MUSE - Will Of The People

60%

Tak vám nevím, tohle je od mezikontinentálních kradáků MUSE zase slušnej blázinec. Jakoby byl posluchač na třičtvrtěhodinku vržen do chaotické laboratoře šíleného vědce, který, zasažen erupcí svých netušených myšlenkových pochodů, polévá během otáček poctivý vinyl od starých dobrých QUEEN kyselinou, noří do něho drátky vodící elektrický proud a občasně k oněm zkratům vážně a soustředěně zapreluduje na piáno, případně s úsměvem na rtech objevuje kouzlo zvuku diskotékově laděných osmdesátkových kláves. Že z toho všeho nejste moudří? Nedivím se.

I pro mne je záhadou, že Matt Bellamy dnes s tímhle vším nepůvodním brajglem dokáže cílit na mnohem širší posluchačskou základnu, než v časech jeho, vlastně i rockovými progresivisty uctívaných děl první dekády současného milénia. Paradoxní na tom všem je, že waleští MUSE dnes jen obtížně, co do nápaditosti, mohou konkurovat svým starším albům a zároveň svou aktuální hudbu servírují mnohonásobně většímu počtu fans. Víte co, IMAGINE DRAGONS také mají na největších stadiónech světa narváno a přitom ukažte mě na někoho, kdo je zapřísáhlým fanouškem rockové hudby a zná tvorbu téhle kapely od základů. Hraje se totiž pro normály a lidi z korporátů, co chtějí vidět nějakou velkou show a poslechnout si u toho hudbu, která u nich vzbudí dojem povědomého. Zábava? Jak pro koho.

Většina z těch, kdo na kapele MUSE před dvaceti lety vyrůstala, již dávno není cílovkou. Čert vzal onu progy erudici, ta tam je náklonost ke kralevicům depkoidní alternativy RADIOHEAD, natož pak podnětnost pro svět neprvoplánového rocku a metalu, a tak je výsledkem směr, který grandiózním způsobem míchá řadu nesourodých ingrediencí a tváří se jako generátor globálního pop-kulturního všehomíra.

Jako již tradičně, MUSE si nespletete s nikým jiným a stejně tak, jen málo z přehrávaného ve vás zanechá nějaký trvale účinný dojem. Kapela má dnes produkci pevně pod kontrolou a soudě dle jejich úspěchů, zřejmě ví nejlépe, co vlastně činí. Otázkou je, kam míří? Když jsem poprvé uslyšel titulní vypalovačku v úvodu novinky - skladbu „Will Of the People“, to první, co jsem si uvědomil, byla neuvěřitelně nápadná podobnost nosné refrénové deklamace k letitému fláku od kapely MARILYN MANSON „The Beautiful People“. To si snad dělají …? Mimo prvních dvou poslechů už jsem tento song na novince pokaždé přeskakoval, řekl totiž všechno na první dobrou a dál už neměl co nabízet. Myslím, že i tohle svědčí o směru kapely. Tím je jednoznačně co nejrychlejší upoutání pozornosti. Žijeme v době, kdy se kopíruje, krade, překrucuje a ohýbá kde co.

Jiskrným zvukem osmdesátkových synťáků zdobená hymna „Compliance“ by snad mohla doprovázet filmy jako „Flash Dance“, její souvislost s předchozí skladbou je však minimální. Kdo bude tvrdit „naštěstí“, má vlastně asi pravdu. Ta cukrová vata vlastně alespoń nabídne určitou sladkou chuť. V „Liberation“ se ozvou (po kolikáté už) Bellamyho ambice dostat se na kobylku odkazům slavných QUEEN, jenže Matt rozhodně není Freddie Mercury a kapela ctící Její veličenstvo Britskou královnu taktéž nikdy nestavěla rockové symfonie mezi návštěvami zadního traktu londýnské pobočky McDonnald´s.

Třeba sladkobolná „Ghosts (How Can I Move On)“ je klasický kýč, jaký bych zde čekal. Frontman se zde nad klavírním preludiem rozněžňuje až takovým způsobem, že by mu měli vládci světa postavit stadión o stokrát větší kapacitě než má Wembley a to rovnou někde v Dauhá. Vlastně čím znatelněji kapela tlačí na tuhle stránku, tím více působí odosobněle. 

Když song „You Make Me Fell Like It´s Halloween“ skrz hororově stylizované synťáky dospěje k zpěvovým linkám, jsem nucen pátravě přemítat, koho mě tady Bellamyho styl frázování vlastně připomíná. Zjištění znamená šok. Vzpomínku na Báru Polákovou a její „Nafrněnou“ bych už opravdu nečekal. Po trochu tvrdší „Kill Or Be Killed“, dodávající únosnou míru kytarové nervnosti a trochu těch nezbytných klaksonů, přichází vcelku příjemná komorní záležitost „Verona“, obstojná pocitovka netradičně vzbuzující dojem nevelkého ostrůvku normálnosti. S následnou „Euphoria“ jsme již znovu v lunaparku „zábavy“. 

Jestli MUSE touhle, vzhledem k jejich posledním dílům vlastně tak nějak standardní, nahrávkou chtěli vybídnout své fanoušky a nohsledy k sounáležitosti, názvem poslední rozjařené skladby „We Are Fucking Fucked“ se jim podařilo celý dojem znamenitě zkompletovat. Jestli tohle má být v roce 2022 rockový mainstream pro všechny, pak jsme se přehoupli do etapy, kdy se svět, s prominutím, vážně posral. Klasičtí pozdní MUSE, nic víc a nic míň.

06.09.2022	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz