OBITUARY - Obituary

80%

Není dnes mnoho deathmetalových kapel staré školy, které by stále dokázaly ke svému jménu přitáhnout početné davy fans. Floridští smrťáci z OBITUARY patří mezi historicky nejadorovanější jména někdejší scény a opravdu mne těší, že samotná kapela nic neponechává náhodě, nespoléhá pouze na svou značku a svůj status dokáže potvrdit v roce 2017 také kvalitně zhotoveným, aktuálním materiálem. V případě nové eponymní desky to platí beze zbytku, protože jsem přesvědčen o tom, že s podobně silnou porcí skladeb se Tardyové představili naposled někdy v první polovině devadesátých let. Současná sestava sází především na přímočarost a na oživení svého jména pracuje především prostřednictvím transformace ingrediencí klasických metalových bandů osmdesátých let, jenž jim kdysi stály vzorem, do svého záhrobního stylu.

Novinka ukazuje, jak velký dopad na tvorbu OBITUARY měly vždy legendy a praotcové tvrdších žánrů jako švýcarští CELTIC FROST nebo Britové VENOM, odehrává se zde totiž mistrovské propojení osmdesátkového metalu se současnou produkcí a charismatickým projevem OBITUARY. Znakem bezejmenné desky je výtečná poslouchatelnost a chytlavost skladeb, které všechny příznivce tvrdší hudby musí vyloženě potěšit a to naprosto bezprostředně. Kapela si to nedělá složité a kořeny heavy metalu uzpůsobuje svému stylu s naprostou lehkostí, takže za vydatného přispění svých osvědčených vlastností a zásadních poznávacích znamení: hutné houpavé riffy Trevora Perese, řev Johna Tardyho nebo ostré a přesně načasované bicí Donalda Tardyho. Když se k tomu připočítají i melodická a jiskrně znějící sóla od služebně nejmladšího člena, kytaristy Kennyho Andrewse, máme co do činění s výtečnou nahrávkou staré školy death metalu, která však vykazuje mnoho poutavých ingrediencí i pro fanouška z aktuální doby.

Kdo čekal nudnou a unavenou sbírku přežitého typu death metalu, ten se pro tentokrát šeredně zmýlil, protože skladby už od úvodního náklepu „Brave“ zkrátka baví a přinášejí dobré nápady a celkovou vitalitu souboru, jakkoliv je důraz kladen na old-school profil, což je umocněno hutnými, přímočarými riffy, báječnou sólovou kytarou a skvěle šlapající rytmikou Terry Butler/ Donald Tardy. Tito dva borci mezi sebou každým rokem nalézájí čím dál uspokojivější chemii a tu dokáží předat, jak naživo, tak i ve studiovém provedení. Kvituji opět znamenitý zvířecký řev Johna Tardyho, který jakoby v sobě opět probudil pořádné grády, takže je na místě tvrdit, že předchozí počin „Inked In Blood“ platil pouze za comebackový rozjezd a zahřívací kolo před tím pravým návratem. Hodně se povedly zejména songy jako „Sentence Day“, „A Lesson In Vengeance“, s kytarovými šmodrchanci služebně nejmladšího člena Kenny Andrewse, nebo „Straight To Hell“ či „Ten Thousand Ways To Die“, díky kterým mohou nejen letití příznivci kapely, pamatující zlaté časy prvních tří alb „Slowly We Rot“, „Cause Of Death“ nebo „The End Complete“, vrnět spokojeností, neboť kapela ideálně navazuje právě na svá nejslavnější díla s neobvykle úhledným a zároveň skladatelsky promyšleným materiálem. Nová podoba této kapely se mi dostává čím dál více pod kůži, takže za mne jde o velmi obstojnou desku těchto floridských klasiků death metalu.

27.03.2017	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz