Last Hardrock Outsider

OBITUARY - Inked In Blood

A máme tady po pěti letech další řadovku od floridských smrtonošů z OBITUARY, ke kterým chovám vzhledem k jejich rané tvorbě stále obrovský respekt. Dost možná o to hůře se mi bude psát tahle recenze. Začněme však popořadě. Srpnové vystoupení na Brutal Assaultu ukázalo, jak to Tardyovcům stále šlape a rovněž také patřilo k největším ozdobám festivalu. Zprávy, že kapela již nějaký ten měsíc maká v podmínkách domácího studia na nových skladbách, byly více než potěšující. Obdivuhodná na celé věci se ukázala zejména skutečnost, že pětice šla do realizace nové nahrávky prakticky sama bez pomoci kohokoliv zvenčí (určité finanční prostředky byly však vybrány pomocí Kickstarteru od příznivců). Záhy byla však podepsána pouze nutná distribuční smlouva s vydavatelstvím Relapse Records. Celá tvorba, nahrávání a zadávání výroby díla, včetně její koordinace, připadli tak jen a pouze na členy kapely. Na jednu stranu si opravdu  myslím, že se floridským dnes všechno daří jak má, včetně nových skladeb, které opravdu v dobrém slova smyslu šlapou. Jenže bych si zde na druhou stranu neodpustil jednu podstatnou otázku. Vzpomene si ještě někdo z letitých příznivců, pamatujících na jejich počátky, proč jsme vůbec v roce 1989 začali poslouchat hudbu právě od OBITUARY? Určitě si nemyslím, že by to bylo kvůli tak prosté věci, jakože to kapele dobře šlape, že jo? Šlape to i ZZ TOP, abych byl přesný.

 

 

Jasně OBITUARY nikdy nepatřili k těm souborům, které by vládli (oni opravdu vládli, ale ne tím způsobem, který záhy jmenuji) deathmetalové scéně prostřednictvím nějaké technické brilance, vysekanosti a nadměrné rychlosti. Jejich největší devízou a vlastně i tím, co je dělalo jednou z nejoriginálnějších smeček na poli death metalu, byla vždy atmosféra a celkový prožitek vlastní hudby, který se násobil v okamžiku, kdy John Tardy otevřel pusu a dal průchod svému zvířeckému řevu (borec). Není na světě totiž kapely, kterou by jste si (díky tomu) mohli s OBITUARY splést, což považuji za to největší vyznamenání, jakého se může hudebník dočkat, zvlášť pak pohybující se v natolik úzkých mantinelech extrémního metalového subžánru. Takže kde jsme to skončili? Už vím, nová deska „Inked In Blood“ prostě dobře šlape a je na ní poznat, že si kapela celé nahrávání užívala v uvolněné atmosféře, protože songy se skutečně dobře a bezproblémově poslouchají. Jenže mě tohle u OBITUARY prostě nestačí. Chápu, že bylo i hůř, ale o tom já nic nevím, protože poslední deskou, kterou jsem u nich sledoval, byla před dvaceti lety „World Demise“ a ta byla čtvrtou skvělou věcí v řadě a je dodnes považována za poslední skutečně hybatelskou (evoluční) záležitost. Na ani jednu z prvních čtyř řadovek novinka nemá. Nemá v sobě totiž onu dávnou uměleckou nadstavbu. Furt tyhle borce totiž beru jako kapelu, u které je něco podobného nutné, než jako nějaké tvrdě metalové THE ROLLING STONES.

 

 

Koukněte třeba na poslední AT THE GATES, na to s jak parádní deskou před nedávnem přišli. Zvukově masakrující, průraznou, vrstevnatou, zkrátka s deskou, co sice navazuje na dávnou minulost, ale Švédové na ní svou tvorbu rovněž ještě posouvají směrem rafinovanějších vyhrávek a melodiky celkově. Tohle se zde neděje. Abych to celé plně upřesnil, musíme se vrátit k tématu OBITUARY. V porovnání třeba s albem „Cause Of Death“ vyznívá „Inked In Blood“ prostě jenom jako svěží demo a je to logické. Domácí studio, ve kterém nová deska vznikla, se rozhodně nemůže rovnat floridskému paláci bratří Morrisů, kde nad jejich nahrávkami před čtvrtstoletím dlel expert nejpovolanější Scott Burns. Neupírám Tardyovcům zaujetí do nové tvorby, semknutost a obrovskou snahu, libuji si, že nalezli pevnou sestavu pomocí skvělých nových spoluhráčů - basového veterána Terry Butlera a kytaristy Kenny Andrewse, kteří nyní skvěle doplňují oba Tardyovce i Trevora Perese, ale jejich nové album přesně charakterizuje neutěšenou situaci na hudební scéně obecně. Není totiž nic smutnějšího než když se kapela, která dříve měla od vydavatele obrovský rozpočet a za něj předvedla i patřičnou kvalitu, dnes musí spokojit s mnohem skromnějšími podmínkami domácího studia. Ne že by se to odráželo nějak na kvalitě hudebních nápadů, ale určitě je to znát na výsledném zvuku/ zaobalení díla – a bitý je jen a pouze posluchač. Tohle se mi nelíbí, i když ze situace opravdu neviním kapelu.

