Pět neduhů týkajících se psaní recenzí, aneb opravdu Lemmyho hrdlem protekly hektolitry whiskey?

Aktuální úvodník, kde se zamýšlím nad určitými zákonitostmi psaní recenzí v rockové a metalové hudbě, neberte, prosím, jako nějaké poučování, ale jako sbírku pěti postřehů, o kterých jsem si myslel, že by mohly vydat za ne úplně blbej článek. Nechci působit jako někdo, kdo jiným káže, jak se to má správně dělat. :-) O to mě vážně nešlo. Ostatně, některé ze zde kritizovaných přešlapů jsem kdysi sám také hojně dělal a nepřišlo mne to nijak divné nebo nemístné, ba co víc, připadal jsem si možná jako někdo, kdo článkem stvrzuje znalost daného tématu. Takže k věci.

Opakování historie letité kapely v rámci obyčejné recenze na novou desku

Samozřejmě se předpokládá, že čtenář při četbě novinkové recenze na album nějaké stabilní letité kapely už zhruba ví, o čem bude číst. Předpokládá se, že tvorbu dané kapely zná a docela dobře ví, kam které album zařadit a co právě od toho nového čekat. Pakliže tomu tak není, je naprostá blbost mu letmo historii takové kapely zprostředkovávat od základů právě pomocí recenze na poslední řadovou desku. Od toho jsou přeci profilové články nebo různé tématické glosy, případně i rozsáhlé historie. Recenze určitě neslouží k tomu, aby obsáhla třicet let fungování nějaké kapely, navíc takové, kterou znají tisíce lidí. A pakliže se tak děje, svět se sice nezboří, ale pisálek tím dělá docela negativní dojem z několika důvodů. Nejenže prozrazuje, že si díky malému sebevědomí potřebuje přifouknout znalostní ego, ale hlavně to celé působí tak, jako by autor článku čtenáři rovnou tvrdil, že je blbec a že mu danou látku z gruntu zopákne. Čtenář a zvláště pak fanoušek dané kapely určitě nepotřebuje v recenzi na novinku číst o albech, které vycházely na začátku devadesátých let nebo ještě dříve. Ano, stačí několik letmých vět, indicie pro srovnání, ale určitě není třeba jít chronologicky desku po desce a ke každé řadovce něco žvanit. Takhle recenze nefungují a výsledkem je, že čtenář netrpělivě očima přelétne většinu textu a zastaví se u posledního odstavce, kde ho konečně čeká několik vět k letošnímu stavu.

Klišovité fráze

Dle mého je nutné mít alespoň malou snahu vyhnout se klišovitým frázím. Ne zrovna povzbudivou věcí, která se může recenzi přihodit, je skutečnost, že je přidělena k napsání pisálkovi, který o dané kapele či interpretovi zas až tolik neví a dotyčný subjekt tudíž nespadá přímo do jeho zorného pole, a tohle je pak navíc ještě doplněno o malou svolnost k originalitě a vlastnímu pisatelskému ksichtu. Zkrátka a dobře, dotyčný svou práci odflákne. V takovém případě se unylý redaktor snaží vystavět jakýsi článek, ze kterého byste nevydolovali duši ani sbíječkou. Taková recenze je složená z obecných frází a nicneříkajících vět, které popisují vlastnosti a souvislosti, jenž si s daným hudebníkem spojí prakticky každý. Tyhle případy se běžně dějí v největších hudebních periodikách, kde redaktoři mají takovou práci s poslechem hromady všech těch novinek, že své posudky sekaj (a teď to bude opravdu hnusně klišovitý příměr ->) jako Baťa cvičky. Tak např. se to kdysi týkalo článků, kde byl středobodem třeba Lemmy Kilmister nebo nějaký jiný rock´n´rollový desperát. Pakliže článek psal nějakej sněhulák, kterej byl posluchačem spíše třeba symfo-metalové scény, hned jím bylo užito degenské fráze, a sice že „Lemmyho hrdlem protekly hektolitry whiskey“. V jiném případě, např. u poslechu britských VENOM, se najednou: „už s prvními tóny před vámi otevřelo samotné peklo“. Co to jako má být? To jako vážně? Koho má podobné ujištění pobavit nebo o něčem informovat? Co když Lemmy zapíjel tvarohový buchty mlékem? Papouškování klišovitých zákonitostí scény mě bylo vždycky protivné a svědčilo pouze o malé vynalézavosti autora.

Všudypřítomné zobecňování

Jak jsem výše zmínil, nechci článkem moralizovat, i já jsem kolikrát napsal článek, který měl do svěžesti dost daleko, chci se jen pozastavit nad největšími slovními neduhy této činnosti. Jako člověk, který si v rámci poslechu třeba extrémního metalu dost vybírá a jen tak k uchu něco nepustí, jsem se samozřejmě kolikrát dostal k psaní alba od kapely, jenž mne příliš nesedla a spíchl jsem ten canc horkou jehlou, takže samozřejmě došlo na všechny ty obecné sračky jako: vánice, řezničina, bouře, jízda na saních, mračna nad Mordorem, čarokrásné symfonie a plno dalších hloupostí. Mám se za to stydět? To asi zrovna ne, ale určitou touhu po odpichu do méně klišovitého terénu by měl pisálek mít vždy. Dobré je, když si to člověk časem pomalu uvědomuje a v rámci té činnosti se nějak posouvá, snaží se o zlepšení, zkrátka své výtvory víc šlechtí, používá širší spektrum slov a nedělá obdobně zbytečné záseky a nemanipuluje pouze s obecnostmi.

Románem svět nespasíš

Kdo dokáže co nejpřesněji vyjádřit podstatu daného díla na co nejkratším prostoru a pomocí co nejúspornějšího textu, ten má pravděpodobně vyhráno. Něco jiného jsou samozřejmě rozsáhlé profily a historie kapel, které vyžadují propracovanost a náboj podpořený větší rozvětveností děje, ale my tu mluvíme o tématech obyčejných recenzí, kde skutečně rozmáchlost a dlouhý textový útvar nikomu nepomáhá, akorát v dnešní rychlé době, s největší pravděpodobností, odrazuje. Jsou samozřejmě výjimky, kdy je i delší pojednání napěchováno zajímavými postřehy, ale to se děje tak nějak čas od času. Za mne optimální délka v žádném případě nepřesahuje (i s mezerami mezi odstavci) list strany A4.

Přehnaná servilita vůči čtenáři

Jedna z nejodpornějších vlastností, jakou se může vykazovat pisálek popisující téma, které je populární i u celé řady dalších lidí. Ona pospolitostní notička ukrývající se za výrazy „tohle jsme od něho chtěli slyšet“, „daný interpret nás znovu dokáže roztančit“, „album je přesně takové, jaké jsme jej od něho chtěli mít“, „hudba kterou všichni milujeme“ stojí trochu v rozporu s osobitostí a nadhledem pisatele. Nemám nic proti tomu, když se kritik ukáže taky trochu jako fanoušek z masa a kostí a napíše, co všechno jej na hudebníkovi v poslední době nadchlo a co mu naopak neudělalo příliš radosti, vadí mi spíš ona vyjádření, kdy pisatel chytí ten nejlacinější směr a tvrdí, že určitou věc slyší stejně všichni a že si jí dnes všichni užívají. Tohle přílišné tlačení textu do podoby, kterou dost pravděpodobně průměrný fanoušek zmiňovaného subjektu nejvíce ocení, stojí v rozporu s konstruktivností a tvůrčí svobodou pisatele. Nikdo nechce, aby dotyčný psal nějaké filosofické anomálie nebo aby působil suše jako chlap od soudního tribunálu (ona lidská a přirozená tvář je naopak vítána), ale proč do toho tahat názory všech okolo stojících?

21.03.2019	Diskuse (6)	Stray