Můj život vedle hudby NAPALM DEATH...aneb vždycky tomu tak nebylo, ale dnes mám opravdu rád vůni napalmu po ránu!

Někdy nastane situace, kdy mne napadne téma článku, které je sázkou do loterie a nakonec může vyznít jakkoliv, záleží jen na tom, jak to celé uchopím, což je tento případ. Měl jsem prostě zrovna chuť, posvítit si trochu na britskou legendu extrémní hudby NAPALM DEATH a třicet let jejich existence v krátkosti komentovat podle toho, jak jsem jejich jméno vnímal  napříč třicetiletým obdobím jejich existence. Jediným cílem bylo napsat článek, který by se dobře četl a který by v rámci možností bavil. Předesílám, že kapelu stále považuji spíše za všeobecně významnou, než významnou pro mne jako pro fanouška hudby. Každopádně odkaz kapely plně respektuji, stejně jako jsem si k ní teprve před několika málo lety definitivně našel cestu, i když jsem jejich „kravál“ sledoval prakticky od konce osmdesátých let.

Jako teenager na samotném sklonku osmdesátých let, když jsem se teprve začal prodírat nově objevenou metalovou hudbou, jsem jako mnoho jiných čtrnáctiletých hejsků neunikl charismatickému názvu této kapely. A musím potvrdit, že to zabijácké slovní spojení budilo tenkrát opravdový respekt, ačkoliv nikdo opravdu netušil, co od podobného výrazu očekávat. O NAPALM DEATH šly už tenkrát bůhví odkud nejrůznější bizarní zkazky a to ještě v době socialistické, kdy jsme, opouštějíc v červnu roku 1989 definitivně lavice základních škol, chodili v těsných pruhovaných kalhotách maximálně tak na koncerty jako CITRON, VITACIT nebo ARAKAIN.

Nejpeprnější fámou daného období neinformovanosti se stala ta, že tento extrémní projekt má údajně na svědomí jakýsi pomatený chlápek ve středních letech, pohybující se na invalidním vozíku, který si tímto zvukovým bordelem krátí dlouhé chvíle, což v nás ještě více prohloubilo zděšení z onoho brutálního jména. Pro čtrnáctiletého kluka byla představa pomateného invalidy vytvářejícího ten největší hudební bordel na světě prostě hodně „sick“. Pravdivé informace, které by ony bizarní příběhy obestírající jméno NAPALM DEATH jakkoliv shodily, se zkrátka špatně sháněly a nám se vlastně tahle představa hodně zalíbila. Zvláště po poslechu alba „From Enslavement To Obliteration“, které se za krátko prohnalo mým okolím. Přiznám se, že se mi opravdu hrubě nelíbilo, co se na tom albu děje – a přízviska jako – „neskutečně odporné, neposlouchatelné nebo opravdu chorobné“, asi nejvíce vystihují můj pohled na tehdejší muziku těchto Britů, která měla více než cokoliv jiného charakter několikasekundových zběsilostí plných blití a neskutečného kraválu.

Kapela s nálepkou nejtvrdší a nejrychlejší hudby si však získávala stále větší popularitu, což bylo patrné z velkého množství nášivek nebo triček, jaké šlo zaregistrovat na tehdejších metalových koncertech, na středoškolských chodbách a celkově v okolí. Vše jsem však chápal jako nějaký sranda projekt, který se dříve nebo později začne zajídat i těm největším tvrďákům (chlubení, že někdo poslouchá NAPALM DEATH, patřilo v té době k obvyklým kratochvílím po pozornosti bažících vrstevníků). Nestalo se tak, naopak došlo ke změnám – v roce 1990 vyšlo prakticky už i na našem trhu jejich třetí album „Harmony Corruption“, díky kterému jsem konečně zjistil, že ona legenda s prapodivným chlápkem na invalidním vozíku je totální blbost, protože sestavu tvoří parta normálních kluků, co vypadaj vcelku jako metalisti, a na vše od baskytary dohlíží jakýsi prazvláštní tlouštík, který má podivně rostlé vlasy do tvaru nacistické helmy. U NAPALM DEATH v té době došlo k personálním změnám a do sestavy přišli Mark „Barney“ Greenway, Mitch Harris i Jesse Pintado a celkově se i pro mne ve vztahu k NAPALM DEATH mnoho věcí změnilo. Jednak už jsem věděl, jak kapela vypadá, odkud pochází, a že nejde o žádnou krátkodechou sranda blbost, a za druhé se mi jejich hudba začala zdát zkousnutelnější a více profi. Neříkám, že se mi nějak zvlášť líbila, ale bylo prostě poznat určité polidštění, což mi přijde jako vcelku bizarní přirovnání vzhledem k deathmetalovému rázu té hudby.

Krátce po vydání další nahrávky „Utopia Banished“ jsem dokonce využil možnosti NAPALM DEATH vidět naživo jako jednu z vůbec prvních zahraničních kapel, ačkoliv jsem je zrovna moc nežral. Trojkoncert spolu s mými floridskými oblíbenci OBITUARY (krátce po albu „The End Complete“) a švédskými DISMEMBER (EP „Pieces“), konaný pod značkou kampaně za hudební destrukci a to 30.června 1992 v pražské Sportovní hale na Výstavišti, na mne udělal obrovský dojem. Šlo vlastně o mojí první navštívenou pražskou akci, na které hrály zahraniční kapely. Silný zážitek jsem však nenabyl díky NAPALM DEATH, ale díky mnoha jiným věcem a zejména díky vystoupení floridských OBITUARY, kvůli kterým jsme tam vlastně jeli.

Dodnes si uchovávám na onen památný slunečný den z konce června roku 1992 mnoho vzpomínek. Na bouřící (desetitisícem fanoušků zaplněnou) halu, která zejména při vystoupení OBITUARY připomínala spíše nějakou válečnou vřavu, kdy lidma narvanou stometrovou plochou zmítalo opravdové tsunami, na dojem velkoleposti z toho skutečného metalového světa, který donedávna fungoval pouze na západ od našich hranic a na ten obrovský hlad všech fanoušků po kvalitní tvrdé hudbě, na armádu džísek a černých kožených bund všech těch o pár let starších metlošů, jenž se trousili k hale, na tu nádhernou blondýnku s vízorem Milly Jovovich z filmu „Návrat do Modré laguny“, co postávala v triku SEPULTURA kousek opodál, a především na mou báječnou mámu, co nás za právě obdržené vysvědčení doprovodila do Prahy vlakem (tehdy ještě nebylo zcela normální pustit šestnácti/ sedmnáctiletý kluky samotný do Prahy, zvlášť když tam byli do té doby maximálně tak v divadle nebo v ZOO), aby se v průběhu koncertu šla porozhlédnout po Hlavním městě. Dodnes mám pocit, že si myslela, že jedem na hudební koncert podobný spíše něčemu jako SCORPIONS a vždy když si na podobné chvíle a její obětování se vzpomenu, uvědomuji si, jak moc pro mne v životě znamená a jak málo jsem jí tuhle skutečnost dal najevo. Ale zde nejde o žádný dojemný příběh českého Forresta Gumpa, takže bych si dovolil znovu přejít od své mámy k tématu NAPALM DEATH, kterým jsem prostě ani daný večer, při sledování jejich tehdejšího koncertu z období „Utopia Banished“, vlastně znovu ani moc neporozuměl (na rozdíl od OBITUARY).

Devadesátá léta šla dál a NAPALM DEATH se jak známo řádně vyvíjeli a získávali stále větší počet fanoušků. Jejich hudba se začala klonit spíše do oblasti hutného extrémního metalu s prvky deathu, ale i grindcore, kdo by to byl čekal, že jo? :-) Album „Fear, Emptiness, Despair“ dodnes mnozí považují za vrcholné a já myslím, že v jejich metalovější éře tomu tak skutečně je. Asi posluchačsky nejvděčnější je posléze nahrávka „Diatribes“, kde jsem si všiml nápadného pročištění struktur a příklonu k obecně chápaným metalovým písním. Nicméně ani v tomto období jsem nepatřil k jejich bůhvíjak velkým fanouškům a obdivovatelům.

Vše se změnilo až o více než deset let později a nebylo to kvůli ideové náplni jejich hudby, kterou jsem si tak nějak začal čím dál více uvědomovat a byla mi velmi sympatická, ale protože se jejich hudba od roku 2005 začala vyvíjet pro mne tím nejlepším možným směrem. Logo kapely se nejprve vrátilo k svému lepšímu původnímu tvaru (tedy vzor rozsypaný čaj) a hlavně skladby postupem doby vybředly z určité deathmetalové hutnosti, Mitch Harris začal krvelačně řvát a skvěle zdvojoval už tak dost brutální Barneyům chropot, jejich písně prostě získaly větší švih a lehkost, do popředí se draly punkově či hardcoreově skočné party, thrashové riffy, to vše při zachování extrémní brutality a já si začal v jejich produkci vyloženě rochnit. Je zvláštní, jak se věci dlouhodobě mění a i když Napalmové po celou dobu své existence (dle mnohých znalců a prostě všech dlouhodobě mnohem více zainteresovaných do jejich hudby) nikdy nepodlezli vysoko položenou laťku kvality, já je začal obdivovat až nyní, před pár lety. Chtěl jsem jen říct, že tahle kapela je fakt skvělá a byla asi skvělá celou tu dobu, jenže pro mne je skvělá až teď, na svých posledních čtyřech/ pěti řadovkách, i když nepopírám, že kolem mne ten pojem praotců grindcore lítal vzduchem celé čtvrtstoletí, takže mohu konečně až dnes s čistým svědomím i já prohlásit ono kultovní …mám rád vůni napalmu po ránu!

22.02.2015	Diskuse (12)	Stray