NECROCOCK - Tafelmusik/ Das Hauptgericht

90%

Jídlem utlumené bipolární šílenství už mi nějaký čas rozechvívá ušní bubínky. Odstup byl nutný. Vysvětlím. V předstihu zveřejněná skladba „Carne Diem“ totiž udeřila silou převelikou. Oslava chutného masíčka dostala v hudebně-vizuálním pojetí Necrococka až hororovou podobu. Přes spoustu temných tónů a podtónů jde o totální hit, aspirující na jednu ze skladeb roku. Očekávání byla tudíž obrovská. Když mi však přistálo ve schránce cd a celou kolekci jsem si v klidu poslechl, dostavilo se mírné zklamání. Zdálo se, že další neotřelé téma, trefně uvedené výtvarnou prací Františka Štorma, tentokrát provází o něco slabší hudební proud. Zdálo. Může si snad někdo jako Necrocock vybrat slabší chvilku? Asi může, jenže (ani!) novinka „Tafelmusik /das Hauptgericht“ podobný deficit nevykazuje. Je „pouze“ jiná. Je znovu jiná, chtěl jsem napsat. Mistrova invence se zdá být nevyčerpatelná.

Hudebně se na poslední desky, včetně „Bipolárních nocí“, přeci jen navazuje. Pořád tu totiž máme striktní písňovou formu prodchnutou electrem a zástupem nápadných i nenápadných kytar. V jejich organickém zakomponování do a mezi synth plochy nemá Necrocock konkurenci. Na vlnách strun připlouvají velmi temné momenty. Do popředí se však aktuálně dostává více klidu, více uspokojení a pomalé, tripovější plynutí. Neklidný puls prostě mizí pod konejšivým přívalem jídla, rozjímání o něm a asociacemi, které navozuje. Z hlavního hrdiny jako by se stával spíše pozorovatel než dynamický hybatel. Spektrum nálad působí možná skromněji, poslech v jiném, „větším měřítku“ jich však odhaluje přehršel. Celek pak nabízí takřka hmatatelný pocitový náboj, o kterém mohou další jen snít. Vysvětlím. Nedávno jsem se šel večer projít a k poslechu mi hráli jedni relativně známí atmo-metalisté. Album dohrálo, krátké zaváhání, následoval výběr „Jídelní hudby“. První tóny; ten rozdíl mě šokoval. Na jedné straně skoro nic, na druhé snad všechno, včetně originality. Negeneruje se zde ovšem originální cosi, ale trvanlivé hity. Každý jeden z nich má navíc specifickou náladu, aniž by narušoval zamýšlené vyznění celku.

Všechny skladby staví na jasném, otevřeném motivu či motivech, na které se účelně a střídmě nabaluje aranžmá promyšlené do poslední noty a zvuku. Necrocock ve svém hudebním světě neexhibuje, dává skladbám přesně to, co potřebují, aniž by jakkoliv uhnul od své chorobně-krásné vize. Naprosto přesně do ní zapadá i neotřelý zpěv Marie Houbové, evokující kouzelné postavy z pohádkových inscenací osmdesátých let minulého století. Najednou tu máme barokní synth-žesťové kudrlinky, beaty, jímavý duet s nepublikovatelným textem, přecházející v soundtrackovou pasáž (Interstellar?) a končící v diamondovské, doomově laděné propasti. Píšu o „Zmrzlině s angínou“, nicméně takto zahuštěný výlet představuje téměř každá položka. Následující „Husí fáž“ se může jevit podobně, v onom větším rozlišení se však ukáže obraz zcela odlišný, odkazující na „Lesní hudbu“.

Jednoduše řečeno, pokud někdo hodlá Tomovu novinku poslouchat a hodnotit, musí sestoupit pod povrch svérázné jídelní ezoteriky o dost hlouběji, než se může na první poslech zdát. Nesmí při tom naletět zábavnému plynutí, příznačnému pro barokní Tafelmusik a třeba také pro první dvě alba projektu ENIGMA, jehož vliv se v prostředí plném roztodivných chutí rozhodně nevyčerpává jen typickým vokálním „ethno“ motivem v úvodní „Omáčce svítání“. O co větší rádiový hit, o to větší kontrast s textovou složkou. Přívlastek rádiový ve spojitosti s touto navýsost zdařilou miniaturou podtrhuji.:-) První klávesový motiv zde zůstává přítomný, k němu se připojí decentní, avšak osudový dialog vokálů směřující k mocnému refrénu. Kytar přibývá jen proto, aby se vše rozplynulo v historizujícím vícehlasu. Dokonalé! Hrubá analýza každé další skladby by zřejmě dopadla podobně.

Podstatné je, že se Necrocockovo skladatelské umění citlivou prací s motivy a slovy nevyčerpává. Primárně mu jde o dosažení přirozeného souladu mezi všemi skladebnými prvky, souladu naplňujícího původní vizi vzešlou z inspirující nálady. Právě odtud se bere i zmíněná energie a enormně silná atmosféra. Jak už jsem nakousl výše, v podání dotyčného nepůsobí přednášené hudební bohatství ani okázale, ani vyumělkovaně. Vše má své místo, svůj účel. Famózní vokály i kytary(!) hrají určitě zásadní roli, přesto nejlépe vyniknou právě až v symbióze s citlivě zapracovanými rytmy, baskytarou, dechy, klávesovými plochami, podkresy a ruchy. Pod každou vokální linkou a refrénem se ukrývá něco, co si žije svým vlastním životem a zároveň vdechuje životní jiskru opulentním melodiím. Kouzlo „Tafelmusik“ a její zábavnosti se tedy odvíjí od „buněčné úrovně“. Ten pravý zážitek nastává až po jejím odhalení a během následujících, již poučených poslechů. Zmíněné odhalení navíc neznamená konec, nýbrž začátek cesty k uchopení celku a postupné absorpci jeho unikátní nálady. Popsaný proces vede ke stavu, kdy se každý poslech stává jedinečným zážitkem, ať už bude soustředěný nebo jen periferní, protože i ten si Vás nakonec hypnoticky podmaní.

Má-li být barokní jídelní hudba především pohodovou kulisou, Necrocockova novinka se uvedeného mustru příliš nedrží. Nese s sebou daleko víc. V prvé řadě se na ní opět zhmotňuje temnota a zvrácenost, lákající a současně odrazující. I když si ji člověk pustí jen jako kulisu k nějaké činnosti, musí proto počítat s tím, že brzy vypadne ze všedního životního rytmu. Přes veškeré mentální výhrady k jednomu nekonvenčnímu světu a třeba i přes pocit znechucení či studu pak nakonec může bezděky pronést: „Krása.“

Buon appetito a tutti!

14.07.2023	Diskuse (7)	Pekárek hackl@volny.cz