Last Hardrock Outsider

ORDEN OGAN - Ravenhead

Německé čtveřici ORDEN OGAN vychází v těchto dnech již jejich páté album, ale až nyní mám pocit, že se jim daří proniknout k širším vrstvám metalových posluchačů. Své samozřejmě dělá i podpora silné vydavatelské stáje, která letos na propagaci novinky „Ravenhead“ vsadila. Přejděme tedy k samotné hudbě. Epicky uchopený power metal je tedy možné si představit mnoha způsoby, zvlášť když se nacházíme v Německu, zemi této muzice zaslíbené, která světu v minulosti dala nejedno eso. Ona tedy řečnická otázka může znít i jinak, co ještě je a co už není od základu powermetalové? Styl ORDEN OGAN je především obestřený jakýmsi tajemným darkmetalovým závojem a velmi melodickými sbory. Já osobně zde slyším styčné body s tvorbou třeba švédských GHOST (i když tyhle studený čumáky sem netahejme), ale také IN SOLITUDE (hm, tady vášeň slyším, což už je mnohem lepší), nicméně je to dané právě určitou ponurou atmosférou a také díky refrénům, které obohacují nanejvýš melodické songy. Ty jsou narvané právě celou řadou sborů a starodávně znějících chórů, jež balancují na tenké hranici mezi totálním kýčem, připomínajícím zejména popěvky na nějakých bizarních náboženských srazech, a prostě dobrou heavy metalovou zábavou.



Tohle album je vlastně jeden velkej kolovrat, protože uchopení nějaké nápadné melodie a její omílání do úplného zblbnutí se nevyhne snad (s jednou či dvěma výjimkami) žádné skladbě. Dokážu si představit někoho, komu se tvorba téhle kapely bude od prvního momentu silně zajídat a právě i od sebe jsem to čekal, to nepopírám. Stejně tak si však dokážu představit pravý opak. Myslím, že ORDEN OGAN mají v sobě hodně onoho kýče, ale zároveň jim nelze upřít určitou nápaditost, která se promítá zejména do té vlastnosti, že všechny zdejší hymny drží pohromadě jako nějaký zapovězený fantasy příběh a prolínají se tak, že výsledné dílo má magii nějaké starodávné báje, která posluchače stále něčím přitahuje. Ona sborová melodičnost vlastně v jejich případě není ani moc na škodu, protože nakřáplý hlas Sebastiana Levermanna, kterého zde ve sborech podporuje hlavně basák Niels Löffler, umí skladbám propůjčit zajímavou podobu, ta je více méně prostá nějakého tupého tlačení na pilu, zvláště pak když kytarista Tobias Kersting umí songy vyšperkovat. Jeho kytarová hra, to je prostě hračičkovský hejvík klasického střihu, navíc nazdobený jako temné hvozdy z pohádek bratří Grimmů. 


Nejdříve k jedné raritě. Mám pocit, že z celku se stylově vyjímá závěrečná pomalá věc „Too Soon“, kde Sebiho hlas, v této písni výjimečně připomínající spíše nějakého novo-romantického zpěváka (dejme tomu frontmana TEARS FOR FEARS), doplňují pouze klávesy a komorní rytmy. Jde o velmi povedenou záležitost.


Ano, jsou zde i otřesná místa v podobě rýmovaček „Evil Lies In Every Man“ nebo „Sorrow Is Your Tale“, která jsou však na druhou stranu vyvažována čarokrásnými momenty typu keltsky uchopené písně - „A Reason To Give“, plné sborových zpěvů, zvuků lučních píšťalek a akustických kytar. Myslím, že kapela nebojácně demonstruje, o co jí vlastně šlo a dokáže vše ukočírovat tak, aby neztratila ani trochu ze svého kouzla. Na rozdíl třeba od slavnějších THERION, zdejší kýčovitost ani moc neodrazuje. ORDEN OGAN na rozdíl od Švédů mají občas také nějaké dobré nápady a umí skladbám propůjčit pohádkovou atmosféru viz. třeba báječná „Here At The End Of The World“ nebo další rychlá jízda „Deaf Among The Blind“. 


Velké hitové ambice má úvodní skladbový triumvirát - „Ravenhead“ (palba ve stylu hamburských pirátů), „F.E.V.E.R.“ (nosný klávesový motiv drží kostru - Němci musí být u vytržení) a „The Lake“ (hřmotná groovy věc vlastnící hromadné, bratrsky rozjařené zpěvy, prezentované s takřka mormonskou zaujatostí), který mne svou zábavností vyloženě strhl k prozpěvování, až se skoro slušelo položit si otázku, zdali zde právě nyní nepřišel čas pro následovníky odkazu legendárních RUNNING WILD? Hamburští bukanýři jak známo už delší čas vyloženě hazardují se svým jménem, které si v osmdesátých letech poctivě vybudovali díky celé řadě svých starších alb. Z hudby ORDEN OGAN cítím podobný esprit, zaujetí a semknutost jako svého času z RUNNING WILD, byť se mnohdy ještě méně dokáží vyvarovat kolovrátkového kýče, ale na to kašlu...mě to prostě baví!



10.02.2015Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz