PHARAOH - The Powers That Be

90%

Hudební publicistika se z hlediska výdělkových možností jeví být zoufalstvím. O nahrávání hudby, obzvláště té metalové, to až na výjimky platí tuplem. Ve sféře US power metalu se jde ovšem až na úplnou dřeň čiročirého nadšení a věrnosti specifickému subžánru, a to jak ze strany muzikantů, tak posluchačů. Technicky náročná metalová hudba, sic vycházející ze starých IRON MAIDEN, resp. s americkou buldočí zaťatostí odpovídající na celou NWOBHM, totiž většinou nenabízí jasné hity. Především díky enormní kytarové a vokální zátěži působí komplexně a někdy i nepřístupně, jindy zas příliš suše. Jde o nejortodoxnější a nejméně efektní metalovou odnož, z povahy věci nepřipouštějící ani nějakou smysluplnou fúzi; groovující NEVERMORE pomíjím. Poněkud paradoxním se tedy jeví, že má mezi samotnými metalisty poměrně málo fanoušků. V případě bigbítového Česka poslední větu dvakrát podtrhněte.

Svůj vrchol si USPM odbyl ve druhé polovině let osmdesátých. Páté album amerických PHARAOH tudíž jakoby patřilo do jiné éry. Zároveň přináší hudbu, která je pro řadu fanoušků relativně populárního evropského power metalu v podstatě exotická. Dotyční jsou skutečně ortodoxní, o čemž svědčí i přirozený, resp. nepopový zvuk zdobící jejich desky. Na rozdíl od zmíněných NEVERMORE na něm nestaví, apriorně tvrdý sound je nedefinuje. Znějí v podstatě komorně, cítíte onu „sílu“, nikoli tvrdost, která se ve vražedném módu, podobně jako třeba u KING DIAMOND, projevuje až na koncertech, kde pak člověk „čumí na drát“.

Takže pojďme se vrátit ke kořenům, k neměnné formě. Do časů, kdy pro Roadrunner Records nenahrávali CODE ORANGE, ale třeba CRIMSON GLORY. Uslyšíme hudbu, která vychází z jasného odkazu, v čase se příliš nemění a díky řadě vynikajících muzikantů stále žije. Ano, je zde určitý specifický prvek. Nebál bych se ho nazvat metalově-folklórním, protože doba už je jinde. I metal se, navzdory popíračům progrese, stále posunuje a nemám tím na mysli zrovna katalogové změny u Roadrunner, ačkoliv… Někdy se proto hovoří i o tradičním (traditional) metalu. Špičková folklórní tělesa pilují hlavně provedení, a pokud přijdou s původní tvorbou, pečlivě ji zasazují mezi mantinely pevně vytýčené tradicí. Věnují své milované hudbě veškerý – nezřídka mimořádný – hráčský um a s fanoušky pak sdílejí její procítěnou interpretaci. Přesně takový dojem mám během poslechu kterékoliv desky PHARAOH, tudíž i novinky „The Powers That Be“.

Hovořit ve spojitosti s uvedeným přístupem o retru by ovšem svědčilo o nepochopení. PHARAOH nepatří do žádné nové vlny. Každá z desek se řídí železným zákonem, přesto se od sebe liší. Kdo chápe jejich hudební filozofii, netěší se tedy jen na další album, ale na další kolekci vytříbené metalové hudby, kterou bude nutno rozkrývat. O změnu se kapela evidentně snažila i na své nové nahrávce. Možná v tom sehrál nějakou roli i covid, a tím pádem i potřeba jiného způsobu práce a kooperace. Nepodceňoval bych ani delší prodlevu. Kytarista Matt Johnsen k tomu uvádí: „Celkově je album hodně odlišné od věcí, které jsme dělali dříve. Pořád zníme jako stejná kapela, ale vždy jsem měl obavy z toho, abychom se nedostali do příliš komfortní pozice a nenahrávali stále to samé znovu a znovu. Je tu spousta skvělých kapel, které to dělají, vydají dvě nebo tři alba, najdou svůj zvuk, a pak se opakují. Snažíme se, aby každé album fungovalo trochu jinak, zkoušely se různé možnosti. Samozřejmě, od určité úrovně jsme vždy omezeni žánrem. Jsme power metalová kapela nebo tradiční metalová kapela atd., určité věci proto dělat musíme. Máme však pocit, že jsme tentokrát našli trochu jinou tvůrčí perspektivu a výsledek nás opravdu uspokojil.“ Matt nemluví v množném čísle náhodou. Síla PHARAOH tkví v nadupané sestavě. Jasně, zpívá zde Tim Aymar – „zpěvák Chucka Schuldinera“, nicméně dotyční hrají extraligu výhradně díky kolektivnímu výkonu celkem čtyř nadaných individualit. Připomínám, že sestava se od roku 1998, kdy nastoupil na post zpěváka právě Aymar, nezměnila, přičemž respekt vzbuzují už jen projekty a vedlejšáky bubeníka Chrise Blacka.

Jak už jsem naznačil, hodně se mi líbí zvuk. Do osvědčeného týmu byl nečekaně přibrán Dan Swanö, jehož mastering dodal jinak stále poměrně syrovým Amíkům zvukový opar, který prospěl nejen vícehlasům. Produkčně-zvukové stránce prostě nelze nic vytknout. Mimořádné hráčské výkony na sebe nenarážejí, panuje mezi nimi absolutní soulad. Skvostná rytmika si dělá co chce, aniž by přehrávala. S přibývajícími poslechy se dostavuje nadšení. Každičký prostor vyplňuje perfektní kytara, schopná zasólovat v drtivém stylu. Za všechny doporučuji sólíčko v „Ride Us to Hell“ hostujícího veterána Jima Dofky. Za nejdůležitější považuji fakt, že vokální linky, dodatečně vkomponované do instrumentálního tornáda, naprosto respektují aktuální možnosti Aymarova hlasu. Dotyčný se pak může o to více položit do osudových poloh, v nichž se cítí jako ryba ve vodě. Fanoušci starých (vytčeno před závorku) IRON MAIDEN, FATES WARNING, SANCTUARY, SAVATAGE a QUEENSRŸCHE by neměli váhat. S většinou materiálu by nemuseli mít ostatně problém ani obdivovatelé CONTROL DENIED. K poslechu je zve hned titulní skladba, jejíž progresivitu podtrhuje hostující Daniel Mongrain. Nehledejte v ní přímo Chucka (je tam!:)), jen jeho lásku k americkému power metalu – inspirující hudbě pro metalové fajnšmekry prosté příměsí. Budete mu tak nablízku o dost více, než při nostalgickém podupávání u tónů „Human“. Věřte také tomu, že by ho v žádném případě neurazila ani zjevná pocta RUNNING WILD ve „Freedom“.

PHARAOH znovu potvrdili svou extratřídu. Divím se, že desku, která stojí vysoko nad posledními počiny třeba ICED EARTH, musel znovu vydat undergroundový label Cruz del Sur Music. Vlastně nedivím, jen jsem se zas dostal na začátek.

05.08.2021	Diskuse (6)	Pekárek hackl@volny.cz