Last Hardrock Outsider

NINE INCH NAILS - Broken

Bavíme-li se o starých albech NINE INCH NAILS , tak samozřejmě „Pretty Hate Machine“ značilo důležitý první krok a „The Downward Spiral“ znamenalo největší bombu, nicméně mezi tyto milníky bylo vklíněno ještě mini album „Broken“, kterému se dnes už možná nevěnuje tolik pozornosti, dle mého bylo ovšem právě toto dílo onou rozbuškou, která nastartovala celosvětový sukces Hřebíků. Kolekce je v katalogu uváděna jako EP (i když stopáž 31 minut by mohla splňovat i kritéria alba), svým významem je však pro kapelu i scénu důležitější než většina následujících titulů. 


Nahrávka se dostávala na svět docela složitě. Trent Reznor alias hlavní persona NIN měl tehdy v hlavě jasnou představu, kudy se bude vývoj jeho značky dále ubírat, ke své vizi ovšem vyžadoval i odpovídající podporu ze strany vydavatele. Potřeboval někoho, kdo by nové směřování správně uchopil a propagoval, což stávající, komerčně orientovaný label TVT, se kterým řešil spory nejen umělecké ale i finanční, nebyl. Situace byla komplikovaná a vyhrotila se natolik, že nahrávání nových skladeb dokonce započalo kvůli autorským právům pod jiným názvem kapely. Nakonec se vše podařilo vyřešit vyplacením současného kontraktu (samozřejmě za nemalou částku, protože TVT po úspěchu debutu nechtěla kapelu jen tak pustit) a nahrávka pojmenovaná „Broken“ vyšla na podzim 1992 jako pilotní projekt pro major label Interscope.


    

Nahrávalo se na více místech a mimo jiné bylo pro dosažení správně vražedné atmosféry použito provizorní studio v rezidenci Cielo Drive v Los Angeles, místo nechvalně proslulé skrze Charlese Mansona. NIN do toho zkrátka dali a zkusili vše, protože jim šlo o bytí nebytí a nutno dodat, že veškeré často zvláštní snahy o maximální extrém se vyplatily. Výsledek byl výjimečný nejen razancí, zaujal ale i novátorským přístupem a hudební scénu tehdy doslova šokoval. Tvrdý a syrový zvuk plný industriálních hluků, který Reznor a spol na tomto díle poprvé zaznamenali, se však ukázal jako správná cesta, neboť zanedlouho kapelu proslavil po celém světě.  

 

Proti prvotině se jednalo o výrazně kytarovější a celkově dost drsnější materiál. Přímočaré pecky kombinovaly agresivní vokál, strojové industriální rytmy, ostré kytary a navíc byly prohnané všemožnými elektro-efekty. Jednalo se o vcelku nový výraz, jaký na celé anti-pop scéně neměl moc konkurenci. NIN byli v této době (připomínám, že se bavíme o roku 1992) na hony vzdálení jak metalovým thrash/death kapelám, tak i startující grunge vlně, zároveň se ale vymykali rovněž undergroundové elektro-industrial scéně, na které se kytary nenosily. Kapela navíc vsadila na image totálních šílenců, kteří působili jako naprostá negace všeho. V kombinaci s provokativními texty plných nenávisti a sexuality šlo o věru kontroverzní záležitost, která byla zároveň ale velmi originální. Nejblíže jim samozřejmě už tehdy byli fungující MINISTRY, kteří měli čerstvě venku „Psalm 69“ a Reznorův spolek tehdy zaujal místo hned vedle uvedené Jourgensenovi party, díky čemuž vlastně metalo-industriální scéna získala druhý zásadní pilíř a mohla začít růst.


Celý úspěch nahrávky, potažmo kariéry NINE INCH NAILS, v té době odstartoval zdejší úvodní track a singl „Wish“. Smažba postavená na opakovaném výbuchu zkreslených kytar, rychlém tempu a vyhroceném zpěvu byla dostatečně šílená a ve spojení s dystopickým videoklipem šlo o trefu do černého. Skladba měla drive, energii, přes svoji zuřivost a burácející zvuk však byla velmi chytlavá a na fanoušky tvrdé muziky působila jako magnet. Neméně nakopávající jsou zde ovšem i ostatní skladby. Razantní beaty a macaté riffy v druhé „Last“ se do paměti zapisují taktéž velmi hluboko. Stejně jako manifest bezmocného jedince jménem „Hapiness In Slavery“, který byl dokonce vybrán jako první singl, bohužel skandálně sadistický videoklip TV stanice odmítly vysílat. Tento kontroverzní track, který svou členitější stavbou možná trochu předznamenal budoucí vývoj, patří z mého pohledu taktéž ke stěžejním věcem historie NIN. Kolekci posléze trochu zklidňuje převzatá věc „Physical“ a byť intenzity předchozích nedosahuje, stále je zvláštním způsobem ujetá.  Závěr v podobě „Suck“ je pak více elektro věc a tvoří tak pomyslný most mezi debutem a novými věcmi.


Skladby na „Broken“ byly na svoji dobu zvukově dost netradiční a z hlediska použitých postupů se dá říct experimentální, plus díky vokálu působí i dost agresivně, stále však šlo o srozumitelné a hlavně chytlavé pecky. Ve své podstatě to byl stále rock´n´roll, ovšem prohnaný skrze jadernou elektrárnu. Projev byl vyhrocený, ale srozumitelný a byli jej sto docenit jak fanoušci metalu, punku, tak industrialu a new wave, a to se vlastně nakonec i v hojné míře stalo. Jako testovací nahrávka pro  Intercope prošlo mini album na výbornou a kapela tak dostala zelenou na monstróznější projekt, kterým nebylo nic menšího než veledílo „The Downward Spiral“. Tam se ovšem šlo, dle mého, už na jistotu pro celosvětový sukces, kterého základy byly položeny právě zde na „Broken“. Na tomto EP NINE INCH NAILS poprvé odprezentovali svůj osobitý a velmi odvážný pohled na tvrdou hudbu. Šli bez kompromisů za svoji vizí a s přehledem uspěli.


06.07.2020Diskuse (12)Sicky

 

sicky
23.07.2020 14:14

Rose: každý si píše, co sám chce. Stray nám do vůbec nemluví, občas sice zaskřípe zubama, jaký že srágory mu to posíláme, nicméně představa nějakých nařízení shora je na CD naprosto mylná :))
Co se týče mě, tak dřív (v éře MP) jsem psal víc, dnes už k tomu přistupuju jinak. Mám hafo jiných aktivit a psaní beru jako občasný relax, když mám chuť a něco mě napadne. Nechci proto nic slibovat a do něčeho se nutit, protože pak to zpravidla nedopadne:)
Poslouchám toho hodně a hodně kapel bych i chtěl napsat a s mojí frekvencí se nechci zaseknout na měsíce u jedný kapely. (btw min.týden jsem Strayovi článek poslal! :))

 

Stray
23.07.2020 14:01

Já to jako šílené neberu, mě to prostě baví, respektive mne na stejné úrovni nebaví nic jiného. :-) Dneska jsem šel darovat ráno krev, takže mám v práci den volna a co myslíš že teď dělám, čumím na DVD AC/DC - Live At River Plate 2011, což je neskutečnej masakr, no a večer si dám ještě DVD AC/DC - No Bull 1995 koncert z turné k albu Ballbreaker, kniha skoro přečtená, alba poslechlý, tak už jen ladím formu a dostávám se na vlnu, potřebuju se hlavou nastavit jenom na to do září vyšlehnout dvanáct recenzí AC/DC.:-) věci jako "děsně těžký" a "Na špici", o těch člověk prakticky nemůže přemýšlet, nemůže z toho vycházet, to by bylo jako jít do posilovny, sednout si tam na lavici a jíst čokoládový tyčinky, to neděláš, páč se musíš ponořit do tématu až za práh bolesti! :-) Fakt si může bejt na špici třeba ten nejhipsterštější píčuskej plátek, je mi to jedno, vím, že když se mě někdo zeptá, jestli AC/DC nebo PINK FLOYD (YES, JETHRO, GENESIS, KING CRIMSON dosaď dle libosti), tak řeknu -> AC/DC JEDNOZNAČNĚ!!!

Vůbec nechápu, jak může s tímhle koníčkem někdo užívat slova diktatúra, tady je každej naprosto jinej, jinak k tomu přistupuje a jiný věci poslouchá. Třeba Horyna mě pošle 5 recenzí, jako třeba dneska, a já vůbec nevím, co mezi nima bude. Jestli z toho něco napíše ne úplně dobře, tak se to dozví a ten článek ven nepůjde, ale zatím se to stalo jen v jednou, vůbec nevím co mám od něj za recenze v poště, u Dartha pracujeme s pečlivým plánem dopředu, jeho frekvence je sice menší, ale kvalitu vždy dostanu prvotřídní, je to ten typ, co nerad pracuje pod tlakem, Sicky i Pekárek jsou schopní novinkáři, Pekárek píše víc intelektuálně a jeho psaní oslovuje spíš hloubavější typy a progery, Sicky je přímočařejší a víc náladovej pisálek, jeho pohled určují víc emoce, feeling a energie, nikoliv muzikantská vytříbenost, jak říkám každej má svoje silný stránky a někde tu a tam slabší, já se snažím ke každýmu přistupovat tak, aby vypíchnut to, co je mu vlastní. Kluci si vždy řeknou, co chtěj a co nechtěj psát. neblbni, já vůbec nic nepotřebuju, kór ne někomu cpát, co bude psát. To že se tu občas objevuje někdo nepřející , to je normální, alespoň mě to utvrdí v tom, že se o nás ví.:-)

 

J.Rose
23.07.2020 13:39

Stray: Právě že to co popisuješ, mi přijde strašně těžký.

Ona je to pohodička napsat si pro sebe něco, jako analýzu alba které jsem slyšel 100x, jsem fanda daného interpreta a za ty roky vím o albu první poslední.

Tohle co tu děláte vy všichni, je ale šílené a chce to mít opravdu znalosti. Ať už jde o minulost kde člověk musí chápat souvislosti s danou dobou, znát tehdejší metalovou - rockovou scénou atd... Stejně tak se musíte orientovat v současné době, sledovat trendy a já nevím co všechno.

Nevím jestli to tu řešíte nějak demokraticky, kdy si každý vybere něco a následně to zpracuje, nebo tu vládne diktatura jako:"Ty si bereš nové Testament, ty Radiohead a kde mám sakra ty retro recenze na starého Dia?,,

Buď jak buď. Sypat týden co týden články, analýzy a recenze na vše možné, je opravdu něco, co nemůže dělat každý. Asi proto je momentálně Crazydiamond na špici, pokud jde o weby s podobným zaměřením.

 

Stray
23.07.2020 13:04

Nedá se svítit, tohle musí člověk vnitřně cítit, musí se to pravidelné tématické psaní po dobu delšího časového úseku stát jeho přirozenou součástí, o které nijak neuvažuje, nejde to dělat, protože mu to někdo řekl, ale musí to ten dotyčný vědět.:-) Osobně si myslím, že psát týden co týden, desku za deskou o albech jedné kapely je mnohem složitější, než psát na střídačku o deskách různých interpretů z různých časových pásem, pokud to nesmí být uděláno stylem "jeden článek jako druhej", musí se absolvovat určitej ponor (musí se do článku dostat faktor X, musí ten příběh dejchat), věc, kterou ne každej ochotně podstoupí - musí ho to bavit, že místo víkendového cyklo-výletu s rodinkou ležíš v knihách a nahrávkách, nejde to dělat přes odpor, tak to prostě je.

 

J.Rose
23.07.2020 10:33

Sicky: Snad nemluvíš o syndromu vyhoření...

Píšeš super recenze a slyšel jsi šéfa ne?
Rád bych popsal i můj pohled na album The Fragile a to hned pod tvou fundovanou recenzi :-)

Je to zvláštní, ale recenze na ty první alba NIN v tom českém virtuálním rybníčku, prostě chybí...

 

sicky
23.07.2020 09:35

Stray:)) njn, po těch letech už holt pisálkovský nadšení opadlo. Sem tam něco vypotím (když dostanu nápad), ale sepisovat celý diskografie nebo každý týden článek už u mě asi nehrozí. Zrovna včera mě ale něco napadlo, takže téma mám.. :)

 

Stray
23.07.2020 09:14

sicky: Jaký - "nemám sílu ani odvahu" ?:-) Takovej do očí bijící alibismus. Ty to musíš chtít! V tuhle chvíli už si to mohl mít za sebou i s Fragile a zrovnas mohl připravovat With Teeth. Ty to prostě nechceš, nejde ta činnost z Tebe, jinak bys rázoval jak voják...jako AC/DC...jako někdo, kdo to všechno pro sebe CHCE!!! hoj...hoj...hoj...TNT...I´m Dynamite....TNT...hoj ...hoj...hoj...!

 

sicky
23.07.2020 08:40

Díky.

Co se týče,recenze Spiral, tak asi ne, nějak nemám sílu ani odvahu se do toho monumentu pustit. Jinak shrnul si to docela výstižně :) Já jen dodám, že když TDS vyšlo, tak mi chvíli trvalo, než jsem do něho proniknul, je dost různorodý a některý kusy v druhý půlce jsou těžší. Dneska je to ale pro mě samozřejmě za 100%, Heresy, Closer, Mr Self Destruct, Ruiner jsou boží.Líbí se mi jak to album je ale z velký části těžce anti-komerční a přitom dobrý. Boží je ale i takovej spin off - cover Hurt odzpívaná Johnyho Cashem, podle mě lepší než originál, úplně mě mrazí.

Jo a na tomkoncertě v Lucerně tehdy jsem byl :) Pamatuju, že začínali Terrible Lie z debutu a pak Wish, neskutečná smažba, Trent házel kytaristu do lidí , ničil mikrofony, fakt úlet, po cca 50 min konec, ale dodnes jeden z mých top hudebních zážitků.

 

J.Rose
22.07.2020 15:54

Sicky je frajer, ale nevím zdali bude pokračovat a recenzovat i následující opus The Downward Spiral (1994). Před lety jsem sepsal takovou osobní vzpomínku a dejme tomu rozbor alba TDS. Chtěl jsem ten text nějak zpracovat a následně použít na CSFD kde mám účet, ale zkrátka se to tam nehodí. Tak si dovoluji svůj pohled na desku napsat sem, do diskuze. Je mi líto nechat to jen tak ležet a i kdyby si to přečetl jeden člověk, tak to mělo smysl. Zdůrazňuji že nejsem žurnalista a nejedná se o recenzi, pokud Sicky přijde s regulérní recenzí na TDS, tak svůj text okopíruji a hodím do diskuze, rovnou pod ní.

Nine Inch Nails - The Downward Spiral

Léto 2005. Byl jsem na učňáku, zamilován do metalu. Éra Lucie a Wanastowek doznívala v mé posluchačské minulosti a nyní mi srdce pulzovalo jen pro těžký kov... a taky pro Guns N Roses. Těmi to vlastně začalo. "Chinese Democracy" už byla nějaký ten pátek v plánu a já hltal každé nové info, Leak, či fragment nějaké nové skladby. V té době jsem četl článek, že Axl Rose se tou dobou zabývá nebo snad zabýval zvukem Nine Inch Nails a chtěl by tak trochu znít jako oni. Chvilku po té jsem zjistil, že jistý Trent Reznor z kultovních NIN, dělal sountrack k videoherní pecce Quake a taky částečně k DOOM 3. Do třetice jsem se doslechl, že jednou z nejlepších desek 90 let je "The Downvard Spiral" od NIN. ,,Fajn, to musím slyšet." Šikovný kamarád mi tedy stáhnul celou tehdejší diskografii. Bez okolků jsem se rovnou vrhnul na TDS. Po jednom poslechu jsem odložil sluchátka a šel ulehnout, aniž bych vlastně věděl, jak s tím čerstvým hudebním zážitkem naložit. Po dvou dnech jsem se k poslechu, omámen touhou po něčem opravdu novém, co mi nedalo klidného spání vrátil a byl jsem ztracen.


TDS je svým způsobem koncepčním albem, jenž obsahuje řadu metafor a vrstev. Rámec narace je tvořen "příběhem" jedince, který po příslovečné spirále klesá do hlouby vlastního šílenství. Cestu do temné propasti lemují drogy, náboženství, sebepoškozování, sex, násilí, nemoci, zrada a v závěru sebevražda. Hudebně to není o nic veselejší. Industriální dunění, elektronické pazvuky, řezavé kytary i expresivní řev, to vše se zcela přirozeně prolíná s nihilisticky laděnou, lirickou složkou alba. Pokud máte špatnou náladu, tak si TDS rozhodně nepouštějte.


Úvod alba skutečně trhá uši. Startovní nenávistná "Mr. Self Destruct" útočí se silou tsunami a brutální kovové beaty s řezavou kytarou drtí nekompromisně posluchačovu mozkovnu. Depresivní a o poznání pomalejší "Piggy" se nese na chytlavé basové lince, postupně sílícím přednesu a jakýmsi crazy jazzovým bubenickým sólem v samotném závěru skladby. Následuje anti - křesťanská "Heresy". Hitovka s dobře šlapajícími elektro samply a strohým, do mozku se zařezávajícím refrénem. "March Of The Pigs"  pořádně přitopí pod kotlem a nekompromisně drtí náš nenasytný systém na kusy. Výborná je i nečekaná klavírní vyhrávka, která brutální industriální útok na moment zastaví. A je tu legenda a jeden ze symbolů 90 let. Sexuálně zvrhlá, v rytmu srdce šlapající diskoška "Closer". Text je opravdu chorý, refrén nesmírně chytlavý a obrazový doprovod režiséra Marka Romaneka uhrančivý. Navíc je super, jak se ve své druhé půlce skladba zvrhne do totální NIN párty, kde se elektro zvuky, klávesy a kytary mísí v dokonalé symbióze. Sředně tempá "Ruiner" dusá v rytmu opakující se bicí smyčky, která má sílu rozpohybovat celé tělo. Naléhavý refrén, umocňují titánské klávesy, jenž tvoří nepropustnou bariéru. V polovině skladba nečekaně zpomalí a nabídne, krom zlověstné atmosféry, i jediné, značně zkreslené kytarové sólo na albu. Zhudebněné šílenství, to je "The Becoming" s nasamplovaným nářkem v pozadí a tvrdým industriálním lomozem v závěru. Asi nějak takhle se cítí člověk, slyšící hlasy ve své hlavě. A máme tu opět nános černoty a deprese. "I Do Not Want This" je velice temná skladba s explodujícím refrénem, skladba ve které posloucháme nářek zlomeného člověka, volajícího o pomoc. Klavír ve slokách je melancholický a kytarová rána v refrénu je silně metalová. Je "Big Man With A Gun" zpovědí psychopata, co chce někomu narvat hlaveň do huby a stisknout spoušť nebo jde o výsměch tehdejší HIP-HOP scéně? Těžko říct, každopádně jde o jeden z největších nářezů na albu, kde se drsné kytary rvou s expresivním řevem a brutálním elektro křovím v pozadí. "A Warm Place" je jediné hřejivé místo na albu. Ambietní zvuky a klidné vybrnkávání do strun hladí na duši. Zen a opravdové ticho před bouří. A skutečně. Nenávist a zvrácená mysl vyvěrá v "Eraser", kde se postupně sílící sonická bouře a nepropustná kytarová stěna prolíná s krátkým, úderným textem. Reznorovo "KILL ME!" se doslova vypaluje do duše. Opravdu nekompromisní záležitost. Uprostřed jezera plného jedu se nachází továrna s názvem "Reptile". Plazivá toxická tryzna, která za doprovodu průmyslových robotů vypovídá o  velice nezdravém vztahu. O dívce, která si to rozdá s každým, bez ohledu na následky. Blíží se konec spirály, a tak si rovnou v titulní ódě na depresi proženeme kulku hlavou. Ticho, konec, úplné dno a nicota. Jen matná vzpomínka na odporný život i marná touha začít znovu a býti lepším člověkem v legendární "Hurt". Krásná melancholická perla, usazená na samotném vrcholu hnoje.


Leckdo se může divit, že tak negativní album, jakým spirála bezesporu je, se umístilo na druhém místě v hitparádě Billboard 200 a stalo se v USA platinovým. Inu, ač nejde o album dvakrát pozitivní, tak hudebně, potažmo skladatelsky je to masterpiece. Je v tom něco z EBM scény, na které stál debut, metalová nasranost a agresivita z mini EP Broken, a pak spousty dalších ingrediencí z tehdejší doby. Od popu, přes grunge, až po metal. Nemá moc cenu zmiňovat ostatní hudebníky, jenž se na albu podíleli. Je to pomník Trenta Reznora. Pomník, který už nepřekoná. To on stojí za všemi skladbami, konceptem a finálním výsledkem. Za zmínku stojí ovšem zvukový inženýr Flood, který spolu s Reznorem album produkoval a oba odvedli fantastický kus práce. Po zvukové stránce to zkrátka zabíjí ještě dnes.


The Self Destruct Tour na podporu alba začalo z kraje roku 1994 a trvalo zhruba do poloviny roku 1996. Jedním z vrcholů tour bylo i vystoupení na festivalu Woodstock, kde se kapela chvilku před samotným koncertem vyválela v bahně, a takto vylepšená spustila svůj set. 12.5. roku 1994, skupina vystoupila v pražské Lucerně. Za podpory alkoholu a jiných látek předvedli hřebíci brutální destruktivní show. Zde předkládám úryvek z tehdejšího tisku: "Poslední věc končila hlukovou pasáží a všichni hřebíci svorně odešli do šaten. Lidem se to moc nelíbilo, vypískali si další přídavek. Jenže. Přes nastoupení celého družstva velký leader asi neměl chuť hrát dál, tak vzal mikrofonový stojan, zrušil kopák a vzal roha. Bez rozloučení, poděkování. Psal se čas 22:36. Poděkování nakonec řešil pořadatel, který nevypadal také nejveseleji." Škoda že mi tenkrát bylo pouze 7 let a na koncertě jsem chyběl :-). Pro pořádek ještě uvedu sestavu, ve které NIN tehdy drtilo pódia. Trent Reznor - hlavní vokály, kytara, klávesy, syntezátor, baskytara. Světoběžník Robin Finck - hlavní kytara, klávesy, syntezátor, doprovodné vokály. Danny Lohner - baskytara, kytara, klávesy. Chris Vrenna - bicí. James Woolley na střídačku s Charlie Clouserem - klávesy, syntezátory, programování.


Album mi definitivně rozšířilo hudební obzory. Krom mích oblíbenců jako Slayer, Morbid Angel či Iron Maiden, jsem náhle začal poslouchat třeba Ministry, Nitzer Ebb, Davida Bowieho nebo Depeche Mode. Pokud chcete s NIN začít a nevíte u jakého alba, tak za mě zvolte klidně spirálu. K poslechu doporučuji přítmí, klid a panáka něčeho ostřejšího.

 

J.Rose
06.07.2020 12:27

PS: Za nejlepší skladbu, na téhle mini desce, považuji Gave Up s parádním klipem, kde se objeví i tehdy úplně neznámý Marilyn Manson.