Last Hardrock Outsider

Murray Engleheart, Arnaud Durieux - AC/DC: Maximální Rock´n´Roll

Kniha mapující rozsáhlou historii AC/DC patří stále mezi nejčtivější biografie, jaké jsem měl kdy možnost prozkoumat a bavit se jimi. Málokdy se totiž podaří vyobrazit natolik živý, věrohodný a nepřikrášlovaný obrázek ze světa těch největších hvězd historie rocku. V případě AC/DC to sedí obzvlášť, když se v průběhu příběhu každou chvíli utvrzujeme, že nejde o žádné zpovykané primadony, ale o správné týpky hrající ten nejvýbušnější a nejcharismatičtější rock n ´roll pro stadióny a to v podstatě bez hvězdných manýrů. Detailní a vyčerpávající vhled za stage australské elektrárny má zejména díky oběma autorům, dlouholetým hudebním žurnalistům, kteří se celých třicet let pohybovali v blízkosti tohoto legendárního  kvintetu a mnohokrát měli možnost se s AC/DC setkat a jednotlivé členy vyzpovídat, má neobyčejnou poutavost stavící na přirozenosti.


Nahromaděná látka je zde zpracována chronologicky od úplných počátků kariéry obou bratří Youngů, kdy nejdříve mapuje jejich dětské roky uvnitř devítičlenné rodiny, prožité na dělnickém předměstí skotského Glasgow, aby jsme posléze byli svědky jejich postupnému muzikantskému růstu a profesionalizaci. Nevěnuje se však jen věcem muzikantským, ale dotýká se nenásilně i tehdejší sociální situace a semknutých vztahů uvnitř jejich rodinného klanu (Malcolm a Angus Youngové byli nejmladší bratři ze sedmi dětí), zažehnutí lásky k rock´n´rollovým ikonám typu Jerry Lee Lewise a období dospívání na území rockem téměř nezasažené Austrálie. Letmo je nastíněna kariéra jejich staršího bratra George, který v šedesátých letech minulého století působil v úspěšné kapele THE EASYBEATS, a který se později stal mentorem obou benjamínků.



Díky častému užívání přímé řeči získávají jednotlivé příběhy na neuvěřitelném magnetizmu a čtenář je doslova vtažen do děje, jakoby se celou tu dobu pohyboval uvnitř kapely - ve zkušebně, v šatně, poblíž pódia nebo uvnitř hotelového pokoje. Dozvídáme se mnohé o každém z pozdějších členů AC/DC, včetně nespoutance Bona Scotta, ještě z dob, kdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vyváděl u zapomenutých kapel THE VALENTINES a FRATERNITY. Jednou z nejzajímavějších částí je postupný vzestup AC/DC od jejich debutu „High Voltage“, přes první riskantní výlet do Evropy a několika měsíční pobyt v Británii, kdy si čtenář uvědomí tu obrovskou ponořenost členů kapely do rockové muziky a neobvyklou píli, která je posouvala po krůčcích k samotnému vrcholu rock´n´rollového Olympu. Dochází nejen na noční řádění a mnoho osobních příhod Bona Scotta, který stál vždy tak trochu stranou od ostatních (přestože AC/DC velmi miloval), ale rozebírá se i zákulisí vztahů a samotné fungování tehdy ještě velmi mladé skupiny, která se díky svému přirozenému chování nacházela velmi daleko jak od excentrických eskapád jejich frontmana, tak od povýšeneckého chování jiných rockových osobností tehdejší doby.


V případě AC/DC skutečně nikdy nešlo o sebranku vulgárních rockerů, demolujících zařízení levných hotelů, ale o partu kluků, stojících pevně nohama na zemi, jdoucích nekompromisně za svým cílem, kterým k spokojenosti stačí pouze zapnutý aparát, kytara, pár čokoládových tyček, kýbl čaje a hromada cigaret. Veselá fáze nastane u líčení různých nedorozumění se zástupci slavnějších kapel při prvních větších turné v Evropě a Spojených státech - třeba zrovna předskakování mnohým tehdy slavnějším kolegům (RAINBOW, THIN LIZZY), kdy si AC/DC až dětinsky stáli za svými právy a trvali na kompletním koncertním ozvučení i ve chvílích, kdy zvukaři hlavních kapel už nutně museli s tou jejich neporazitelnou trpasličí elektrárnou něco udělat, což sebou samozřejmě neslo určitou dávku frustrace u tak zapálených jedinců, jakými byli právě oba Youngové. Výjimkou té doby byli KISS, kteří AC/DC velmi obdivovali a nechali jim na pódiu v předprogramu jejich turné k albu „Love Gun“ volné pole působnosti. Jsou zde detailně vykresleny studiové práce na jednotlivých albech, jiskření mezi oběma povahově rozdílnými bratry (Malcolm byl realista a Angus snílek a optimista), hádky s producenty, úvahy každého z členů, situace při jednání s vydavatelstvími i atmosféra mnoha důležitých koncertů zachycená očima kapely. Autoři rozvádějí vztah AC/DC a britské punkové vlny v době, kdy společný nepřítel - korpulentní dinosauří rock již zmíral na úbytě, a samozřejmě nezapomněli ani na kapitolu věnovanou zbytečné smrti Bona Scotta, jež vykresluje celý poslední den jeho života. Následují reakce zdrcené kapely bezprostředně po tragédii a zároveň uvědomění si nutnosti pokračovat. Prorocké „Highway To Hell“ bylo totiž posledním a zdaleka nejúspěšnějším albem s Bonem Scottem, které vyneslo AC/DC těsně pod vrchol. Ti byli po pěti letech fungování konečně v první světové lize, ovšem nepatřili k úplně největším. Ovoce se počalo sklízet až od této doby a ani samotná kapela netušila, jak silně éra s Bonem u mikrofonu vydláždila cestu pro jejich následný titánský útok na vrchol.



V roce 1980 na scénu přichází skromný sympaťák Brian Johnson, který byl nejdříve kapelou osloven, aby se následně sám (třikrát) vydal na pěvecký konkurs linkovým autobusem z Newcastlu do Londýna. Coby bývalý člen tou dobou již neperspektivních glamových GEORDIE si už totiž dávno myslel, že to nejlepší ze světa rocku má ve svých kristových letech za sebou (dva hity v britské Top40 někdy v první půlce sedmdesátých let). Jeho pohodové a velmi přátelské vystupování bylo pak jedním z hlavních faktorů, který rozhodl během konkursů právě v jeho prospěch. Měsíc od prvního setkání s členy AC/DC už s nimi nahrává pod dohledem Roberta Mutta Langea na Bahamách fenomenální „Back In Black“ a o další dva měsíce později již mlátí do obrovského zvonu před šedesáti tisíci fanoušky na stadiónu v Bruselu při skladbě „Hell´s Bells“. Sázka na Briana se vyplatila a ani sami AC/DC netušili, jak závratnou rychlostí jejich hvězda vyletí. Nastupuje nejslavnější období kapely, lemované koncerty před natřískanými stadióny po celém světě a mnoha miliony prodaných nosičů, které i přestože v průběhu osmdesátých let již nikdy nezopakovaly kvalitu typickou pro období do alba „Back In Black“, určitě neměly vliv na nějaký pokles popularity. Naopak, žádný se nekonal - AC/DC právě v průběhu osmdesátých let stanuli na vrcholu rockového nebe a to ani nemuseli své syrové boogie přizpůsobovat nějakým módním zvukovým trendům (což by ovšem bylo pro oba Youngy nepřípustné). Možná je to kruté, ale kariéra AC/DC vystoupala přesně tam, kam si to nezbedný námořník Bonnie vždycky přál dotáhnout. Ostatně jak Angus nostalgicky vzpomíná, vesele zpitý Bon doslova říkával: „Až budu jednou někdo ...“.


Biografie jdoucí napříč kariérou australských AC/DC se bezpečně zařazuje mezi nejzajímavější hudební knihy, jaké jsem kdy četl, takže pokud by jste ji ještě dnes (zhruba dvanáct let od vydání) někde zahlédli, s koupí určitě neváhejte. Ten příběh je zpracován výtečně detailním a vesměs nekašírovaným způsobem. Před několika lety jsem tuhle knihu dokonce zahlédl v její lacinější brožované verzi v Levných knihách, takže by to nemuselo být ani moc drahé.


17.07.2020Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Endyamon
19.07.2020 10:56

Jedna z najlepsich hudobnych biografii, co som cital. Ale jednu vec jej musim vytknut. Ako je detailna v Bonovej ere, tak sa tieto detaily postupne vytracaju v Brianovej, uz sa nejde tak do hlbky. Inak toto je problem aj inych biografii (IM, JP, Springsteen).

 

Stray
17.07.2020 21:11

Dobře premluvils mě, budou jen recenze a minimum věcí vynechám, respektive je zahrnu k následující desce, u které recka bude.

Dostaneš High Voltage, Let There Be Rock, Powerage, Highway To Hell, Back In Black, For Those About To Rock, Flick on The Switch, Blow UP Your Video, The Razors Edge, Ballbreaker, Stiff Upper Lip a Black Ice. Ve výsledku je to jen o dva články víc než jsem chystal.

 

Stray
17.07.2020 19:28

Uvidíme. Ještě je týden čas si vše rozvrhnout. Ty odstavce by nebyly krátké. Vidím to max na tři alba na díl. Ale jak říkám, uvidíme.

 

Kropis
17.07.2020 19:24

Tuto knihu mám snad již přes 10 let, koupil jsem ji tenkrát v levných knihách za doslova pár šupů a k dnešnímu dni je to jedna z nejlepších biografií, co jsem kdy četl.Opravdu skvost. Koupil jsem pak ještě několik dalších knih a vlastně to byly vyhozené peníze.
Hmmm tři nejlepší alba samostatné recenze... to bych tipl tedy Let there be rock, Higway to hell a Back in Black. Škoda, ačkoliv spousta lidí tvrdí, že AC/DC hrají celou kariéru to samé, tak já s tím nesouhlasím a samostatnou recenzi by si zasloušilo mnohem více desek.

 

Stray
17.07.2020 19:03

Rozhodl jsem se pro AC/DC formou profilů obsahujících po několika deskách na díl, tři nejlepší alba budou mít navíc samostatnou recenzi, začne se zhruba za týden. MERCYFUL FATE a KING DIAMOND začnou v září.