Last Hardrock Outsider

PINK CREAM 69 - Ceremonial

Šest let trvalo čekání na jedenácté řadové album německých hardrockerů PINK CREAM 69, což bylo způsobeno zejména nabušeným pracovním kalendářem jejich šéfa, hlavního skladatele, baskytaristy, ale i studiového kutila a obrovského workoholika - Denise Warda. Ten se právě v průběhu posledních let podílel na tvorbě hudby u jiných formací, popřípadě fungoval u nich jako producent a studiový dozor. Jeho mateřská formace PINK CREAM 69 pro mne byla vždy (už od časů prvních alb nazpívaných Andi Derisem) zárukou kvalitní melodické rockové hudby, která vždy byla (díky bohu) prostá obvyklých nablblých klišé, jakými se vždy vykazovala řada jiných, avšak stylově spřízněných germánských souborů. U PINK CREAM 69 tomu bylo vždy jinak. Díky skladatelsky velmi talentovanému šéfovi, skvělé instrumentální vybavenosti všech členů, ale i díky sytému a pevnému pěveckému projevu Američana Davida Readmana, který v jejich řadách působí již osmnáct sezón, tedy od odchodu Andiho Derise k HELLOWEEN, na mne tento (dnes již) kvintet z Karlsruhe vždycky působil jako jeden z vůbec nejkvalitnějších představitelů podobně zaměřené hudby na Starém kontinentě.


 

Novinka „Ceremonial“ má tedy všechny předpoklady nezklamat fanouškovskou základnu, protože si nic nezadá s povedenými alby z jejich úspěšné minulosti. Sice nejde o materiál, který by nějakým způsobem překonával zavedené kvalitativní laťky, ale určitě nelze mluvit v žádném případě o zklamání. Kdo čekal melodický hard rock středoevropského střihu a řadu povedených písní vykazujících se klasickou rockovou výstavbou, bude znovu spokojen. Už úvodní „Land Of Confusion“ je mohutná rocková hymna, tolik toužící po prostoru. V jejím průběhu se rozezní dokonce takové exotické nástroje jako třeba indický sitár. Následuje hitová „Wasted Years“, která má v sobě přeci jen trochu toho německy kolovrátkového pojetí, i když kvapík to je příjemně poslouchatelný a nikterak mne neuráží. Prostě melodický svižný song s poměrně dlouhým a stále se opakujícím refrénem.

 

Dobrou formu následně kapela stvrzuje dalšími a dalšími příjemně poslouchatelnými rockovými songy. Ať už jde o chytlavé záležitosti – „Special“ a „Let The Thunder Roll“, nebo hypnotičtější „Find Your Soul“, vždy se jedná o povedené rockové písničky. Euforická „Big Machine“ je stejně rozdováděná jako produkce většiny amerických hair metalových kapel z konce osmdesátých let a v jejím průběhu se kromě energického nájezdu na refrén dočkáme také krkolomných kytarových sól Alfreda Kofflera. Je zde i balada - „The Tide“ a několik skladeb vedených v mírnějším tempu – „King For A One Day“ nebo „Superman“, které jsou znovu postaveny na nekomplikované chytlavosti. Přestože tyto songy v druhé půli nosiče energii spíše ředí (za což ostatně strhávám i nějaké to procento, přece jen hardrocková alba postavená zejména na baladách, byla pro mne vždy spíše noční můrou, než čímkoliv jiným, naštěstí tohle takové není), než aby jí naháněly, pořád mám za to, že PINK CREAM 69 po delší odmlce nahráli materiál, který sice nezboří svět, ale kterým rozhodně udělají radost svým již delší dobu čekajícím fanouškům. Prostě dobrá práce.

 


15.02.2013Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz