Last Hardrock Outsider

NOSFERATU: SYMFONIE HRŮZY - Krev je život!

Van Helsing sňal těžké víko a dychtivě jsme nahlédli do rakve. Lucy tu ležela v celé kráse, ale v mém srdci nebylo už lásky, jen hrozná nenávist - k tělu, které mělo její podobu, ne však duši. Je to vážně její mrtvola, profesore, anebo před námi leží duch v lidské podobě?" Je to její tělo, a přece není. Počkejte chvíli, uvidíte." Mechanicky z brašny vyndával operační nože, rozkládal je po vedlejší rakvi, vytáhl i zahrocený osikový kolík a kladivo na roztloukání uhlí. Musím říct, že na mě podobné přípravy k operaci pokaždé působí povzbudivě a osvěživě... A teď osvobodíme její duši," rozhlédl se profesor s úsměvem. Uvažujte. Čí ruku by si vyvolila, je tu někdo takový?" Pohlédli jsme na Arthura a on se díval na Van Helsinga vděčně: Můj nejmilejší příteli. Z hloubi zlomeného srdce vám děkuji." Předstoupil před ni zmužile, ale ve tváři bledší než padlý sníh.



Óóó, jak krásně se to čte, jak krásně se to poslouchá, jak krásně se na to dívá. Není příliš známějších románů 19.století, než Dracula kovaného sportovce Brama Stokera. A těch filmových adaptací, co bylo! Asi za filmově nejvýživnější považuji verzi Francise Forda Coppoly, za umělecky nejodvážnější zas pohled Wernera Herzoga. Ale my si povíme o té asi nejslavnější, která se trochu neprávem chlubí titulem „první celovečerní upírský film všech dob“. Proč neprávem? O rok dříve, v roce 1921, ho předběhl titul s názvem The Death of Drakula, natočený v Maďarsku, ten se ale dnešních časů nedochoval, filmová kopie je neznámo kde, takže nás vlastně nemusí zajímat. Co nás ale musí zajímat, je…….Nosferatu: Symfonie hrůzy z roku 1922 režisérské legendy jménem Friedrich Wilhelm Murnau.



Záznam o četných úmrtích ve Wisborgu roku 1838: Neprozpěvujte si tato slova jako píseň nočního ptáka. Chraňte se je vyslovit, jinak vyblednou obrazy života, ze srdce vyjdou děsivé sny a přiživí se na vaší krvi. 


Horory tu byly už od doby, kdy filmový pás spatřil světlo světa. Už stařičký George Melies koketoval s tímto královským žánrem ve svých několikaminutových filmečcích, už v roce 1908 dokonce vznikl krátkometrážní Dr.Jekyll and Mr. Hyde, ale jinak to v době němého filmu s horory zase žádná velká sláva nebyla. Točilo se jich prostě málo. Jiné to ale bylo v Německu, kde se hororový film ukotvil jako svébytný filmový žánr. Není to nic překvapujícího, protože jak známo, Německo bylo ve dvacátých letech 20.století rodným místem expresionismu, kde se to hemžilo samými divnými obrazy, všelijak zdeformovanými, zkosenými, podivně kolorovanými, s bizarními kulisami a ještě bizarnějšími postavami mezi nimi. Expresionismus byl prostě šitý na míru filmovým tvůrcům, kteří chtěli vyděsit své diváky – za všechny mohu jmenovat Kabinet Dr.Caligariho či Orlakovy ruce režiséra Roberta Wieneho, Golem z roku 1915, či Murnaův Faust. A samozřejmě, náš objekt zájmu, Nosferatu.



„Hrabě Orlok z Transylvánie si chce v našem malém městě koupit hezký dům. Na tom můžete vydělat slušné peníze. Chce to jen trochu námahy, kapku potu a možná malinko krve.“ 


Nosferatu F.W.Murnaua je nepřiznanou adaptací Stokerova románu a je tak trochu „jiný“, než literární předloha. Proč jiný? Minimálně do dvou třetin stopáže ho věrně cituje (vykrádá, jak chcete), ale vyznění je odlišné a jeho postavy mají odlišná jména. Proč, to si povíme na konci článku. Ve Stokerově románu je Dracula spíše elegánem, který svádí, v Murnauově filmu je to zrůda, která má oči jako zfetovaná kočka, špičaté uši netopýra, podlouhlé řezáky s předkusem jak Freddie Mercury a dlouhé nehty, ostré jako dýky. Následován hejnem krys je tu, spíše než svůdník, ztělesněním jakéhosi Černého moru, který zachvacuje obyvatelstvo a hubí ho ve velkém (odtud citát z filmu: „Ve Varně a Galazu vypukla epidemie moru. Postihuje hlavně mladé lidi. U všech obětí se našla zranění na krku,jejichž původ je pro lékaře záhadou.“). Jaký to rozdíl oproti jiným filmovým adaptacím, kdy třeba Bela Lugosi vypadá jako elegantně oblékaný světák, který spíše vzbuzuje úsměv, nebo Gary Oldman, jevící se jako nešťastný sex-symbol, tápající světem. Nejblíže k Murnauově pojetí má Werner Herzog, kdy Klause Kinskiho nechal zamaskovat téměř identicky, včetně té holé hlavy a špičatých králičích zubů. Navíc Murnau vyhodil ze svého filmu další Stokerovy vize – jako je třeba svádění Jonathana Draculovými sukubami, jedna z památných scéna v Coppolově verzi.



