Last Hardrock Outsider

MOTÖRHEAD - Víc než devět životů (1986-1995) 2/4

Strastiplná cesta osmdesátými lety poznamenaná rozchodem a soudní tahanicí s Bronze Recordings a nepříliš výhodným přestupem ke stejně vykutáleným GWR (obě vydavatelství na tři roky po rozchodu s MOTÖRHEAD prakticky zabraňovala kapele cokoliv nahrát - přičemž vznikla ona jediná delší prodleva za celých čtyřicet let, kdy v letech 1988-1990 nesmělo od Lemmyho nic nového vyjít), ale rovněž změnami v sestavě, měla nakonec za následek pouze Lemmyho definitivní zocelení. To se nakonec projevilo na počátku dekády následující, kdy se album „1916“ nadstandardně vyvedlo a jeho živelnost byla po zásluze odměněna nominací na cenu Grammy. Následná éra byla už o poznání stabilnější, což napovídá skutečnostem, že vše zlé je pro něco dobré. Zde je tedy druhý díl příběhu MOTÖRHEAD putujícího po jejich studiových albech.



„Orgasmatron“ (1986)


Polovina osmdesátých let odstartovala zhruba osmileté období největší proměnlivosti v historii MOTÖRHEAD. Počínaje výměnou vydavatelství, konče totální rekonstrukcí sestavy. Lemmy si totiž přestal rozumět s Philtym, kterého nahradil u bicích Pete Gill ze SAXON a za Briana Robertsona přišli hned dva dosud zcela neznámí kytaristé - Würzel a Phil Campbell. První z dvojice se brzy stal velkým oživením koncertů a také velmi aktivním skladatelem, druhý působil statičtěji, soustředěn více na sóla. Mezi oběma to od počátku velmi klapalo. Dokonce se traduje historka, že když Lemmy na konkurzu zjistil jak si tihle adepti na jediné volné místo výborně rozumějí, vzal prostě oba. Kytarové duo přeci jen znamenalo větší možnosti. MOTÖRHEAD se tak na dekádu stávají čtyřčlennou kapelou a zpětně musím říct, že se to do výsledku promítlo pozitivně. Stejně, jako tomu bylo v případě „Another Perfect Day“, jde i „Orgasmatron“ velmi s dobou. O něco košatější přístupný zvuk byl v polovině osmdesátých let samozřejmostí (ale zas taková změna jako v případě kolegů JUDAS PRIEST a jejich desky „Turbo“ to ani náznakem nebyla) a songy se tedy nesly v rockově vstřícnější formě, stavící na výrazných refrénech („Deaf Forever“), které občasně rozčísnul rychlý vál dělaný v nejlepší tradici klasik („Mean Machine“) nebo nějaký ten pomalu se valící buldozer („Orgasmatron“). Celkově vzato - stabilní kvalita byla udržena.

(8/10)



„Rock ´N´Roll“ (1987)


Přeci jen zvukově o něco méně bombastické, než tak trochu netradiční předchůdce. MOTÖRHEAD zde prostě sázejí na své jisté, avšak vzhledem ke své minulosti s minimem nadprůměrných momentů. Vlastně se jedná o jedno z vůbec nejchudších alb v jejich pětatřicetileté historii. Lze o něm tedy mluvit jako o výjimce v řadě zvukově nejbarvitějších alb MOTÖRHEAD (dva předchůdci a tři následovníci). Tato množina nahrávek vykazovala zřejmě nejvyšší míru diferenciace skladeb a „Rock N´Roll“ je z nich opravdu nejméně nápadné. Do sestavy se náhle vrátil bubeník Phil Taylor, kytarové duo setrvalo, aby pomalu vybrušovalo formu na svůj následný vrchol a Lemmy to vše kočíroval způsobem jemu vlastním. Dlouhá pauza, která po albu „Rock N´Roll“ nastala byla zapříčiněna dalšími právními spory se znovu opouštěným vydavatelem (GWR), takže koncerty, koncerty a znovu koncerty. Za zmínku stojí jen několik položek v čele s legendární „Eat The Rich“, která doprovodila stejnojmenný a nepříliš zdařilý film. Její ústřední a velmi brutální riff považuji za jeden z nejlepších momentů osmdesátkových MOTÖRHEAD. Jinak opravdu nejde o žádný průser, prostě další album z řady poctivých, které ve své době akorát připomnělo, že britská obluda stále žije a nehodlá se vzdát, byť americká rocková scéna podporovaná MTV právě v té době vrhala na trh nejedno zaručeně hvězdné těleso, obsazené vlasatými playboyi.

(7/10)



Problémy s vydavatelstvím se s Lemmym táhly vlastně až do poloviny devadesátých let, takže ani tehdejší „chlebodárci“ z GWR nesplnili svá předsevzetí a působení MOTÖRHEAD v jejich stáji předčasně uzavřela živá kolekce „No Sleep At All“ (1988), která se už díky faktu, že většina skladeb na ní obsažených pocházela z poslední řadovky, nemohla rovnat památné jízdě z Hammersmith Odeon. Sám Lemmy s odstupem let na své bohaté zkušenosti s odchody od mnoha nahrávacích společností říká. „Nesmíte se zkrátka z toho všeho posrat, musíte pokračovat dál, protože vždycky existuje někdo, kdo ve vás věří“. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let však přišla smlouva s WTG, firmou spadající pod kolos Sony Music/ CBS, s čímž šel ruku v ruce taktický přesun celé kapely do Los Angeles. A nebyl by to ani Lemmy, kdyby se ve Městě Andělů, nabízejícím mnoho lákadel, dokonale nezabydlel.



„1916“ (1991)


Tohle album vzniknuvší po čtyřletém nuceném půstu obsahuje tolik zdravé energie, že by s ní MOTÖRHEAD dokázali napájet celou oblast subsaharské Afriky a ještě by něco zbylo na jejich tradiční mejdany. Kapela se zde předvedla v mnoha sympatických podobách (zřejmě jejich nejpestřejší album do té doby, možná i vůbec) a uvítala novou dekádu stylem sobě vlastním. Ať už jde o klasicky rychlé střelby jako „I´m So Bad (Baby I Don´t Care)“, „No Voices In The Sky“, krátkou a v strhující rychlosti vystřiženou poctu legendám („R.A.M.O.N.E.S.“) nebo skladbu pohrávající si s velmi ponurou atmosférou („Nightmare / The Dreamtime“), které zdárně sekunduje vůbec první Lemmyho balada za celých patnáct let („Love Me Forever“), vždy se jedná o naprostý zásah do černého. Kilmister zkrátka zažíval svůj absolutní skladatelský vrchol. Vše podtrhuje skvěle doplňující se kytarový tandem v boogie „Going To Brazil“, které je napchané kvákavými kytarovými zvuky a rovněž řízný, nezvykle vycizelovaný zvuk celého nosiče. Vše zakončí  teskný  titulní song, coby vzpomínka padlým v první světové válce („1916“). Nedokážu posoudit zdali album bylo nakonec z komerčního hlediska úspěšné, ale do dnes jej mám zafixované jako jedno z nejkomplexnějších Kilmisterových děl a doporučuji jej zejména všem, kteří se právě až teď s MOTÖRHEAD rozhodnou začít. Je velmi stravitelné, různorodé, plné energie a chuti po rock ´n´ rollovém muzicírování. Navíc co skladba, to zásah.

(9/10)



„March Ör Die“ (1992)


Druhé album nahrané ve Spojených státech pro Sony. Nedosahuje živelnosti předchůdce, což je dáno zejména slabšími songy. Vyskytuje se zde totiž několik nesporných vycpávek, které mu ubírají na síle a komplexnosti. K nejlepším věcem patří úvodní hitovka „Stand“, stejně tak závěrečný nihilistický pochod „March Ör Die“, kde Lemmy sýpe jako vyhladovělé zvíře bažící po čerstvé krvi. Je zde i „Hellraiser“, song, který rok předtím vyšel na Ozzyho bestselleru „No More Tears“ a o kterém sám Lemmy říká, stejně jako o dalších skladbách napsaných pro Ozzyho (např. „Mama I´m Coming Home“), že mu vydělaly za pár měsíců mnohonásobně víc peněz než do té doby stihl zkásnout s MOTÖRHEAD. Velké ambice byly vkládány do další balady, kterou zde byla „I Ain´t No Nice Guy“. V té si Lemmy střihl duet právě s Osbournem a kytarové sólíčko zahrál Slash z GUNS N´ROSES. Kapela si od singlu „I Ain´t No Nice Guy“ opravdu hodně slibovala, ale nakonec se úspěch nedostavil, což bylo možné přičíst tradičnímu ignorování písně velkými médii, s jejichž přátelením to Lemmy nikdy nepřeháněl. Z dalších položek bych ještě vypíchl předělávku notoricky známé vypalovačky Teda Nugenta „Catch Scratch Fever“ nebo dva hutné kusy „Bad Religion“ a „Jack The Ripper“. Zbytek byl však hodně průměrný. Celkově jde znovu o stabilní materiál, který sice postrádá sílu svého předchůdce a jeho touha po komerčním zabodování je rozmělněna mezi několik tutovek a řadu ne příliš výrazných čísel, ale co se studiové práce týče jde znovu o špičku. Je třeba říct, že při jeho realizaci již v sestavě znovu nebyl bubeník Phil „Animal“ Taylor, který byl vyhozen krátce po turné k minulé desce, na základě problémů s návykovými látkami. „March Ör Die“ tedy nakonec nabubnoval zkušený Tommy Aldridge (ex-WHITESNAKE, ex-OZZY OSBOURNE), ačkoliv na obalu je k vidění již Mikkey Dee, který natrvalo do sestavy naskočil bezprostředně po studiové realizaci.

(7/10)



„Bastards“ (1993)


Jak už samotný název alba napovídá, „Bastards“ je materiálem jdoucím zcela v nejlepší tradici starých dobrých MOTÖRHEAD, jejich duchovní podstaty a výborné formy té doby. Album nejenže znovu oplývalo prvotřídním zvukem, ale rovněž nabídlo nerozbitnou sadu energického materiálu. Pranic na jeho nadstandardní kvalitě nezměnil ani náhlý odchod od velkého vydavatele k podstatně menší německé firmě - XYZ, která, jak se později ukázalo, zcela zazdila jeho realizaci ve Spojených státech, kde jej nebylo možné celé roky sehnat. Album „Bastards“ tam zkrátka ještě několik let vůbec nevyšlo. A to se jednalo o ambiciózní materiál, stavící zejména na výrazně hymnických skladbách, jakoby přímo dělaných pro americký trh, o čemž svědčí i letmá pěvecká spoluúčast Ice-T a Witfielda Cranea  z UGLY KID JOE na skladbě „Born To Raise Hell“. Kromě zmíněné chytlavosti však nechybí ani tvrdost a typický drive nejlepších momentů kariéry MOTÖRHEAD, za což zde vděčíme neopakovatelné skladatelské potenci Lemmyho na počátku devadesátých let, dávno sehranému tandemu Phil Campbell/ Würzel, ale rovněž skvělému novicovi za bicí soupravou Mikkeymu Dee, který již zde všechny své předchůdce dokonale zastínil a ještě se vydatně podílel na skladatelské činnosti. Songy jako „Death Or Glory“, „On Your Feet Or On Your Knees“, „Devils“ nebo „Burner“ patří do dnes k zlatému fondu této britské legendy. V létě roku 1993 se rovněž uskutečnil úplně první koncert MOTÖRHEAD na našem území, kde jejich nadstandardně hlasitému setu předskakovali o generaci mladší krajané z TERRORVISION.

(8/10)



„Sacrifice“ (1995)


I když Lemmy tohle své dílko poměrně chválí, mě „Sacrifice“ nikdy k srdci nepřirostlo. Sice jde možná o úplně nejsurovější sadu v jejich historii, stavící mimo jiné na hutném moderním nazvučení, ale já zde zkrátka postrádám nějaký melodický prvek, který byl vždy u každého z předchůdců přítomný. Zde byla karta vsazena na semknutost vyznění a brutalitu. Proti zuřivé titulní skladbě však nemám větších námitek, jenže pokud je celý materiál takto soustředěn pouze na strojový riffing, jinak zacházející takřka do netradičních industriálních sfér, nemohu být jako příznivec uvolněnosti a rock ´n´rollových tradic zas až tolik spokojen. Bezprostředně po vydání „Sacrifice“ ještě ke všemu odchází skladatelsky i koncertně výraznější z kytarového dua – Würzel, který se z ničehonic cítil v kapele nedoceněn a svým odchodem chtěl zřejmě spoluhráčům ukázat, že je nepostradatelný. Jenže ono to dopadlo dle očekávání nakonec úplně jinak. Zbylá trojice totiž na uvolněné místo nepřibrala žádnou náhradu a následující fošna „Overnight Sensation“ už znovu nakopávala, jak si jen fanoušci mohli přát. Pokud zájem o MOTÖRHEAD počal v anglicky mluvících zemích od poloviny osmdesátých let upadat, pak se to rozhodně netýkalo Německa, které se postupem let stalo doslova baštou jejich fans. Ještě zbývá dodat, že počínaje tímto albem MOTÖRHEAD konečně nalezli pevnou vydavatelskou stáj a sice SPV/Steamhammer.

(6/10)


07.09.2015Diskuse (5)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
10.09.2015 14:32

Rock ´n´ Roll není špatný, ale z toho co vydali v 80. letech, se mi zdá nejslabší. Když jsem ho slyšel poprvé, tak mě celkem překvapilo, že to vůbec není takový propadák, jak se o něm všude psalo.

 

Stray
10.09.2015 11:35

Valič: Tak abys neřekl, přidal jsem Orgasmatronu bod, stejně tak albu Rock N Roll, které se mi nejeví horší než to co dělá Lemmy posledních dvacet let. U prvního dílu rovněž o bod zvýšena známka u Another Perfect Day na 9/10.

 

Valič
08.09.2015 12:21

No nevím, skladby jako Mean Machine, Claw nebo Ridin´ With The Driver mi tedy moc vzdušňoučké nepřijdou (i když nevím přesně, co si pod tím výrazem představit). Já těch prvních osm skladeb každopádně považuji za takový lehký předkrm před "hlavním chodem". Schválně si tu desku dnes pustím, už jsem ji strašně dlouho neslyšel. Včera jsem po přečtení druhé části profilu poslouchal Sacrifice a mě zase ta deska nepřijde tak jednotvárná a zaměřená pouze na tu surovost, jsou tam i rockovější věci jako Don´t Waste Your Time, Out Of The Sun, Sex And Death nebo Dog Face Boy. Ale ono je to vnímání nějaké "tvrdosti" hudby dost subjektivní, takže asi nemá cenu se v tom dál pitvat. Pro mě jsou i ty melodičtější skladby Motorhead pořád tvrdší než většina death, black a thrash metalu. Proč? Protože Lemmy. :-)

 

Stray
08.09.2015 11:38

Album "Orgasmatron" vůbec nepovažuji za jedno z těch tvrdších od MOTÖRHEAD. To splňuje akorát titulní skladba, jinak je deska celkem vzdušňoučká.

 

Valič
07.09.2015 17:24

Ke zpracování profilu a charakteristice jednotlivých alb opět nemám námitek. Tentokrát se nicméně dost rozcházíme v hodnocení některých desek. Jak jsem tu někde nedávno zmínil, preferuji spíš ta drsnější alba, takže Orgasmatron, Sacrifice a Bastards bych dal určitě 10/10 (za vrchol diskografie považuji Ace Of Spades, ale to asi každý). Plný počet by ode mne dostala ještě alba 1916 a Another Perfect Day. K těm slabším naopak řadím Rock´n´Roll, March Or Die a debut (všechno za 7/10). Hodnocení zbývajících desek by se pohybovalo mezi osmičkou a devítkou).