OKOVANÁ TURISTIKA - Audience u boha Radegasta

„Ve středu mezi nimi sídlí nejmocnější ze všech Rataři a jejich město, nejpohanštější Retra, je sídlem modloslužebnictví. Zde je vystavěn velký chrám démonům, jejichž knížetem je Radegast. Jeho modla je ze zlata, lůžko vyložené purpurem. Tato obec má devět bran a odevšad ji obklopuje hluboké jezero. Přechod umožňuje dřevěný most, po němž smějí přejít jen ti, kdo nesou obětní dary nebo žádají odpověď. To vše má znamenat, jak věřím, že ztracené duše těch, kdo slouží modlám, „devětkrát obteká a uzavírá Styx.“ (z Wikipedie – kronikář Adam Brémský, 11. století)

Návštěva u krále hor

S dnešním dílem Okované turistiky splácíme jistý dluh. Když jsme nedávno dokončili seriál o důležitých deskách tuzemského metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let, chyběla nám tam jedna klíčová položka – CITRON a jejich „Radegast“. Ani nevím proč – snad kvůli tomu, že textů o téhle desce a kapele je plný internet a tak nebylo potřeba vyrábět další článek v řadě. Dnes ale máme lepší příležitost – při turistických toulkách po místech, která inspirují metalové hudebníky a fanoušky, se můžeme vydat přímo ke kultovní soše, která v roce 1987 ostravské muzikanty autorsky podněcovala – k samotnému Radegastovi!

Kapela CITRON to tehdy při psaní své druhé tvrdě rockové desky vymyslela víc než dobře. Situovat své koncepční album do světa dávnověku, pohanství, obalit výtečnou hudbu tajemnem, chladem a fantaskními představami božstva zahaleného do horských mraků – to vše perfektně zafungovalo a „Radegast“ i dnes, po třiceti letech od vydání, dokáže vzbudit potřebné emoce a vybičovat fantazii, která posluchače zanese přesně do těch míst, o kterých se na desce vypráví. Skladby typu „Hon na bluda“, „Setkání s Radochem“, „Valašský rok“ nebo samozřejmě „Radegast“ fungují nejlépe, když si je dáte do sluchátek a vyrazíte někam do hor – obzvláště v chmurném, mlhavém počasí se skutečně ocitnete ve světě, kde místo klaksonů zněla polnice, kde dveře do vytopené jizby znamenaly hranici mezi životem a smrtí a kde se obyvatelé samot ztracených v lesích děsili nočních tvorů a modlili se k bůžkům vztyčeným na mýtinách. Tenhle svět už je samozřejmě dávno pryč a do dneška jsme si ho i pořádně zidealizovali, pořád ale v krajině můžeme najít spoustu míst, u kterých, pokud se oddáme fantazii, můžeme nasát trochu té mýtické, pohanské atmosféry. Jedním z nich je – na hřebenech beskydských hor – socha boha Radegasta.

Tam, ve stínu hor, stojí Radegast

No, ve stínu – on stojí spíše nad stínem, na hřebeni Radhoště vysoko nad městem Rožnovem. Dostat se k němu není nic těžkého – stačí autem či autobusem dojet do horské osady Pustevny a pak pokračovat pěšky po turistické cestě asi kilometr do kopce. Na vršku, který sám nese označení Radegast, byla v květnu 1931 odhalena socha prastarého božstva, které se podle lidové báje mělo kdysi v dávnověku zabydlet právě v masivu beskydského Radhoště. Když sem pak na začátku křesťanství přišli Cyril a Metoděj, měli jeho zlatou sochu svrhnout do hlubin a v rámci konkurenčního boje ji nahradit křížem. Radegast se prý však usídlil v jakémsi podzemním chrámu a dalších několik století promlouval k místním horalům a přednášel jim své věštby. Tolik pověst. V dochovaných historických materiálech se ovšem nic takového nenalézá a realita je trochu jiná – Radegast jako bůh slunce, hojnosti a úrody, který vypadá trochu jako lev, trochu jako člověk a trochu jako býk, byl v minulosti skutečně uctíván, ale nikoli v beskydských výšinách, nýbrž u polabských kmenů, které sídlily v rozsáhlých nížinách v jezerní krajině, které dnes říkáme Meklenbursko. Radegastova svatyně prý byla umístěna v pohanském sídlišti Retra, které je ale dávno zapomenuto a nikdo neví, kde přesně mělo ležet. Že ale Radegastův kult skutečně existoval, dokládají třeba místní názvy Radogoszcz v Polsku nebo přímo Radegast v Německu.

