Last Hardrock Outsider

NECROCOCK - Křivoklátské martyrium

Romantika a tajemnost Křivoklátska inspirovala hudebního dobrodruha NECROCOCKA natolik, že o ní zkomponoval další ze svých tematických koláží, které zde podložil i vyfantazírovaným detektivním příběhem. Pro příznivce předešlých expedic tohoto muzikanta-solitéra asi nemusím mnohé souvislosti vysvětlovat, vás ostatní ušetřím od jinak volně dostupných informací o hudební historii a vývoji umělcově. Postačí, když tu v úvodu pro technické účely vymezím rovinu trojúhelníkem éterický-ambientní-rock, do níž by se dala jeho tvorba vcelku pěkně situovat, a to včetně novinkové kolekce „Křivoklátské Martyrium“.


Ani nevíte, jak moc se mi teď hodí, že si tyto stránky hýčkají i jistou sortu filmových fandů. Necrocockova hudba by si totiž zasloužila nálepku „soundtrack bez filmu“. Právě ono protěžované ambientní vyznění nutí posluchače k tomu, aby si pod jeho tóny dokresloval obrazy, jejichž kontury jsou nastíněné buď přímo v textech písní, narativech nebo videoklipech. Je však možné, že vás tato hudba zavede i k polootevřeným dveřím vlastních představ, které mohou být podobné nebo naprosto odlišné od výjevů promítaném na domnělém hudebním plátně. Zkrátka, při sledování filmu se jeho děj snaží diváka vtáhnout, tento druh hudby se snaží s posluchačem souznít.



„Křivoklátské Martyrium“ přináší detektivku protkanou přízemi mysterií a neovladatelného ba přímo fatálního sexuálního chtíče. Veškerý hudební i nehudební život na této desce pak snese srovnání s nočními můrami scénářů Davida Lynche. Zápletka je tedy po hudební i textové stránce čím dál více zaplétána, čím dál tím více protahovaná. Nastíněná realita je schizofrenicky konfrontována nejen s naprostou posedlostí hlavního aktéra tajuplnou dívkou, ale i transformacemi do světa mysteriózních živočichů, jenž se celému příběhu nakonec stanou osudné.


Šedesát sedm minut trvající výprava je rozdělena na sedmnáct dějství, mezi kterými nás provádí Necrocockovi hlasové variace, zjevující se ve dvou formách, a to v běžném zpěvu a potom v podobě impulzivních citoslovců vysílaných na vlnách jakéhosi Necro-Étero-Polo-Falsetta (NEPF), které je již drahně let unikátním poznávacím znamením muzikantovi tvorby. A právě v časté přítomnosti konstantních melodií tohoto NEPF vidím letos největší slabinu. Jeho klon dokonce nalézám, možná už poblouzněn, i v kytarových partech „Otýlie Hárá”, jinak skladbě, která se nestydí smilně laškovati s duchy rytmů techno music. Posluchač se musí s touto skutečností vypořádat po svém a nutno varovat, že více něž hodina v chrámu ozvěn NEPF může začít i pokoušet jedincovu psychiku. No a poslechnout si desku dvakrát za sebou není zrovna jednoduchá mise. Možná to byl i jeden ze záměrů, nevím, ale u jiných desek z Necrocockovi dílny mně tento faktor zas až tolik nedráždí. Nicméně ve světle vyprávěné kriminálky tu opět musím poukázat na pocity z Lynchových filmů. Tedy na jednu stranu až iritující dějové pochody, na stranu druhou hořko sladká intoxikace touto látkou. A s takovým vědomím, resp. duševním rozpoložením by měl posluchač k tomuto materiálu přistupovat a sám sobě si předepsat jeho vhodné dávkování.


Klasický zpěv Necrocockův sice vyšší polohy také často pokouší, avšak nepřepaluje je a na nižších patrech disponuje příjemně hřejivou barvou. Jeho klidný, vyrovnaný (à la major Kalaš) a táhlý přednes, pečlivými artikulacemi častokrát navozuje pocit, že je nám předčítáno z vyšetřovací složky, přičemž u několika bodů je na pomoc přizvána i prekérně nadržená kadetka. „U Buližníkových Skal“ nás navíc přepadne operetko-chórová vsuvka, a ne napoprvé i střípky infantilních citoslovců. Vše znovu v duchu výše zmiňovaných Lynchovských tradic, které jsou samozřejmě aplikovány i do charakterů textů písní.


Celkovému étericko-ambientnímu vyznění, vycházejícímu ze všech možných mašinek, dělají velmi elegantní garde kytarové pasáže, které směs občas pořádně okoření tvrdším riffem nebo hrubším pročesáváním strun, přičemž závěrečná skladba přinese i krutost industriální hudby. O hudební zpestření se určitě postará ukulele song „Smrt v hospodě u šesti trampů“, jehož (i)racionalitu v kontextu si každý musí vyhodnotit po svém. A to ostatně platí o desce jako takové. „Křivoklátské Martyrium“ se v podstatě bude prát o přízeň jenom s ostatními šesti již vydanými alby pod hlavičkou NECROCOCK, popřípadě s podobně koncipovanými opusy, které vznikají v záhadami opředeném Gummi Studiu Y. Necrocockovi hudební vize jsou vždy zpestřením v životě konzumenta standardních hudebních žánrů. Není tomu jinak ani u novinky. Pokud si sami najdete způsob, jak jeho menu degustovat, tak se se k jeho chutím budete vracet možná ne tak často, ale vždy rádi a vždy budete vědět proč. Fantazii se totiž meze stále nekladou.


06.12.2018Diskuse (15)Subeer
jirikubis1975@gmail.com

 

Stray
07.12.2018 15:27

Samozřejmě. Je velkým příznivcem Krejzího Diamonda!

 

Cyberolas
07.12.2018 15:12

No jestli si tohle čte, tak se musí taky dobře bavit...:)

 

Valič
07.12.2018 15:00

Norr: Já bych spíš zvolil označení "nonkonformní požitkář" nebo "sexuální labužník". :-)

Někdy mi připadá, že úchylové jsme spíš my všichni ostatní a právě lidé jako Necrocock jsou jediní, kteří si dokážou v dnešní době život pořádně užít, dělají pouze to, co je baví, nepřetvařují se před ostatními a nehoní se stále bezhlavě za něčím, co vlastně ani nepotřebují.

 

Stray
07.12.2018 12:12

Ale spolupráce je s ním vynikající. :-) Naprosto perfektní!

 

Norr
07.12.2018 11:52

Tak hlavně uchyl to je, to každopádně ;o)

 

Cyberolas
07.12.2018 06:57

Já myslím, že to ve skutečnosti musí být nesmírně zábavný člověk!

 

Valič
06.12.2018 18:32

DarthArt: Je pravda, že třeba u Marilyna Mansona mám pocit, že ta jeho fascinace vším morbidním, bizarním a zvráceným je pouze takové divadýlko pro lidi a ve skutečnosti je to celkem hodný slušný kluk, přičemž u Tomáše Kohouta mi image, texty a vůbec životní styl prezentovaný v rámci jeho tvorby přijdou naprosto autentické. Určitě tam hraje roli i nějaká ta umělecká stylizace a asi je to ve srovnáním s realitou trochu přehnané, ale narozdíl od většiny shock rockových hvězd mu to prostě věřím. Neřekl bych, že z něj jde vyloženě strach, ale některé z jeho videoklipů, textů a výroků v rozhovorech působí opravdu dost znepokojivým dojmem.

 

DarthArt
06.12.2018 17:25

Já mám z Necrococka strach!

 

Valič
06.12.2018 14:56

Já to mám momentálně takto:

1. Lesní hudba – 100%
2. Křivoklátské martyrium – 90%
3. Houbařské album – 90%
4. Hudba z psychiatrických pavilonů – 90%
5. Konvalium – 80% (nejsem si jistý, jestli se v tomhle případě jedná o řadovou desku, minialbum nebo demo)
6. Praktiky pohřebních ústavů – 70% („hlavní program“ mě moc nebere, ale oba bonusy jsou super)

A když už tady kolega Birel připomněl Necrocockův fenomenální ansámbl Kaviar Kavalier, přidávám ještě eine kleine exzentrische Spritzparade sestavenou z fascinujících excesů těchto extravagantních velmistrů bizarně perverzní libertináže. :-)

1. Klinik – 100%
2. Bukkake Express – 100%
3. Musik aus Ordinationen – 90%
4. Studio Y – 80% (tohle CD bych asi nepovažoval za regulérní album, zhruba polovinu materiálu tvoří demo Dreams Of Caviar a úvodní Die moderne Gummiklinik je přepracovaná skladba z debutu).

 

Birel
06.12.2018 12:57

Tuhle desku složil tlouštík z masters hammer tak jí budem všichni vychvalovat jo? Hovno stojí za hovno