Last Hardrock Outsider

MUSE - The 2nd Law

Žádná rocková kapela z generace dnešních třicátníků nedostoupala tak vysoko jako právě britští MUSE, kteří se dnes těší obrovské oblibě od celého spektra hudebních příznivců a nejen těch. Na jejich výstup však lze nahlížet, jak ve smyslu popularity, tak co se týče stále se navyšující potřeby krmit vlastní produkci vším bombastickým a velkolepým. Trojice perfekcionalistů má dnes ve světě populární hudby zřejmě stejný status, jakým se mohly před více než dvaceti lety pochlubit, leda tak kapely hrající v té době výhradně na obřích stadiónech – tedy U2, IRON MAIDEN, BON JOVI, DEPECHE MODE nebo THE POLICE. Vyberte si kteroukoliv, ale za žádných okolností nesrovnávejte vlivnost. MUSE jsou ve své filosofické podstatě pouze porcí cheeseburgera, jejíž konzumace je doprovázená obřím ohňostrojem za zvuků závěrečné znělky Ligy Mistrů, tedy produkt dostupný všem. Chápu však, že před více než dekádou mělo jejich netradiční pojetí rocku čerpajícího z odkazu RADIOHEAD úplně jiné ambice, než zpříjemňovat chvilky při žvýkání všem všeználkům a fríkůlínům ve značkových šálách.

 


Postupem první dekády se začali osmělovat a dělat si co je zrovna napadne. S druhou, třetí a čtvrtou řadovkou  se dostavily rovněž silné skladby. Eklektické spojování všeho možného do jednolitého vlastního stylu se jim záhy stalo vlastní. Když kapela vrstvila skladby z kytar, kláves a bujaře užívaných smyčců, byla doslova ve svém živlu. MUSE kombinovali neslučitelné i v rámci jednotlivých písní, pendlovali od skladby ke skladbě zcela napříč žánrovým spektrem, opájeli se odleskem vlastní velkoleposti, což jim konec konců u mnohých zajistilo opovržení a napadání z plagiátorství (RADIOHEAD), nebo později z bezmezného kradačství (od IRON MAIDEN přes U2 až třeba po ROBBIEHO WILLIAMSE) a nulové sebereflexe. Přesto všechno považuji jejich tři řadová alba natočená v letech 2001 až 2006 za výborná.


Problém však u mne nastal až s pátou řadovkou „The Resistance“, kde došlo (bůh ví z jakého důvodu) na zapasování samožersky dutých pasáží jakéhosi symfonického orchestru do zcela průměrných a vyředěně znějících nových songů. Výsledkem bylo jednoznačně nejslabší album v jejich historii. Popularita však znovu povyrostla.

 

Letošní novinka „The 2nd. Law“ není opět žádný šlágr, protože, jak se dalo čekat, forma znovu vysoko převážila nad samotným obsahem. Nevím čím to je, ale již nejsem schopen se tvářit překvapeně (natož pak nadšeně), když Matt Bellamy nelidsky zakvílí, popřípadě zapreluduje na klavír nějakou tu vlnku či vyhrávku. Když při koncertě vybombarduje dvacetisekundovou pasáž stosedmdesáti kytarovými tóny, jsem v koncích, takže si opravdu o celém tom stádovém adorování jeho touhy vytvořit pestrobarevný špektákl zvuků, myslím své. I kdyby si do pedálů zabudoval třeba celou elektrárnu zásobicí energií milionovou metropoli a vrstvil svůj zvukový dort třeba do velikosti dvanáctipatrového paneláku, se mnou to už nehne. 


Z novinky je především patrné, že kapele došly nápady a tak se tuto skutečnost znovu snaží zakrýt přehnanou pompou a vážností. Některé skladby mají potenciál uspět alespoň coby singly. Jediná síla jejich skladeb je ve vzájemné různorodosti. Když je rocková vypalovačka „Madness“ zaházena vesmírnými pazvuky po vzoru alba „Zooropa“ od U2, pak „Save Me“ plave v křehké ambientní poloze. Další song zas pro změnu diskotékově poskakuje, podporován dubstepovým vrzáním („Panic Station“). Nevím jak to vidíte vy, ale mě všechny ty do nekonečna se opakující protahované Bellamyho nápěvy („Folow Me“) už pouze vadí. Navíc u dramatického úvodu „Supremacy“ se sám sebe ptám, proč ještě MUSE nenahráli stěžejní skladbu k nějakému Jamesi Bondovi? V jejich případě je zkrátka možné cokoliv, ale jedno je jisté, PINK FLOYD nebo QUEEN z nich nikdy nebudou, což je vlastně poslední věc, kterou by chtěli slyšet.


31.01.2013Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Zetro
13.06.2015 15:23

The 2nd Law 65%The Resistance 75%Black Holes and Revelations 80%Drones 80%