Last Hardrock Outsider

PERIPHERY - IV Hail Stan

„Hail Stan“ aneb je libo progres, a to hned heavy metalový? Američané PERIPHERY opravdu nezahálejí a s lehkostí jim vlastní nedávno představili svůj šestý dlouhohrající opus, jehož název je, s prominutím, tak debilně do oka bijící, až se nakonec stává nekorektně krásným a vlastně i naprosto výstižným pro nesvázaný tvůrčí apetit této formace. Během čtrnácti let na scéně si pětice z hlavního města Spojených Států vydobyla slušné renomé neúnavných experimentátorů s všemožnými substancemi nejen těžkých hudebních kovů. Aktuální kolekce složená z devíti dosti různorodých skladeb při svém čtyřiašedesáti minutovém trvání opět dokáže zaujmout svým skladatelským sebevědomím a prostým faktem, že i takto rozmanité menu se dá degustovat bez větších posluchačských bolestí. I kapela samotná razí tezi o hudební progresi, jenž musí zplodit skladbu s živoucím duchem, nikoliv prázdnou předváděčku instrumentálních parád. Onen vzývaný duch se nám, posluchačům, sice může pozdávat někdy více, jindy méně nebo samozřejmě vůbec, ale těmito okolnostmi se PERIPHERY skutečně vůbec nezaobírají a celým hudebním obsahem novinky jednoznačně rezonuje již ona naznačená (ne)snesitelná lehkost tvůrčího bytí.



Osobně nejsem z „Hail Stan“ nějak zvláště odvázán, ale na druhou stranu nemohu říci, že by deska někde vyloženě selhávala. Naopak s hřejivým pocitem vnitřní vyrovnanosti jsem schopen přijmout kompletní skladatelskou filozofii těchto architektů novodobých hudebních stylů. Neboli budoucnost tvrdé hudby nevypadá zas tak černě, jak se jí mnozí snaží malovat. Vlajku heavy metalu totiž umí držet pevně vztyčenou, vedle všemožných živoucích legend, i část „mladé fronty“.


Už úvod v podobě téměř sedmnáctiminutového eposu „Reptile“ jasně demonstruje ambice muzikantů. Skladba, ve které se střídají post-rockové nálady s masivním nájezdy djent hardcorových bouří kytar je navíc všemožně protkávána orchestracemi a elekronikou. A právě tyto dva elementy jsou jakousi podivnou mantrou i v jiných skladbách, které však v několika momentech působí už malinko ohraně, či nadbytečně. „Reptile“ se nicméně nedá upřít zvláštní druh vypravěčské přitažlivosti, a to nejen díky excelujícímu rejstříku vokálů Spencera Soleta. Zde okazuji i na zajímavý text. Spencera tu doprovodil Mikee Goodman, zpěvák britských SIKTH, tedy dalších dlouholetých pionýrů progresu v heavymetalovém žánru a kapely, kterou členové PERIPHERY shodně označují jako hlavní stimul k započetí svojí hudební dráhy.


Druhá položka „Blood Eagle“ v jádru pojednávající o nájezdech Vikingů na křesťanské národy kombinuje směsici velmi těžkotonážních nálad prokládaných zajímavými vstupy jinak zuřících kytar. Inferno je často vykreslováno growlovými vokály a společně s následující, také dosti agresivní „Chvrch Bvrner“ vytváří na soupisce výrazně nervní stopy metalového extrému. To „Garden In Bones“, vystavěná v podobném módu jako úvodní skladba, opět nechává vyniknout Soletův hlas, kterému to náramně sluší i v místy až pop-rockově načichlé „It’s Only Smiles”, kde na podporu přispěchala i klišovitá sladkost sborových zpěvů. Tu najdeme i při temné djentové reminiscenci „Folow Your Ghost“, jež je přesně tím druhem kompozice, ke které jsem schopen zachovat velký respekt, nikoliv si k ní vytvořit silnější vztah. Paradoxně nadmíru dobré to u mě má opět až popově kýčovitá jemnost elektroniky s příchutí orchestrací v „Crush“. Jedná se o onen kýžený moment překvapení, chutný dezert, který potěší, i když ta poslední zbytečně nastavená šmidli tuc tuc pidli minuta a půl se již dost zajídá.


Grand finále obstarává punkovou melodikou natlakovaná sypačka „Sentient Glow“ a hlavně pak téměř desetiminutová emoční extáze „Satellites“, jenž si svojí první polovinu nechává na milostnou předehru. Napětí se opravu dá krájet, tak aby se v té druhé půli změnila v osudovou milenku vášnivě tisknoucí vaši kůži v djentových polyrytmech, kde při samotném vyvrcholení nemůžete jinak než řvát konečný refrén s opět famózním Soletem: „S kůží natlučenou pod zem, život začíná mým rozkladem...“.


Také jste si všimli, že jsem při recenzování prog-metalového alba nepotřeboval příliš zmiňovat význam jednotlivých instrumentů, za „Periphery IV Hail Stan“ totiž promlouvá hlavně  atmosféra skladeb, nikoliv nástroje, ale to už jsem přece zmiňoval v úvodu.


21.05.2019Diskuse (0)Subeer
jirikubis1975@gmail.com