Last Hardrock Outsider

PHIL RUDD - Head Job

Sólový projekt bubeníka AC/DC Phila Rudda je asi to největší překvapení nejen letošního roku. Jednak si nedovedu představit žánrovou odbočku žádného člena ácéček a pokud by měl někdo takovou touhu, asi by nezačínal na sklonku kariéry. Od srpna už je to ale pouze minulý čas. Je paradox, že se se sólovou prvotinou přiřítil právě bubeník, který je sice vynikající držitel rytmu a mistr rock’n’rollového feelingu, ale to jaksi na tvorbu dlouhohrající desky nestačí. Nově vzniklou trojici proto doplňuje kytarista Geoffrey Martin a baskytarista/zpěvák Allan Badger. Phil Rudd si kromě bicích a sborových vokálů také celé album produkoval a ke spoustě songů napsal texty.



Myslím si, že každý dokáže odhadnout směřování novinky. Je to opět klasický rock’n’roll/ hard rock, který ale nezní ani trochu jako AC/DC. Proč by také měl, za muziku u nich bylo vždy zodpovědné duo bratří Youngů a sám Rudd v jednom z rozhovorů poznamenal, že ani skládat takovou hudbu neumí. „Headjob“ je sice také tří akordový kolovrátek, ale je to spíše rock amerického střihu hodně zakotvený v blues. Trochu jsem očekával větší odvaz po rytmické stránce, bohužel (bohudík) Rudd si jede pořád to svoje, což mě prostě štve, protože já vím, že ten borec na to má. Tedy asi měl tak před třiceti lety. Chtít po šedesátiletém dědkovi nějakou progresi je asi stejně naivní jako doufat, že se Lars Ulrich někdy naučí držet rytmus. Jinak se desce nedá v tomto směru nic vytknout. Zbylá undergroundová dvojice odvádí svoji práci na jedničku, hlavně kytarové vyhrávky jsou krásně účelné a snesou srovnání i s takovým velikánem jakým je Angus Young. Dlouho jsem přemýšlel, koho mi připomíná zpěvák, až mě to doopravdy frustrovalo. Nakonec bych ho nejlépe přirovnal k Sammy Hagarovi po několika kartonech cigaret.


Tím se dostávám k hlavnímu bodu celé recenze, deska od prvního poslechu velmi příjemně plyne, a i když postrádá výrazný hit, nenaleznete zde ale také žádné vatové songy. Je to v podstatě taková barová muzika. Kapela vám bude celý večer dělat společnost v zahuleném pajzlu a vy si budete spokojeně podupávat do rytmu se sklenkou drinku. Tady prostě nejsou potřeba žádné rozbory, tohle je rock’n’roll pořádně od podlahy a nejlépe ho charakterizují hutné songy jako „Headjob“, „Repo Man“ nebo vzdušnější „Crazy“ a „The Otherside“.


Možná by někdo mohl namítnout, že to je podstatě zbytečný debut, ale tady bych uvedl paralelu s mladými harcovníky AIRBOURNE. Jejich poslední deska „Black Dog Barking“ je pro mě zhruba na stejné úrovni jako „Headjob“, což pro mě bylo mimochodem celkem zklamání, ale pointa je v tom, že zatímco Phil Rudd už to může mít na háku a stačí mu odbubnovat nadcházející řadovku AC/DC, nastupující generace bojuje o místo a kromě mladické energie začíná nudit už po třetím albu. Když pominu, že je novinka příjemné zkrácení neustále se prodlužující čekací doby na další řadovku AC/DC, tak mě se prostě strašně líbí ten přístup starého psa, který se zuby nehty drží své kosti v podobě rock’n’rollu a dokud naposledy nevydechne, tak neuhne ani o píď, takže s tímhle jeho přístupem dostanu alespoň já vždy kvalitní muziku. 


25.09.2014Diskuse (2)Kropis
kropacekmichal@gmail.com

 

Kropis
20.06.2018 20:36

Zvyšuji na 80 % fakt těžká pohoda.

 

Kropis22.07.2015 07:34

Z Rudda se začíná stávat alespoň na Novým Zélandě problémová celebrita číslo jedna :) To nic nemění na tom, že tahle deska je držák, fakt poctivej rockec!