Ale co naše beskydská socha? O té už víme víc. Prastará pověst asi mocně inspirovala rodáka z nedalekého Frenštátu, sochaře Albína Poláška, který dost významně uspěl v Americe, ale svému rodnému kraji věnoval právě sochu Radegasta. Ta, kterou dnes můžeme v horách vidět, už není původní – v roce 1930 ji totiž autor zhotovil z betonu a kameninové drti, a takováhle směs nedokázala navěky odolat beskydským větrům, dešti a mrazu. Originál tedy raději putoval do Frenštátu a Radegastův trůn obsadila kopie z pevné žuly, takže se pohanský bůh na své horské panství bude moci rozhlížet zase pěkně dlouho.

Dál po hřebenech hor

Návštěvou Radegastovy sochy ale náš výlet do Beskyd zdaleka nekončí. Pokračujeme dál s červenou značkou po hřebeni, až po třech kilometrech dosáhneme vrcholku samotného Radhoště. Máme odtud nádherný výhled na kraj pod sebou. Pokud se naopak trefíme do inverzního dne a pod nohama se nám bude válet oceán mraků, budeme si připadat jako na poslední výspě světa, za níž už není nic, jen propast do vesmíru. Astrální zážitek nám bude sice poněkud kazit moderní televizní vysílač, vše ale napraví něco na zub ve zdejší horské chatě a také dřevěný kostel, před nímž najdeme další dílo Albína Poláška, sousoší Cyrila a Metoděje. Ti tady na Radhošti působí stejně tajemně jako soused Radegast a když na vás jeden nebo druzí dva vybafnou na poslední chvíli z mlhy, ztuhne vám krev v žilách úplně stejným způsobem. :-)

Z Radhoště se můžeme – pokud pěstujeme turistiku – vydat na sestup do Rožnova. Jednak tam mají nádherný a obrovský skanzen, jednak o „rožnovských hodinách, které odbíjejí čas pro nekonečná pokolení“ vypráví i kultovní deska CITRON a tak je třeba prozkoumat, jak to tam dneska vlastně všechno vypadá. V Rožnově ve skanzenu se připravte na davy turistů, které atmosféru poněkud ředí, jenže těm se dneska nevyhnete – mezi Pustevnami, Radegastem a Radhošťem jsou vlastně také.

Trochu lepší to asi bude severním směrem. Tam už to chce auto, musíme dojet až do Frýdku-Místku, resp. blízkých Nošovic – výsledek ale bude stát za to. Jasně, tady přece stojí slavný pivovar, který vyrábí jeden z nejlepších pěnivých moků u nás (WTF? pozn.Stray), navíc nese mystický název Radegast a každá jeho plechovka, flaška nebo reklamní poutač zobrazuje právě našeho oblíbeného horského boha. Schválně zkuste mrknout do ledničky, možná tam taky bude.:-)

Tisíckrát Radegast

Budete se asi divit, ale sochu Radegasta nenajdete jen v beskydských horách, ale také v Praze! Vážně – sochy prý kdysi vznikly dvě, jedna putovala do hor a druhou si chtěl autor postavit doma na zahradě. Jakýmsi chodem dějin se ale dostala do pražské ZOO a Radegast zde dnes dělá společnost místním zvířátkům i návštěvníkům. Na rozdíl od Beskyd ale v Praze nečekejte nějakou zvláštní atmosféru – mezi davy turistů, cvakajícími foťáky, vřeštícími dětmi a rozšlapanou zmrzlinou příliš pohanství nenajdete!

Radegasta ale najdeme také v různé muzice. Když pomineme album od CITRON, které jsme si už probrali, a jisté hudební vydavatelství orientované na taneční hudbu, bude pro nás určitě nejzajímavější kultovní havířovská kapela RADEGAST, která už za bolševika začala zřejmě jako první v Československu hrát styl muziky zvaný „hardcore“. A stejný název má i jistá black metalová sestava ze Spojených států amerických. Na výběr je toho opravdu dost.