Last Hardrock Outsider

PANTERA - Far Beyond Driven

Stanout na samotném vrcholu Billboard 200 se opravdu leckteré metalové kapele jen tak nepoštěstí. Texasané se zkrátka svou tvrdou hudbou dokonale trefili do požadavků doby. Osobně však přiznávám, že jsem měl řadu let s přijetím tohoto alba vcelku problémy (u následující desky to bylo ještě markantnější), neboť se PANTERA stále více oprošťovala od těch prvků, které jí ještě svazovaly s powermetalovou produkcí a dala ve svém stylu průchod nezkrotné agresi a nahuštěnému vyznění. Na druhou stranu tehdejší evoluci nešlo zastavit a zvlášť zde bylo zjevné, že kapela má v úmyslu znít stále nekompromisněji. Nahrávka v souboji s časem nakonec obstála a mnoho metalových fanoušků na ní ještě teď nedá dopustit. Dokonce jde dle mého o ideální předobraz celé vlny pozdějších nazlobených metalcoreových děl, které se dostávaly prostřednictvím kapel jako LAMB OF GOD na světlo až o dekádu později. Za pultem ve studiu tehdy dlel opětovně Terry Date, což ostatně byla záruka prvotřídního zvuku, vše ostatní záviselo na rozpoložení kapely samotné a ta byla zdravě nabuzená.

 

 

Můj názor na tehdejší situaci okolo texaských kovbojů byl však ten, že prodejní úspěch „Far Beyond Driven“ dle mého budiž přičten zejména předchozím dvěma albům, které právě této desce vyšlapaly cestičku k metám nejvyšším, ale i skutečnost, že se PANTERA od svého riffovitého stylu neodchýlila ani o píď a naopak jej soustředěně vybrušovala a modernizovala. Vyznění celkově zhrublo a daleko více než kdykoliv předtím tíhlo k oblastem těžkotonážního sludge/ thrashe. Po dvaceti letech od vydání považuji i já „Far Beyond Driven“ za zdařilé album, které zkrátka dokonale vyobrazuje stav metalové hudby právě v době svého vzniku. Co na tom, že skladbám scházely vypjatě powermetalové momenty? Kromě tradiční riffové vybroušenosti se celá řada zdejších songů vykazovala abstraktními hlukovými pasážemi a nervností. Trend doby velel, aby byl metal melodického střihu nakrátko odsunut do podzemí.


 

 

Vše na „Far Beyond Driven“ se oproti minulosti zdálo jaksi zlovolnější, více ponuré a proč to neříct, tak nějak a o dost negativističtější. Leccos naznačil již zvláštní obal s vyobrazením vrtáku zarývajícího se do lebky, který se vlastně k hudbě dokonale hodil. Anselmův hlas, již naprosto prostý oněch pověstných výšek, se zde pohyboval v nižších/ nazlobeně vřeštivých polohách, což šlo ruku v ruce s celkovou atmosférou skladeb. Phil opravdu vřeštěl jak smyslu zbavený a udělal ze svého nového pojetí zpěvu silnou poznávací značku. Začátek alba (konkrétně první čtyři songy) jsou prostě perfektní. Masakrující úvod v podobě „Strength Beyond Strength“ nenechal nikoho na pochybách, že si i nadále PANTERA zachová svou nekompromisnost a ještě více přitlačí pod kotel agrese. Zvuk byl opět zdrcující a hutné riffy bouřící v rychlých tempech kontrastovaly s jiskrnými Darrellovými psycho sóly. Prostě jízda. Následující riffovice „Becoming“, kde Dimeho kytara kvičí jak podřezaná svině, je ideálním zhudebněním veškeré temnoty a nahněvanosti. Valivá tempa ovládla dění a razila si prostor nehledíc nalevo/napravo. Psychologický podtext skladeb se ještě znásobil v písních „Five Minutes Alone“ nebo „I´m Broken“, kde Anselmo zprostředkoval náhled do nitra frustrovaného jedince. Tyto dvě skladby znamenají stále velmi charismatickou klasiku.

 

 

Od „Good Friends And Bottle Of Pills“ nastává zlom k výše zmíněným hlukově abstraktním věcem. Sraz šílenců v mokvajícím jižanském sklepě nemohlo být zhudebněno příznačněji. Sedmiminutový valivý sludge „Hard Lines, Sunken Cheeks“ hned zkraje upoutá vřeštivou kytarou Dimebaga Darrella, aby se skladba vždy jen na chvíli zlomila do nařezanějších pasáží. Někde zde lze poprvé vystopovat základy pozdějšího Anselmova projektu DOWN. Nicméně další vály jako „Slaughtered“, „Shedding Skin“ nebo Throes Of Rejection“ nepolevují ani o píď a upevňují tehdejší pozice PANTERY v čele celé americké metalové scény. Třešničkou na dortu je pak naprosto mistrovsky vystřižená předělávka „Planet Caravan“ od BLACK SABBATH. Halucinační obrazy plující v mlžném oparu akustické kytary jsou zde umocněny netradičním užitím celé řady bubínků a bong. A rovněž Phil Anselmo potvrzuje, že na čistý zpěv úplně nezanevřel, zkrátka to nejlepší nakonec. Do dnes patří skladba k nejlepším coverům metalové historie a z „Far Beyond Driven“ dělá další klasiku z portfolia pouštního jedovatého predátora. Ještě před lety bych dal méně, ale nyní nemohu jít pod 80%, deska jejíž ostří zub času vlastně ani moc neotupil a to je, myslím, to úplně nejhlavnější. 


16.11.2014Diskuse (40)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Fenris 13
25.09.2020 08:51

Valič: falomorfní potraviny? Ty vole, to je hláška roku!!! :-)))

K diskuzi na téma image - image je na nic, jak pravila dávní reklama. Resp. má pro člověka význam někdy v pubertě a ranné dospělosti, když si mladík hledá vzory, po čtyřítce je mi to už jedno. K poslechu hudby opravdu nepotřebuji muzikanty vidět, abych je bral či naopak nebral vážně. Stačí poslouchat. A třeba takový lord Vetinari si hudbu nejvíce užíval, když si pročítal partitury a nemusel si tak hudbu kazit něčím tak odpudivým, jako jsou nástroje či hudebníci :-)

 

Valič
25.09.2020 08:12

Spajk: Tvoje starosti bych chtěl mít. :-)

Já jsem asi trochu natvrdlý a něco mi uniká, ale na té fotce u recenze na album Biffy Clyro (tu kapelu vůbec neznám) vidím tři civilně oblečené usmívající se normální chlápky. Jestli takhle vypadají typičtí štamgasti z baru „U modré ústřice“, tak by mě zajímalo, do jakých podniků se podle tebe chodí bavit třeba borci z japonských visual-kei kapel jako je tahle:

https://www.youtube.com/watch?v=sGi0VIbYtMA

 

spajk
24.09.2020 19:21

Mně konec konců ta uhlazená image BIFFY CLYRO nevadí, chtěl jsem jenom poškádlit pana domácího.

Naopak třeba u Poison, když jsem poprvé v éře DVD viděl jejich videoklipy s našpulenými rty a těmi sexistickými pózy, se mnou jímala hrůza. Říkal jsem si, že některé kapely je lepší jenom slyšet než vidět.
Celé to vzniklo tím, že videa byly vytrženy z kontextu doby. Vidět je v době vydání, bylo by to ok.
Mám dojem, že jsme to už dostatečně probrali v diskuzi pod STEEL PANTHER.

 

DarthArt
24.09.2020 19:11

Valič: Nebo největší žijící světový umělec:

https://www.youtube.com/watch?v=pO6gFH2-LlU

 

Valič
24.09.2020 18:11

DarthArt: Fleshcrawl Němci jsou, ale byli výrazně ovlivněni těmi klasickými švédskými kapelami ze začátku devadesátých let. Jinak si myslím, že všichni Němci by nadváhu mít měli. Pokud budou pořádně napapaní a spokojení, nebudou mít chuť vstávat ze židle a jít dobývat sousední území a zotročovat nebo vyhlazovat jiné národy. Rozhodně nesouhlasím s tím, že by tloušťka nějak souvisela s talentem. Ostatně největší žijící německý umělec taky není zrovna hubeňour:

https://www.youtube.com/watch?v=TI3NK-bDQnk

 

DarthArt
24.09.2020 17:20

Jediný tlustý Švéd, který patří do death metalu, je Johnny Hedlund (pozor, neplést s hubeným Johannem Edlundem) !!!

 

Valič
24.09.2020 17:16

Klip The Great Kat se kdysi objevil v Tim Sikes Video Show a její album Beethoven On Speed jsem měl tenkrát nahrané na kazetě. S hodnocením "kvality" její hudby v podstatě souhlasím. :-)

Fleshcrawl jsou náhodou celkem dobří, a nezní jako tlustí Němci, ale jako tlustí Švédi. :-)

 

DarthArt
24.09.2020 17:08

Příklad odpudivě vypadající kapely:

https://bandzone.cz/danielkrob?at=gallery&ii=1046683

 

DarthArt
24.09.2020 17:02

Kropis: Ono to patří do jiné doby, ty kůže, meče a řemdihy. V osmdesátých letech by ti ten MANOWAR asi imponoval taky, s odstupem doby je to samozřejmě naprosto komický. U JUDAS se to dá podle mě zvládnout i dnes, ale samozřejmě s vědomím, že jejich koncert je do značné míry referát o hudebním dění před čtvrt stoletím. Něco jinýho ovšem je, když se do podobných propriet navlékne kapela z České Kamenice, která chce šířit poslelství pravého metalu v roce 2020. To taky nepovažuju zrovna za vrchol estetiky :)

 

DarthArt
24.09.2020 16:54

Jinak pro mě je taky důležité, jak kapela vypadá. Svou vizáží/image totiž dokáže ještě podpořit nebo naopak zabít hudbu, kterou dělá. Když třeba DARK FUNERAL vydali svůj debut a natahali na sebe ty pyramidy a řemdihy, říkal jsem si "jo, to jsou démoni, ty k tý pekelný bráně patřej" a jejich prasopal black metal tak byl ještě lepší. Naopak když pak jejich zpěvák ztloustnul a začal si dělat po ksichtě čmáranice jako orangutan, začala mi ta kapela připadat naprosto směšná.

Dobrý příklad třeba ALICE COOPER - na jeho prvním koncertu v Praze (byl ještě nějaký?) byl relativně normálně oblečen a doprovodná kapela vypadala jak ze Seattlu. A celý dojem byl pryč.

Dobrej příklad - fotky PARADISE LOST v období "Gothic" až "Draconian Times" tu smutnou melancholii z alba ještě zvýraznily a člověka to vtáhlo úplně dovnitř.

Blbej příklad - DEBUSTROL v grunge období s kozíma bradkama a kostkovanejma košilema jsou úplně odpudiví a utíkám kilometr pryč. To ale i kvůli té hudbě (Chytrá past).

Je to fakt důležitý a souhlasím se STRAYem, že výzor kapely může člověka nasměrovat, jestli si ji poslechnout nebo ne. Příklad - německou kapelu FLESHCRAWL jsem napřed viděl na obrázku než slyšel, a pak jsem si ji vlastně už nikdy nepustil, protože čtyři dojče tlustoprdi prostě nemůžou zahrát přesvědčivej death metal :):):)