 

 

OBITUARY prostě s veškerou péčí nahráli vyrovnanou a vcelku uspokojivou věc, která je plná pohodových vypalovaček, kde si kvintet zadovádí v takovém tom  svém současném, death metalem lehoulince zasmrádlém, bigbítku, ale to je tak asi všechno. Nová sestava je perfektní a jsem rád, že se celková pohoda odráží, jak na odlehčenějších skladbách z novinky, tak na koncertech. Kenny Andrews je výborný kytarista, jehož sóla do skladeb výtečně pasují, Trevor Peres (ovlivněn dávnou tvorbou CELTIC FROST a HELLHAMMER) zas hází těžká kila a spolu s bubeníkem Donaldem Tardym tvoří instrumentální kostru. John Tardy už sice není hlasově takovej ďábel, jakým kdysi býval, ale svůj současný (pravda trochu omšelý) projev dobře přizpůsobuje skladbám. „Inked In Blood“ není špatná deska, je to pohodová věc, ale přiznejme si otevřeně, na nic z prvních čtyř věcí prostě nemá a jeden z hlavních důvodů u tohoto názoru vidím v tom, že dnes prostě čím dál více kapel první ligy nemá zdaleka tolik finančních prostředků, aby svá alba dostali na někdejší (zejména) uměleckou úroveň. A to velmi bolí. Bohužel jen 60%. Nahrát to v Morrisoundu se Scottem, věřím v mnohem lepší slavnost.


Nejlepší vypalovačky: „Centuries Of Lies“, „Minds Of The World“, „Visions In My Head“ a špinavá zatracovaná šleha „Violence“


03.11.2014Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
05.11.2014 00:12

Dík za názory, jinak OBITUARY budou hrát v lednu v Praze ve Futuru, jasná účast.:-)Obal se mi taky nelíbí, stejně jako se mi nelíbí obaly třeba u ponávratových DESTRUCTION, je to na mne prostě moc hrubý a prvoplánový, v tomto směru "Cause Of Death" vládne.

 

V.
04.11.2014 09:00

Já jsem s novinkou celkem spokojený. Tak dobrá jako jejich klasická alba sice není, ale rozhodně se mi líbí víc než předchozí tři řadovky. S produkcí alba žádný problém nemám, je jasné, že v dnešní době už žádná velká firma nevrazí do kapely typu Obituary stejný balík jako na začátku 90. let, kdy byl death metal na vrcholu popularity. Trochu mě mrzí, že ten "zpěv" už není tak výživný jako kdysi, ale vzhledem k věku frontmana je to celkem pochopitelné. Zatím bych dal tak 80%, ale je možné, že po dalších posleších ještě nějaké to procento přihodím.

 

Norr
04.11.2014 08:31

Na nové Obituary jsem se hodně těšil. Je to moje nejoblíbenější kapela vůbec a nemám vyloženě album, které bych od nich nějak neměl rád. Ano, někdy je lépe a někdy zas hůře. Tentokrát je opravdu skvěle! Nejvíce ctím "The End Complete" a těsně v závěsu první dvě fošny, ale ani tolik proklínané "Frozen in Time" mě nějak neuráží a rád si ho pouštím. Starý alba jsou klasika, tady asi nemá smysl polemizovat a pokud se budu bavit o albech ponávratových, tak u mě vítězí novinka a za ní je právě "Frozen in Time". Alba se Santolu mi z toho vycházejí nejhůře. Co se týká koncertů, tak to byl vždycky zážitek, na který se u mě dokáže dostat jen letošní vystoupení Bolt Thrower (kapela jež se u mě s Obituary dělí na piedestalu top kapel). Že by mohla být lepší produkce u "Inked in Blood", tak to vůbec neřeším. Tohle album mě prostě baví. Jako fanoušek, co má Obituary fakt rád a má ji pod kůží, rozumí jí a dokáže se na ně naladit, jsem s novým albem nadmíru spokojen. A abych byl přeci jen trochu objektivní, tak co se mi nelíbí je obal, tohle je dle mě tak nějak obituarovsky mimo.

 

Filip04.11.2014 06:47

Dovolím si na tomhle místě i já nastínit svůj pohled na novinku floridských vetetánů. Pravdou je, že na letošním B.A. nás všechny dokonale přesvědčili o své neutuchající touze hrát. A že to byl nášup paarexcelence viděl doslova každý. Měl jsem i tu možnost shlédnout jejich loňské a skvělé vystoupení. A to v poněkud komornějších podmínkách, v ostravském Barraku. Klub bych velikostí přirovnal k pražské modré vopici, možná jen o málo větší. V klubech miluju tu atmosféru a až skoro osobní kontakt s muzikanty. Na festivalu pak právě ten skutečně silný zvukový vjem. Tento fakt, teď myslím jejich klubová tour, je daný jednoduše tím, že si veškerou organizaci vč. proma dělala kapela sama. Stejné to bylo i při nahrávání novinky ve floridském studiu RedNeck. Kapela využila akorát služeb Marka Pratora z RedRoom rec. coby výkonného producenta namísto vydavatelské firmy. Kapele se v loňském roce prostřednictvím sbírky od nejvěrnějších fans podařilo získat prostředky na natočení alba. Co se týká téhle jejich nové fošny, tak už jenom ten úchylně morbidní gore obal dává tušit, jaký nekompromisní materiál vám urve hlavu. Toto je dámy a pánové jejich nejlepší dílko od doby reunionu. Pravdou zůstává, co si budeme povídat, jejich první čtyři mrtvolné záseky zůstávají a asi i zůstanou nepřekonány. Jenže. Tihle patologové už dávno přesně vědí, kudy můžou vést příčný řez, kdy udělat zásek do mrtvého a kde a jak se musí hned nato vykopat jáma na hrob. Kluci už za ty léta funebráckého řemesla znají přesnou stylistiku úmrtního oznámení... jenom tedy velká škoda ( a to nevím z jakého důvodu ) že nám John Tardy dnes nedal nahlédnout hlouběji pod pokličku svých poetických textů. Kompletní lyrika letošního parte mi zůstává utajena. Druhá polovina alba mě ale baví ze všeho nejvíc. Jako by se nápady z předešlých několika alb skoncentrovaly do tohoto výlisku. A hlavně ten krásně prasácký zvuk! I když díky rozpočtu chlapci nemasterovali v Morrisoundu, ale v jakémsi Audiosiege, dokázali si pohlídat svůj typický a nezaměnitelný sound. Mrtvolný puch všech mršin světa se dere ven z nitra smrtícího nástroje Trevora Pereze. Vše podtrhuje zkušeně burácející ruka Terryho Butlera (Maassacre, ex Death a Six Feet Under). V deváté " Within a Dying Breed " náhle zaslechnu oběšence, co se okolo vás zhoupne odkudsi z vrzajícího dřevěného stropu. Ke konci téhle skladby, kde ti jakýsi maniak zuřivě mlátí ze shora na víko tvojí nadobro uzavřené rakve, jsem se cítil asi jako ten nešťastník v románu od Denise Wheatleyho nebo v povídce " Předčasný pohřeb " od E. A. Poe. Pro mě má tohle letošní dílo opravdovou hloubku. Já dávám 90%.

 

Stray
03.11.2014 14:17

Pekárek: Dík za podnětný příspěvek, se kterým souhlasím. OBITUARY na živo paráda, bohužel na albu tomu schází ty "komfortní podmínky" minulosti (jak by řekl pan Křetínský).:-)Skvělé nové desky TRIPTYKON, SANCTUARY a AT THE GATES, které jakoby producentskou krizi nebraly v potaz, značí, že opravdu miluju současnou práci CENTURY MEDIA. Přitom ta firma byla v polovině devadesátek jenom fabrika na kýč (Samael, Moonspell, Sentenced, The Gathering...), dneska je to špičková a vkusná jednotka.

 

Pekárek
03.11.2014 12:56

Ahoj Strayi! Pěkně napsáno. Ta produkce je fakt problém dneška. Jde o to, že špičkový producent zajistil zpravidla posun (či alespoň přijatelnou vizi), skvělý zvuk (ve spojení s dobrým studiem), a především pak dokázal odstranit vatu a třeba i dodat nějaký ten nápad:). Dost se mi líbila i tvá recenze At The Gates, díky ní jsem se začal tím comebackem vážně zaobírat. Sanctuary 100 %? No to jsem vážně zvědav, 80 % bych pochopil (tipoval). Že by dobrý producent?:)) Zeuss je za takového bezesporu považován.