénem a barvitou kytarovou vyšívánkou. Pak zde máme nějaké polo-balady či balady, a řekl bych, že všechny tři pomalejší skladby „Man Of Sorrow“, „Vargant of the Niht“ a „The Other Man“ se povedly. Ačkoliv každá prezentuje trochu jiný druh songu, nechybí zde zajímavá melodika, nápad a určitý tajemný prvek. První zmíněná je opravdu mistrovským „power“ kusem, kdežto ty další operují s usazenější akustickou formou. Vynikající vypalovačkou je hymna „Bloodsucker“, kde rukopis starých dobrých PINK CREAM 69 z časů „One Size Fits All“ poznávám asi nejvíce. Song má ohromné kouzlo a charisma a bez problému se zařazuje mezi to nejlepší, co se na posledních albech této kapely nachází, nejtvrdší věcí je zřejmě „The Path Of Destiny“, kde se Readmanův hlas opírá do patřičně hutné hradby riffů, přičemž song je jaksi silácky naladěn, což budí trochu dojem kýče po vzoru současných rytířů ze Skandinávie. Celkově jde však o výtečné, dospělé a přesto životaschopné Hard N´Heavy album. Velká spokojenost. 

13.11.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz