NUCLEAR ASSAULT - Handle With Care

90%

V druhé polovině osmdesátých let patřili newyorští NUCLEAR ASSAULT bezesporu k naprosté špičce thrashmetalové scény. Od řady ostatních je odlišovala rovněž silná náklonnost k hardcore komunitě, se kterou šel ruku v ruce velmi kritický pohled na palčivá společenská témata a nepravosti ze strany mocných. Jejich vize světa rozhodně nebyla radostná a vypadala asi nějak takhle. Kdysi nedotčená krajina, nyní znečištěná chemikáliemi a odpady průmyslových korporací, výrobní nadprodukce, nezaměstnanost, kolabující města, ve kterých se dokáží orientovat už jen zločinecké organizace a vzájemně se korumpující lídři, vzrůstající napětí a rasová nesnášenlivost, sílící pandemie zákeřných civilizačních chorob, reálná hrozba jaderné války, anarchie. Ať už na jejich angažované písně bude mít někdo jiný názor, dle toho mého se stalo jejich třetí album „Handle With Care“ (1989) jejich nepřekonatelným milníkem, na kterém se kapele podařilo předložit  tu nejkompaktnější skládanku textových námětů a thrashmetalových skladeb, velmi necitlivě okořeněných rozemletým a velmi pálivým, zvukovým jádrem.

Skupina vedená nesnesitelně uječenou agitační sirénou Johnem Connellym a bubeníkem Glennem Evansem už měla v té době za sebou dvě úspěšné řadovky – „Game Over“ (1986) a „Survive“ (1988), ale také EP „The Plague“ (1987), prostřednictvím kterých si získala zástupy headbangers a fanoušků vysokorychlostního metalu. Zatímco však první dvě alba užívala klasické speed-thrash formule s mnoha na tehdejší dobu typickými kytarovými momenty, trojka „Handle With Care“, zejména díky plechovému dunění zvýrazněné basy, koketovala spíše s kombinací angažovaného thrash metalu s trochou hardcoru – i když tuhle směrovku berte tak trochu s rezervou, protože NUCLEAR ASSAULT nikdy úplně nerezignovali na typické, klasicky střižené „80´s metal“ střelby. Mnoho fanoušků dnes o „Handle With Care“ tvrdí, že se jeho zvuk nepovedl, ale mně naopak připadá, že díky zvláštnímu prostorovému vyznění basy a bicích (jakoby s ozvěnou) doznala nahrávka opravdu originální a nikde jinde neslyšené zvukové podoby. Kromě již dvou zmíněných muzikantů doplňovali sestavu na kvartet ještě kytarista Anthony Bramante a kultovní figurka, později rovněž známá z kapely BRUTAL TRUTH, baskytarista Danny Lilker.

První, čeho si na tomto albu všimnete, je originální panoramatický zvuk nepostrádající jistou tísnivou atmosféru, který v kombinaci s jeho hudební i textovou náplní působí opravdu vražedně. Už úvodní ultra rychlá „New Song“ nás v duchu té nejlepší thrashmetalové tradice vrhá do třicet let staré americké reality, poznamenané sociální diskriminací. Následuje notoricky známá klipovka „Critical Mass“ a u NUCLEAR ASSAULT věčné téma znečišťování životního prostředí vinou necitlivého jednání těžebních společností a hamižných nadnárodních korporací. Song ve své době často běžel v pořadech Headbanger´s Ball na MTV. Svět v chaosu, převrácení životních hodnot, děti zanechané na pospas neveselé budoucnosti – to je trojka „Inherited Hell“, nesmrtelná vypalovačka a zřejmě jeden z nejsilnějších songů od této jaderně energické kapely. Téma drog a alkoholové závislosti rozebírá „Emergency“,  ve které kytarové zvuky suplují zběsilé houkání sanitek a klaksonů aut odlidštěně se řítících asfaltovým labyrintem. Znamenitě tak vykreslují noční atmosféru nějaké americké metropole. Bombasticky vyzněla kupříkladu skladba „F...Wake Up“ charakterizovaná repetetivním hopsavým riffem, a tak jako je u většiny skladeb této desky zvykem, rovněž skvělými nervními sóly a pazvuky linoucí se z kytary zpívajícího Johna Connellyho, který většinově obstaral právě ony košatější kytarové momenty. Dalo by se vlastně pokračovat skladbu po skladbě, ale myslím, že je to v tomto případě zbytečné – nahrávka je uceleným metalovým dílem (byť se zde nachází i několik extrémnějších položek  jako třeba grindcore „Mother´s Day“), které si zkrátka bere na paškál řadu společenských neduhů aktuálních nejen v tehdejší době. I když se v pozdějších letech NUCLEAR ASSAULT snažili svůj styl posouvat, což mělo za následek jisté vyměknutí a otevírání stylových nůžek směrem ke klasičtějšímu rockovému pojetí a větší barvitosti, nikdy už nedocílili takové přesvědčivosti jako v období svých prvních tří alb, a tak nezbývá než zavzpomínat na jejich báječná léta thrashmetalové zběsilosti a námětů, u kterých nešlo zůstat lhostejným.

19.06.2016	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz