Last Hardrock Outsider

NIGHTFALL - At Night We Prey

Řečtí NIGHTFALL měli svého času slušně našlápnuto. Mohli stanout po boku krajanů ROTTING CHRIST a SEPTIC FLESH mezi elitou světového extrémního metalu. Na rozdíl od svých úspěšnějších kolegů ovšem tak docela nezvládli období experimentování a hledání nových směrů v druhé půli devadesátých let. Následné snahy o nalezení ztracené formy nebyly úplně přesvědčivé, ale nabízely aspoň konkrétnější umělecká pojetí a vize. Kapela si upevnila svůj věrný hlouček fanoušků, kterým v intervalu tří až čtyř let servírovala pravidelný přísun standardních gothic metalových záležitostí ze své dílny. Po vydání posledního alba „Cassiopeia“ v roce 2013 nastala ale výrazně delší pauza provázená jen sporadickou koncertní činností. Vše pomalu nasvědčovalo tomu, že kariéra kdysi nadějného uskupení zmizí do nenávratna.


Závěr loňského roku ovšem přinesl důkaz, že NIGHTFALL zbraně neskládají a že jejich temná pouť pokračuje dál. Nejdřív se pod hlavičkou Season Of Mist objevily dlouho žádané reedice prvních pěti alb a krátce nato vyšla u stejného francouzského labelu i nová deska „At Night We Prey“. Všemu předcházelo několik rozhovorů, ve kterých frontman Efthimis Karadimas odvážně vystoupil se svým coming outem ohledně duševní nemoci. Právě zkušenosti hlavní figury NIGHTFALL s bojem s těžkou depresí se staly základem nového díla, které bylo od samého vzniku koncipováno jako lyrická alegorie k pocitům provázejícím depresivní stavy. Na záměrně nepříjemně působícím obalu CD i vinylu je dokonce psychický parazit personifikován jako ženský přízrak s pořádným kuchyňákem, připravený rozpárat duši na malé kousíčky. A samotná hudba? V ní se skupina pořádně ohlédla zpět, a to nejen o pár roků, ale rovnou o celé čtvrtstoletí.



S návratem zakládajícího člena kytaristy Michalise Galiatsose do kompletně inovované sestavy se znovu ozval drsný metalový duch raných NIGHTFALL. Koketování s elektronikou se omezilo na minimum a ženský vokál se zredukoval na občasné deklamace a sborový podkres syrového základu. Výrazně zbytněla rytmika, bicí s masivním triggerovým efektem získaly v současné produkci dominantnější, až vůdčí roli. Tomu také odpovídá celková hudební fyziognomie. Kostra „At Night We Prey“ je založená kromě atmosférických kytarových motivů i na častých změnách tempa, které využívají kontrastu mezi temnými těžkopádnými rytmy a rozhodným úřadováním dvojšlapky ve středních polohách. Zmíněné kytary umí tvrdě zariffovat nebo spustit blackové tremolo, ale nejbližší jsou jim dynamické vyhrávky prodchnuté typickou jihoevropskou melodikou. Použité harmonické motivy nejsou ale natolik výrazné, aby zabránily nechtěnému efektu opakování se, jakkoli znějí zpočátku zajímavě a exoticky. Karadimasův přesvědčivý vokál se nevymyká stylové ani místní příslušnosti, plusem je, že na rozdíl od jiných kolegů přehnaně nezdůrazňuje svůj řecký akcent.


V kostce se jedná devadesátkovou záležitost se vším všudy, charakteristickou prolnutím tehdejších forem blacku, deathu a doomu a neztrácející přitom tajemný gotický ráz. Jednotlivé skladby se inspirují jak ve vlastní historii, tak u klasických děl žánrových souputníků MOONSPELL, TIAMAT nebo SAMAEL. Mezi nejzajímavější písně patří po sobě jdoucí „Witches“ a „Giants Of Anger“, které upoutají rituální atmosférou podpořenou sugestivními rytmy a následnou dramatickou gradací, jež zdůrazňuje magickou auru kompozic. Můj osobní oblíbený kus je skromněji konstruovaná věc „Darkness Forever“ připomínající svou hrubou thrashovou energií nejlepší léta řeckého black metalu. Vysloveně špatná nebo nepovedená skladba by se na „At Night We Prey“ nenašla, na druhou stranu žádný ze songů na delší dobu v paměti asi neuvízne. To nemusí být nutně na škodu, nahrávka příjemně a nekolísavě proplouvá časem a její konzervativní pojetí působí celkem sympaticky.


Novou desku NIGHTFALL beru jako slušný výsledek reunionu a jako zřetelné připomenutí: „Jsme stále tady!“. Potud dává jejich retro kabát smysl. Nabízí se jako ideální volba pro ty, kterým nevoní současná odlehčenost MOONSPELL nebo únavná schematičnost ROTTING CHRIST. Mezi takové fanoušky se počítám i já, a s chutí jsem si užil třičtvrtě hodinky temperamentního řeckého metalu. Jen se obávám, že pro příště už by to vzpomínání nemuselo stačit. Snad jde pouze o jeden krok zpátky nutný k pořádnému odrazu kupředu, a nebude následovat další ústup ve vlastních šlépějích.


31.03.2021Diskuse (1)Hivris
riha.kamil@gmail.com

 

Mbody
02.04.2021 08:08

Ja som spokojny s novinkovym albumom, asi by som aj pridal v hodnoteni, hoci vokal uz nie je taky zversky ako v 90s.S Nightfall som stratil kontakt po barbarskej divocinke Athenian echoes, ktory som tocil neustale, to bol dost zvlastny album, atmosferou az niekde k Melechesh, nadhera...Nasledujuce experimenty neoslovili ani mna.