Last Hardrock Outsider

PARADOX - Pangea

Jestli bych měl vybrat jedinou a úplně nejnedocenější německou thrashmetalovou kapelu vzešlou z žánrového boomu druhé poloviny osmdesátých let, pak jsou to jednoznačně PARADOX. A bylo by tomu jak v dávné minulosti, tak i v poslední dekádě, kdy stranou většího mediálního humbuku kutí svoje alba, která nepostrádají nic z toho, co by měla nabízet kapela ve svém žánru naprosto určující. Kdysi před svým prvním rozpadem PARADOX vydali dvě alba, z nichž to druhé „Heresy“ z roku 1989 nabídlo obrovskou porci inteligentní tvrdé hudby narvané skvělými technickými momenty, ale i melodiemi a bezútěšnými riffovými party. Posléze se kapela na zhruba patnáct let rozešla, aby na prahu nového milénia její vůdce Charly Steinhauer zavelel k znovuzrození. Od roku 2000 tak PARADOX vrhají na svět každé čtyři roky novou řadovku, která vždy splňuje parametry na špičkově ošetřené řemeslo, navíc vše obohacují textová témata týkající se nadpřirozených jevů, sci-fi literatury, ale i reality a dění v současném světě, který čelí celé řadě hrozeb. Když jsem se k těm albům dostával zpětně, upoutala mne zejména minulá výbušná placka „Tales Of The Weird“ z roku 2012, o jejímž obsahu bych klidně řekl, že se jedná o světovou špičku stylů „power“ a „thrash“.

 

 

PARADOX totiž nechybí jen tvrdost a rychlost, ale díky doslova vynikajícímu  hráčskému vybavení, není pro ně problém zařadit do skladeb celou řadu ozdob a melodií, z toho plyne, že jejich porce nářezu působí v podstatě poslouchatelněji, barvitěji a zajímavěji, než by někdo mohl čekat od thrashové kapely, o které se všeobecně prakticky stále příliš neví. Novinka „Pangea“ výtečně na předchozí počin navazuje a je stvrzením všeho, co jsem výše o této kapele napsal. Z mého pohledu se jedná určitě o lepší album, než v současnosti představili jejich žánrově v podstatě už znovu příbuzní z RAGE. Padesátník Steinhauer už je dávno v PARADOX posledním původním členem a po jeho boku se za tu dobu vystřídala hromada muzikantů a tak není překvapením, že sestava byla obnovena i před studiovými pracemi letošní desky. Na kvartet jej dnes doplňují samí o generaci mladší hudebníci, jmenovitě:  Gus Drax (kytara), Tilen Hudrap (baskytara) a Kostas Milonas (bicí) – jen pro zajímavost - krajní dva jsou Řekové, prostřední je Slovinec.


 

 

Samotná deska vyznívá hodně mohutně a skladby působí jako z hory spuštěné parní válce, které před sebou všechno drtí a nic je nedokáže zastavit. Jenže touha po destrukci není ani zdaleka tak dominantní vlastností, jak by se z tohoto textu mohlo zdát. Tou vlastností, která hřmotný materiál provází je především kreativita. Na jednu stranu máme co do činění s hodně rychlými songy, které nepostrádají energii a obrovský drive, na druhou stranu průměrná délka každého se pohybuje zhruba mezi pěti a osmi minutami, což dává mnoho prostoru skladatelsky se vyřádit. Když bych řekl, že materiál vyznívá surově a zároveň velkolepě, tak to značí právě onu stránku energie, nikoliv, že by byly songy snad nějak bohatě aranžovány. PARADOX si totiž vystačí se základním nástrojovým obsazením, bohatost jejich skladeb spočívá v postupném rozvoji riffů a ostatních kytarových motivů, vše se děje hodně plynule. Jakkoliv se jedná o divokou porci hudby, je poznat ta rozvaha a neuspěchanost, s jakou ty songy vznikaly. Už od úvodního thrashového mlácení „Apophis“ je jasné, že zde nemáme co do činění s nějakou průměrnou blbostí, ale s kapelou, která platí za špičku ve svém stylu. Přes poněkud melodičtější „Raptor“ se dostáváme k jednomu z vrcholů, který představuje dynamit „The Raging Planet“, skladba, které v power/ thrash stylu nechybí snad nic, riffy mají pořádné ostří, mimo to je zde spousta melodických vyhrávek a sól a ještě ke všemu dostáváme mohutné refrénové vyústění. Steinhauer je vlastně zpěvákem, který se k podobné riffové hudbě vlastnící i svou melodičtější a přívětivější stránku velmi hodí. Další sekanice mají názvy „Ballot Or Bullet“ a „Manhunt“. Přes robustní titulní vál se dostáváme k snad největšímu zvolnění a sice k melancholické skladbě „Veil Of Tears“, která nabídne rafinovanější epické postupy, ale také odhalí skutečnost, že Steinhauer je pravděpodobně jedním z mála thrashových frontmanů, který by byl schopen zpívat i u podstatně melodičtější hardrockové nebo dokonce AOR hudby. Celou porci nakonec zakončí rychlá jízda „El Muerte“. Oceňuji osobitost, muzikantskou vyspělost, ale rovněž nemalý přesah a skladatelskou kvalitu, o PARADOX lze mluvit jako o kapele, která si už dávno vytvořila svůj vlastní projev, jenž s postupujícími roky pouze vypilovává.


09.07.2016Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
11.07.2016 19:09

90% Celkem by mě zajímalo, proč si tak dobrá kapela nezískala v rámci žánru větší popularitu. Možná tam hrál nějakou roli i ten tuctový název, nevýrazné obaly většiny desek a fakt, že za třicet let své existence natočila pravděpodobně pouze jeden oficiální videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=-ppneBCMmVg

 

Daveyy10.07.2016 18:47

Souhlasím s recenzí a jsem rád že nejsem sám kdo registruje vynikající kapely i mimo první ligu. Snad bych jen dodal že z podobného ranku je dle mě i Artillery. A trochu i Meliah Rage které též doporučuji!

 

Pekárek
10.07.2016 11:04

To je fajn. Podobná alba pro "pokročilé":) dávají smysl. Skvělá metalová muzika, nic víc, nic míň. Je super, že to tady také někdo registruje a zároveň jde o trochu jiný (povětšinou též příjemně komplexní) pohled.

 

Stray
09.07.2016 20:07

Pekárek: Díky, pamatuji si.:-) Tímto směrem recenzí nových alb se nadále budu ubírat, neboť metal starší generace má pro mne speciální smysl.

 

Pekárek
09.07.2016 16:39

Skvělá recenze, není co dodat. Uctivost:)