Last Hardrock Outsider

OZZY OSBOURNE - Pro pár dalších dolarů 8/10

Na sklonku devadesátých let, jen co začal pomalu utichat veškerý humbuk okolo Osbourneova sólového tažení, dochází konečně na první větší reunion starých dobrých BLACK SABBATH. Tenkrát se však Iommi s Osbournem a Butlerem dohodli jen na koncertní podobě, což dlouho před fanoušky drželi v tajnosti. Už tehdy šlo o reunion neúplný, neboť Bill Ward se vzhledem ke své zdravotní indispozici nemohl účastnit úplně celého turné. To za něj později odbubnoval Vinnie Appice. I když šlo ve své době o jednu z nejsledovanějších událostí na metalové scéně, nakonec se v následujících letech ukázalo, že po dvaceti letech první celosvětové turné BLACK SABBATH s Ozzym u mikrofonu nedokázalo plně zažehnat veškerý hlad fanoušků. Tak jako tak se celá akce vydařila na výtečnou a všechny koncerty sklízely pouze kladné reference. Praha rej čarodějnic zažívá v červnu 1998, kdy znovuobnovení pekelníci koncertují na atletickém stadiónu Slavie ve Vršovicích a já musím pouze potvrdit, že tahle událost patří ještě dnes k mým nejlepším koncertním zážitkům. S přihlédnutím k tehdejšímu (rovněž zdařilému) konkurenčnímu reunionu zmalovaných KISS nutno dodat, že podobným návratům doba zkrátka přála. Lidé po několika letech znovu začali toužit po opravdu velkých rockových hvězdách. BLACK SABBATH posléze zvěčnili svá vystoupení na koncertním dvojalbu, které bylo lakonicky nazváno „Reunion“. Dokonce se zde kromě koncertních starých klasik nacházely dvě zcela nové skladby a sice „Psycho Man“ a  „Selling My Soul“. Jenže tou dobou opravdu ještě nikdo netušil, že na dalších patnáct let zůstane pouze u nich.



Ozzy se na přelomu milénia brzy vrací ke své sólové kariéře a každoročně koncertuje zejména jako hlavní atrakce jeho vlastního putovního klání nazvaného Ozzfest. Zde mu asistují především dravé štiky rekrutující se z řad zaoceánské nu-metalové scény. Do toho přichází kapitola, na kterou by snad většina metalových příznivců po celém světě asi nejraději zapomněla. Jedná se o Ozzyho celoroční účinkování spolu s některými členy své rodiny (pouze nejstarší dcera Aimee se neúčastní) ve velmi profláklé reality show The Osbournes. Asi leckdo z jeho opravdových dlouholetých fanoušků spíše trnul hrůzou nad tím, co se zde objeví, než aby se nad podobnými zhovadilostmi bavil. Nicméně úspěch podobných projektů přinesla měnící se doba, která si to počala upalovat tempem nesmiřitelným, takže za uměním, za tím už se snad ani neohlédla. Do toho v září teroristé sestřelily newyorská dvojčata a přišel čas na další řadové album pana Šílence. To dostalo název „Down To Earth“ a jednalo se o první dlouhohrající materiál od skvělého „Ozzmosis“.


Pod taktovkou Tima Palmera vznikla nahrávka, plně reflektující stav na tehdejší zaoceánské metalové scéně, kde to sice praskalo ve švech pod nánosy nových natlakovaných (na hutných riffech dosti stavících) kapelách, ale dobrých nápadů tou dobou v podobném ranku vznikalo nemnoho. Rázem u mnohých kapel dostala přednost zejména potřeba naplnit nějaké módní šablony a parametry, před osobnější výpovědí. Jakoby právě tehdy začala doba jisté uniformity, kdy se nové popřední kapely přestaly starat o vlastní výjimečnost a originalitu, ale šlo jim jen o to, chytit se módy a vyjet výtahem co nejvýš. Ani Ozzy pod taktovkou Sharon najednou příliš nevybočoval, takže mu opatřili moderně nastylizovanou nahrávku zatěžkanou hutnými strojovými riffy, které šly ruku v ruce s tím, co se tehdy dělo v nu-metalovém hnutí.



Album „Down To Earth“ je první Osbourneovo dílo, u kterého zcela postrádám nějakou osobnější nadstavbu. Jde sice znovu o prvotřídní řemeslnou práci, zhotovenou skvělými muzikanty a studiovými techniky, ale chybí tomu celému jistý závažnější důvod. Sestava je famózní, snad nejlepší jakou v té době Ozzy mohl dát dohromady, protože k Zakku Wyldeovi se připojuje rytmická sekce Rob Trujillo/ Mike Bordin. V této sestavě bylo odehráno celé následné turné, včetně koncertu, který později vyšel pod názvem „Live At Budokan“ a rovněž včetně toho, jenž byl odehrán v roce 2002 v Praze spolu se SLAYER a TOOL v Osbourneově koncertním předprogramu, ale teď se opravdu ještě vraťme ke studiovému materiálu. 


Na to, že šlo o první nahrávku po šesti letech, nebylo zde příliš z čeho vybírat. Vlastně se jedná o úplně první z řady Osbourneových alb, u kterého cítím pouze zájem připomenout se nějak v moderním rouše, dát o sobě vědět dalšími koncertními šňůrami, vydělat zas něco peněz a zmizet. Bylo zde sice pár skladeb, které určitě stály za poslech, za všechny třeba: „Gets Me Through“, „Facing Hell“, „No Easy Way Out“ nebo „Alive“, ale také položky, které považuji za pouhou výplň stopáže. Vše korunuje nechutně podbízivý cajdák „Dreamer“, jenž záhy díky své takřka vánoční senilnosti slaví obrovské celosvětové úspěchy. Desku „Down To Earth“ tak vnímám jako producentský slepenec bez výraznějšího charisma. Škoda, že už se od té doby Ozzymu nikdy nepodařilo vrátit se do předchozí studiové formy a každé další album, při zpětném pohledu na jeho dráhu, šlo spíše cestou tohoto (v rámci jeho diskografie) velmi průměrného/ (v rámci veškeré mainstreamové hudby) mírně nadprůměrného, i když draze vyšlechtěného, produktu, než aby seklo nebojácně do živého něčím umělecky hodnotnějším.

 

 


03.08.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz