PERIPHERY - Juggernaut
70%

Na to, abych se přesně orientoval v podhoubí současných rockových škatulek, už jsem přeci jen asi trochu starej. Dost přesně tedy nechápu význam stylového chlívku zvaného djent. O čem lze říct, že ještě je djent a co už jím není? Co tento druh tvrdé a technické hudby charakterizuje, nebo co všechno musí daná kapela splňovat, aby se o ní dalo říct, že jde o djent? Odpovědi na tyto otázky zcela přesně neznám, ale zhruba tak nějak tuším, jak podobný styl charakterizovat, jak se vyvinul a jakými vlastnostmi se vyznačují popřední kapely, které jej hrají. Řeknu vám ale nejdřív příběh, který mne vyloženě vybídl k tomu, abych se na ten djent trochu podíval a který možná celý článek hodí do pozice Diamondova recenzentského Waterloo.

Vsuvka - srpen 2015, Josefovská pevnost: Sedím u stolu s nějakým týpkem z Moravy a trávím chvíli u piva, v místě, kam to letošní nepříjemné festivalové vedro nedolehne. Docela si máme co říct, takže téma střídá téma a vystoupení kapely, co tou dobou zrovna řádí na pódiu a nezajímá nás, odplouvá do kategorie zážitků, které neuvidíme. Přisedá si další chalan, tentokrát ze Slovenska. Od této chvíle se všechno začíná pozvolna hroutit, začína sa riešiť. Nadávky na Fica, který jeho podnikanie donutil přemístit do Čiech, střídají uvědomělé názory na hudbu přesahující téma hudební, zacházející až někam k odevzdání, sociálním záležitostem a solidaritě k bližnímu: djent je to pravé, pretože - čistota, v mysli i v duši, chápete? Bystřím, ale nějak nestíhám. Chlapec z Oravy mne a Moravákovi sděluje (s vážnou tváří a nadmýchán emocemi po vyslechnutí těch našich oblíbených kapel) ať táhnem na Mástr (rozumějte Masters Of Rock)! Začínám z toho mít hlavu jako medicimbál, jako ten starej zaklánějící se frustrát z Hradu (cigaretku?) a říkám si, jestli se mi to nezdá? Leoš Suchařípa by řekl: Co je to za člověka? Vše je korunováno, když si nováček u stolu najednou uvědomuje, že my dva s Moravákem se vlastně ani moc neznáme, spíš jen tak půlhodinky vykecáváme. Asi jsme mu na začátku přišli jako Menšík se Sovákem v době legendárních tahů (slečno, ještě panáčka?). Okamžitě dostávám otázku s kým na festu jsem, takže mu odpovídám, že několik skupinek známých tu mám a že mezi nimi tak nějak podle chuti pendluji. Jeho odpověď mne šokuje: Takže ty jsi vypočítavý!? Si fajn chalan, bez urážky, toto je ale to, čo mi na Tebe vadí! Jako WHAT? Jak dlouho ten kluk s námi sedí u stolu? Patnáct minut? V tu chvíli jsem musel vypadat jako Josef Abrhám v roli učitele, když mu ve filmu Marečku podejte mi pero přišel památný šplhoun říct do kabinetu, že - už je čas! Najednou se mi to v hlavě všechno začalo mísit do jednoho velkýho víru, ze kterého vzešlo jediné slovo: djent.

Jak si v tomto ranku vedou právě PERIPHERY opravdu netuším, protože zas až tolik kapel podobného ražení nesleduji. Jedno však vím docela jistě, tahle kapela se dá vcelku v pohodě poslouchat a její songy neotravují prvoplánovou přetechnizovaností, takže dvojalbum rozdělené na část Alpha a část Omega bylo vlastně příjemným překvapením. Vždycky mne totiž štvali muzikanti, kteří praktikovali tzv. umění pro umění a vykazovali se ve skladbách dlouhými instrumentálními exhibicemi, zvraty temp a nekoordinovanými manévry inspirovaný spíše jazzem než klasickým rockem. V případě podobných jsem byl vždy vedle. Když tak poslouchám právě tyhle PERIPHERY, je mi jasné, že i oni koketují s něčím podobným a jejich skladby mají tudíž do nějaké přímočarosti dost daleko, jenže v jejich případě je onen technický aspekt pozvolna dávkován a songy nezahlcuje, naopak nám kapela předkládá vcelku pestrou sbírku, kde kolikrát převládá akustický zvuk, jadrný frontmanův hlas a melancholie z něj vycházející. Vlastně jsem na začátku čekal daleko zašmodrchanější materiál a nakonec byl příjemně překvapen z té vcelku přehledné, technicky a zvukově naprosto vycizelované desky. Neřekl bych, že mne hudba PERIPHERY přímo baví, na to jsou stále mimo rock´n ´rollové cítění, v jejich skladbách totiž nějaké heroické kytarové sólo jen stěží najdete, natož aby se songy pohybovaly po lajně sloka refrén sloka refrén, což samosebou není nutností. Spíš bych řekl, že se zde nachází složky, které mne v sympatiích k této kapele brání. Celou deskou se táhne opar melancholie, který skladbami prostupuje jako mlha plíživého podzimu a já ve skrytu duše vím, že onen chlad, abstrakce či tesknost mne odrazují. Přesně tohle mám u všech prog-rockových, abstraktně se vyjadřujících a jiných, tak trochu intošských bandů, kterým přespříliš záleží nejen na technické stránce, ale i na jistém intelektuálním sdělení, přičemž žhnoucí srdce nechávají někde ve sklepě. Jasně že PERIPHERY předložili bravurně provedenou nahrávku, nemám nic proti občasnému koštnutí těchto songů, můj vztah ke kapele však zůstane zhruba stejný, jako v případě jejich umírněnějších, o půlgeneraci starších předchůdců, kteří kdysi dávno patřili k nu-metalové scéně a které jsem přes jisté sympatie nikdy neakceptoval jako kapelu, které definitivně fandím. To těleso, jež jsem respektoval, ale držel si jej v podstatě stále od těla, se jmenovalo INCUBUS a šlo o světoznámou kapelu z Kalifornie. Když se v hudbě přespříliš krouží s pouhým naznačováním a alibismy, ani fanoušek se nemůže z alibistického přístupu ke kapele vymanit, to je přeci jasná věc, ne?

09.10.2015	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz

Stray	09.10.2015 23:57
Ta recenze asi neuspokojí přímo fanouška PERIPHERY. Je to takové okrajové pojednání od někoho, kdo je nesleduje, možná někomu přijde ok, ale pro fanouška to informativní hodnotu asi nemá. :-)

Danny7th	09.10.2015 23:05
Diky za recenzi, Periphery miluju. Bohuzel toto dvojalbum me celkem zklamalo, doporucuju predchozi Perihery II - This time it`s personal. Ta je o tridu vys!

RECENZE

PERIPHERY - IV Hail Stan

PERIPHERY - Juggernaut

PERIPHERY - Juggernaut70%

PERIPHERY - Juggernaut
70%