….Ze semene Beliasova se zrodil upír Nosferatu, jenž se živí lidskou krví. Sídlí v děsivých dírách, hrobkách a rakvích, jež jsou plné Bohem prokleté hlíny z časů černého moru. 


Ať vám vyhovuje pojetí krvežíznivého hraběte jakékoliv, jedno je neoddiskutovatelné – Nosferatu je vizuálně nádherný film. A ve své době musel působit strašně svěže, moderně. Obrovské množství filmových záběrů bylo točeno venku, v exteriérech, přestože tehdejší křehké kamery byly náchylné k různým poruchám, každý větříček, který s nimi třásl, byl potencionální hrozbou :o) Murnau s kamerou zachází velmi moderně, řekl bych. Často mění úhly, mnohem více, než bylo v němé éře běžné, což je důležité, protože se statickými obrázky by ten film nebyl tak přitažlivý. Často obrázky koloruje, nebo v jedné scéně (při jízdě kočárem) dokonce vidíme negativní expozici, což scéně dodává jakýsi hrozivý rozměr.



Má drahá. Nestrachuj se o svého milovaného muže. Komáři jsou tu velmi protivní. Dva mě štípli do krku těsně vedle sebe. V tomto odlehlém zámku má člověk zlé sny. Ale nemusíš se o mě bát. 


Je tu vidět v malých sekundových náznacích i stop-motion animace, několik pěkných trikových záběrů, jako je otevírání dveří samo o sobě, stíny, které proplouvají po schodištích a otevírají dveře, silně magnetizující obraz Orloka, který vychází z rakve rovně jako prkno a jiné. Schreckův Nosferatu je nádherně démonická postava, která vzbuzuje emoce jen pouhým pohledem na něho a za hlášku – „Vaše žena má krásný krk. Koupím ten hezký,opuštěný dům naproti vašemu.“ – ho musíte milovat :o) A propos Max Schreck – představitel hraběte Orloka. Kolují kolem něj mnohé mýty. Ten hlavní je, že Schreck (jehož příjmení znamená v němčině „strach“) byl záhadný člověk, o němž není nic známo, a který se nikdy v žádném jiném filmu neobjevil. Samozřejmě, tahle zvěst ve své době také krásně živila popularitu Murnauova filmu, ale skutečnost je prozaičtější. Šlo o druhořadého herce, který se potácel v maličkých rolích a celý ten mýtus vedl k základům filmu Ve stínu upíra (2000), který vypráví o pozadí natáčení Nosferatu a kde se předpokládá, že Max Schreck, kterého tam hrál Willem Dafoe, byl skutečným upírem :o) Prostě krásný příběh, který žije dodnes.



S večerním světlem se opět objevily zlověstné stíny. V noci vykrade se Nosferatu ven a pochutnává si na čerstvé krvi. Dejte si pozor, ať vás jeho stín jako můra nezachvátí zlými sny. 


Samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí. I Nosferatu má své chybky. Asi nejvíce vás do očí praští, že vlky z hlubokých lesů hraje čistokrevná hyena, přinesena odněkud z cirkusu.



Ale to jenom maličký lapsus. Některé filmové kritiky nicméně poukazují na to , že film je limitován dobou, ve které vznikal. Přesněji řečeno technickými limity. V roce 1922 ještě technika neumožňovala natáčet plnohodnotně v noci, takže i noční scény vznikaly za denního světla, a aby se nějak odlišily, nechal je Murnau zkolorovat do modrého odstínu. Za sebe mohu říct, že jsem to vůbec za celou dobu projekce nevnímal jako handicap a přišlo mi to jako přirozené, takže za sebe dávám palec nahoru. Někteří z vás také nemusí zkousnout typický jev filmů němé éry – přehnané přehrávání. Doba si prostě žádala staromódní herectví, které vyžadovalo nadměrné gestikulování a přehnané výrazy v obličeji. Opět za sebe dávám palce nahoru, mě se tenhle herecký expresionismus v němých filmech líbí.



V podpalubí onemocněl námořník. Blouzní v horečkách. Neznámá nákaza se šířila po lodi. Postižený námořník vzal celou posádku s sebou do temného hrobu ve vlnách. Za svitu zapadajícího slunce se kapitán a první důstojník rozloučili s posledním kamarádem. Nosferatův smrtící dech zatím poháněl plachty lodi, jež chvátala ke svému cíli. 


Má vůbec smysl se vyjadřovat k ději, čehož se snažím v každé recenzi vyvarovat? Jsou mezi vámi skutečně tací, kteří o Draculovi nevědí zhola nic? Pokud ano, tak asi jste zřejmě šťastlivci, kteří byli až do dospělého věku vychováváni vlky kdesi v hlubokých lesích a teď, na stará kolena, se teprve učí číst. :o) Tak já vám to přeju, ale kvůli vám skutečně příběh mladého realitního zprostředkovatele Jonathana Harkera a jeho milující Miny, která podléhá svodům hraběte Draculy, opravdu opakovat nebudu. Ale teď někteří z vás, nečtenářů, kteří zároveň Murnaův film viděli, si možná řeknou: jaký Jonathan? Jaká Mina? Proč ne Thomas, proč ne Ellen, jako je to ve filmu? Ano, tak tady je vysvětlení.



Hutter kladl Ellen na srdce, aby neotvírala knihu, která jej samotného tolik znepokojila. Ona ale nedokázala odolat zvláštnímu nutkání. 


Proč scenárista Henrik Galeen zcela pozměnil jména, je jednoduché. Florence Stokerová, vdova po Bramovi, autorovi Draculy, byla ještě v roce 1922 naživu a velká část z jejích příjmů pocházela z licenčních poplatků za právo užít obsah knihy. Takže pochopitelně, jako správná milující manželka, ostřížím zrakem sledovala po světě veškerou činnost související s Draculou, aby se ujistila, že obdrží každou penny, na kterou měla nárok. Což Němce nijak netížilo. Producent filmu Albin Grau se nikdy neobtěžoval dostat povolení od paní Stokerové a prostě to šalamounsky vyřešil tak, že všechny postavy nechal přejmenovat. Včetně ústřední postavy hraběte Draculy, který se stal hrabětem Orlokem. Také odstranil mnoho postav z knihy, zejména Dr. Helsinga, který tady není jakýmsi charismatickým specialistou na upírskou problematiku, ale řadovým lékařem, vystupujícím pod jménem profesor Bulwer. Z původního příběhu se však ve filmu zachovalo tolik shodného s knihou, že madam Stokerová zažalovala tvůrce filmu za porušování autorských práv. Spor vyhrála a německý soud nařídil zničit všechny kopie spolu s negativy. Máme dneska obrovské štěstí, že tehdejší úřady nebyly natolik důsledné a několik kopií se zachránilo před plameny a zachovalo pro dnešní dny.



Dlouho jsem přemýšlel, proč se vyprávělo, že Nosferatovy rakve byly naplněné hlínou. Pak jsem zjistil,že upíři čerpají sílu pouze z Bohem prokleté půdy, v níž byli pohřbeni.


Jak jsem již uvedl, filmových verzí Draculy je spousta. Jenom samotné legendární studio Hammer jich na svět přineslo celou řadu a některé jsou opravdu obskurní. Všechny se od sebe dost liší, ale většina z nich má jeden společný prvek – loď Demeter, na které se plaví Dracula vstříc světu a své „vyvolené“, kterou si chce podmanit. Zdánlivě nenápadná část knihy i filmu samotného, ve skutečnosti ale obsahuje asi nejikoničtější část filmu, kdy kapitán lodi narazí tváří v tvář samotnému zlu, kdy otevře víko jedné z rakví a z ní strnulým, zlověstným pohybem vstává samotný Orlok a vydává se zabíjet. Krásná scéna! Film je rozdělen na několik kapitol, aktů a já mám nejraději asi ten poslední. Ten, kde se Orlok vydává po schodišti za Ellen a my vidíme jen zlověstné stíny na zdi, kdy Orlok saje krev ze své oběti a vidět je v příšeří jenom část jeho lebky, zakousnuté do krku a pak ten nádherný samotný konec, kdy si Orlok uvědomí, že pitím krve nevinné dívky byl tak moc v rauši, že zapomněl na příchod ranního světla a tím pádem je s ním amen. Krásné momenty!



Záchrana je pouze jediná. Zcela nevinná žena, jež za svítání přivolá upíra. A dá mu dobrovolně napít své krve. 


Dnes je k dispozici několik verzí filmu. Asi nejčastěji hraná byla VHS verze z 80.let, s poměrně ohavným obrazem americké verze a bez kolorování. To dodaly pozdější německé re-printy a já osobně viděl blu-ray verzi, nádherně obrazově vypulírovanou, s nádherným původním soundtrackem Berndta Hellera. Opravdu krásná symfonická hudba, která se k těm obrázkům starých času velmi, velmi hodí. V jedné recenzi jsem kdysi četl, že existuje i verze, podmalovávána gotickým rockem, jako by vzešlým z pera TYPE O´NEGATIVE. Zároveň před touto verzí pan recenzent varuje, že to je svatokrádež, srát do němého filmu metal, říznutý industriálem. A já s ním musím souhlasit, i když jsem tuhle rockovou verzi neviděl. Do starých němých filmů se tyhle moderní prvky nehodí, a klidně si o mě myslete, že jsem staromódní páprda. Vždy dám přednost symfonické verzi.



Byl to skutečně zázrak. Lidé ihned přestali umírat. A životodárné slunce zahnalo stíny sýčka smrti. 


A to je asi všechno. Určitě si film pusťte, nejlépe nějakou blu-ray verzi z „jiných nosičů“, kterých je internet plný, dejte si k tomu vínko, nejlépe červené :o) a vychutnejte si to, jako si Orlok pochutnává na napuštěných tepnách. Filmu zdar a příští středu zase na shledanou, přátelé filmu. A pozor, nikdy, opravdu nikdy se neřízněte před upírem, nemuselo by to dobře dopadnout :o)


Hodnocení: 90%



14.11.2018Diskuse (8)Lima
fulci@seznam.cz

 

DarthArt
17.11.2018 17:56

Mimochodem, z dvacatych let doporucuju taky polodokument "Berlin - Sinfonie der Grossstadt". Na webu je k sehnání bez zvuku, ale videl jsem to v jedne berlinske galerii s hudbou a je to stejne podmanive jako dalsi veci z te doby....

 

DarthArt
17.11.2018 17:52

Taky jsem potesen - nikdy nezapomenu na sekvence, jak Orlok komicky cupita s rakvi po bremskem pristavu a ma to vypadat desive. Koupil jsem to kdysi na DVD v levných knihach, kdyz ten obchod jeste za neco stal. Dalsi koupe bylo tusim dvojdvd Metropolis a Kabinet dr. Caligariho. Je zajimavy, jak i po sto letech tyhle dva filmy fungujou, ta atmosfera je fantasticka.

 

Pekárek
14.11.2018 23:14

Jsem nadšen. Nedávno jsem se na podobné filmy začal zaměřovat (třeba i na francouzské Vampíry) a fakt mě zaujaly. Kabinet Dr. Caligariho je také super.

 

Valič
14.11.2018 18:50

Jako vždy skvělý článek. Co se týče těch soundtracků, stejně jako u dalších významných němých filmů jich bylo vytvořeno hned několik. Já bych zmínil aspoň ten, jenž vydala v roce 1990 francouzská kapela Art Zoyd, která ve své hudbě spojuje prvky avantgardního rocku, moderní klasické hudby, free jazzu a experimentální elektroniky.

Videoklip: https://www.youtube.com/watch?v=aGGrIJEsEM8

Skupina později složila hudbu ještě k pár dalším snímkům včetně kultovního hraného dokumentu Häxan (1922), který by si recenzi na těchto stránkách určitě také zasloužil (už jen kvůli tomu, že jeho části byly použity v mnoha metalových i rockových videoklipech). Mimochodem, fotografie z tohoto filmu zdobí i obal alba Chimera od Mayhem.

https://www.youtube.com/watch?v=CkXlXc0lA9c&t=3849s (jedná se o verzi s jiným soundtrackem)

 

mickej
14.11.2018 11:55

Ee, v ziadnom pripade, najlepsia verzia je bez zbytocnych debat Herzogov Phantom der Nacht. Nadherne bezutesna atmosfera a ten koniec je devastujuci.

 

Fenris 13
14.11.2018 10:35

Ja, Drákula....upírské téma je pro metal tuze důležité. Já mám nejraději Coppolovo verzi, to jsou vizuální orgie non plus ultra. O

 

wuxia
14.11.2018 09:02

Nechci být za rýpala, ale byl to Max Schreck, nikoliv Shreck.

 

Cyberolas
14.11.2018 07:23

Jejdanánky!
Tak tímto filmem se nám ale otevírá celý úžasný svět surrealismu dvacátých let, a byla by možná škoda skončit jen tímto snímkem! I když chápu - jako brána do těchto světů byl vybrán právě tento zástupce. Nemůžu nezmínit francouzského zástupce - film Andaluský pes tvůrců Salvatora Daliho a Luis Buñuela. Dodnes nebyla lépe natočena snová sekvence se všemi nelogičnostmi než v tomto stařičkém filmu!!!!
Další manifest surrealismu! Nebo i Upír aneb Podivné dobrodružství Davida Graye - pod banálním názvem se skrývá skvělý kus filmařiny!