Last Hardrock Outsider

MOTÖRHEAD - Hrdinové odžískovaných armád (1975-1985) 1/4

Pozoruhodná kariéra Lemmyho Kilmistera coby nezdolného rockového barda, který se stal za těch čtyřicet let u MOTÖRHEAD doslova synonymem opravdovosti a zanícení pro surový rock ´n´ roll, rozhodně stojí za připomenutí. Kilmisterovo obludné děcko patří k velmi stabilním značkám rockové a metalové scény. Ačkoliv on sám nikdy nechápal hudbu MOTÖRHEAD jako metalovou, jeho kapela je adorována především fanoušky z tohoto hudebního odvětví. Stabilní kvalita nahrávek v průběhu čtyřiceti let, kdy mezi jednotlivými počiny nikdy nedocházelo k nějakým závratným prodlevám a kdy bombardérská jednotka chrlila svá rachotící rock´n rollová alba, která svou podstatou stála vždy na hranici mezi metalem a punkem, brala celou tu dobu dech. Přitom o zrození, kariéře a existenci MOTÖRHEAD nakonec rozhodla náhoda, to když byl Lemmy na kanadské hranici na podzim roku 1974 zatčen za držení jisté zásoby drog a záhy byl vyhozen z řad značně rozjetých psychedeliků HAWKWIND, kde zastával pozici baskytaristy. Po návratu z cely ihned v Británii zakládá MOTÖRHEAD a fascinován nastupující punkovou horečkou, svou hudbu po čase přizpůsobuje o něco tvrdšímu, modernějšímu vyznění a rovněž i nastupující generaci nespokojenců. Zde je tedy čtyřdílný nástin toho, jak to s jednotlivými albovými zápisy Lemmyho družiny slyším. 



„Motörhead“ (1977)


Jediné album nahrané pro Chiswick Records. Bylo předzvěstí velkých věcí příštích a šlo ruku v ruce s nastupující punkovou vlnou, která se v té době na Britských ostrovech vzedmula. Spojení stařičkého boogie stylu s punkovou energií dávalo tušit, že se od této party asi nikdo nedočká sounáležitosti s tehdejšími rockovými dinosaury, prezentujícími svou korpulentní tvorbu prostřednictvím čtvrthodinových kompozic, opěvujících vesmírné náležitosti. Jde ve všech směrech o přirozené a syrové dílo, stvořené ve vší spontánosti, tak jak Lemmymu vždy pravil zdravý rozum, přesto to ještě zdaleka není ono. Za zmínku stojí jak eponymní skladba „Motörhead“ (která je první z řady slavných titulek), tak třeba „Iron Horse/ Born To Lose“. Jeho v roce 1975 nahraná, avšak nevydaná první verze, na které spolu s Kilmisterem hráli ještě Lucas Fox a Larry Wallis, spatřila světlo světa až o čtyři roky později (Bronze Records) pod titulem „On Parole“. Po realizaci první verze však dochází v kapele k personálnímu zemětřesení a oba zmínění Lemmyho spoluhráči jsou rychle nahrazeni většími borci (Clarke, Taylor), kteří jsou na „Motörhead“ již ke slyšení.

(6/10)



„Overkill“ (1979)


První věc, vymyšlená již v klasické tříčlenné sestavě s kytaristou Eddiem „Fast“ Clarkem a Philem Taylorem za bicí artilérií, se stala pevným odrazovým můstkem pro následnou kariéru MOTÖRHEAD a navždy definovala jejich směr. Je zde mnoho klasických čísel, které dodnes dokázaly obstát ve zkoušce času: „Metropolis“, „Capricorn“, „Stay Clean“, „No Class“ nebo nezapomenutelný titulní flák. Ve své době šlo skutečně o extrémně nabušenou směs punku a rocku, která neměla dosud nikde obdoby a stála předobrazem celé, za krátko propuknuvší britské metalové vlně, byť musím říct, že přes zahuhlaný sound vynikají spíše punkové indicie. Přímočarost, rychlost, energie, důrazné songy s neskutečným tahem na primární vjemy a ústřední Clarkeova kytara (jeho sóla v „Capricorn“ budou pro mne mít vždy kouzlo zdachmaného konce nočního tahu kdesi ve velkoměstě). Už tehdy Lemmyho okouzlující chraplák dodal celé té mašině na desperátské macho-stylizaci a fanoušci nažhavení na vše hlasité, divoké a zakázané se jen hrnuli. Takže skutečně nic pro měkoty ani feministky. Pravý start.

(8/10)



„Bomber“ (1979)


„Bomber“ lze považovat za jakéhosi dotaženějšího sourozence předchozí ďábelské jízdy „Overkill“. Je stejně divoký, možná o něco lépe producentsky ošetřený, hutnější a ve všech směrech propracovanější co se týče kytarových partů a podoby některých skladeb (jsou zde běžné i pomalejší kusy jako „Lawman“ a „Sweet Revenge“). I přesto je mi záhadou, proč věhlasu svého předchůdce „Bomber“ nedosáhl. Je zde znovu několik klasik jako „Dead Men Tell No Tales“, „Stone Deaf Forever“, „Poison“ nebo již tradičně výrazný titulní flák (a naopak i songy, o kterých dnes Lemmy tvrdí, že je z celého srdce nenávidí („Talking Head“). Celkově album velmi dobře reprezentuje období, kdy popularita MOTÖRHEAD šla strmě vzhůru a je rovněž považované za klasiku prvního období, byť úplného vrcholu se Lemmy dotknul až na jeho následovníkovi. Pro fanoušky NWOBHM povinnost a jasná volba, pro ostatní zajímavý výlet všemi drsňárnami, jaké může nabídnout jedině život takto rozjeté kapely na cestách. MOTÖRHEAD se zhruba od tohoto období stali definicí kapely, pro kterou jsou zejména živá vystoupení vším. Následovalo první americké turné.

(8/10)



„Ace Of Spades“ (1980)


Tohle rozzuřené kovové zvíře, zastižené v okamžiku svého běsnění, patří bezesporu k největším metalovým klasikám všech dob a dle mého názoru nemá slabších míst. Pokud bych měl nezasvěcenému posluchači doporučit jediné album MOTÖRHEAD, rozmýšlel bych se mezi tímto albem a „1916“. Vše, co do té doby kapela nahrála, bylo na „Ace Of Spades“ posunuto do vyšších obrátek – divočejších, rychlejších, metalovějších, s lepším zvukem a nezastavitelnými skladbami. Deska se stala vzorem pro mnoho mladých metalových kapel, napříč třemi následujícími dekádami. Zdobí ji nezapomenutelný obal s fotkou kapely oblečené do úborů texaských desperátů, která, ačkoliv se to díky modrému nebi a písečné duně nezdá, byla pořízena v interiérech místa zvaného South Mimms, ležícího pár kilometrů na sever od Londýna. Jasný vrchol klasické sestavy, po kterém už to nikdy nebylo mezi Kilmisterem a k větší různorodosti tíhnoucím Eddiem Clarkem takové jako dřív, ačkoliv ještě následné turné představilo trojici prakticky na vrcholu. MOTÖRHEAD se prostě na krátkou chvíli stali absolutní metalovou jedničkou. Co se týče náplně alba, vedle pekelné titulní jízdy se osvědčily zejména skladby jako „Love Me Like A Reptile“, „Shoot You In The Back“ nebo „(We Are) The Road Crew“, které se staly ozdobou živých performancí. Vtipný a úderný text k „(We Are) The Road Crew“, který Lemmy ve studiu složil během desetiminutové producentovy pauzy na svačinu, navíc způsobil, že jeden z techniků kapely se při jeho první živé prezentaci dojetím rozplakal.

(10/10)



„No Sleep Til´ Hammersmith“ (1981)


Úplně první heavy metalové album historie, které dosáhlo v britském žebříčku prvního místa. Bylo obrovským zadostiučiněním kapele, která strávila pět let vydatným koncertováním a budovala svůj sound se vší přirozeností, prostý jakýchkoliv zkrášlovadel. Obsahuje výběr z největších klasik představených v průběhu jednoho večera v londýnském „Hammersmith Odeon“. K velkému překvapení převládají věci z alba „Overkill“, ovšem na nasazení a neopakovatelné atmosféře to vůbec nic neubírá, ba naopak, souhra rozjetého tria pod maketou obřího bombardéru s plným sálem oddaných a zaníceně se hlásících headbangers je přímo fascinující. Album je naprostou definicí stylu MOTÖRHEAD a způsobu jejich prezentace zejména coby živé kapely. Dodnes je bráno za jednu z nejlepších koncertních nahrávek rockové historie, jejímuž kouzlu se jakýkoliv z pozdějších živých záznamů této kapely jen stěží vyrovná. Je nezpochybnitelným pomníkem všech modrých odžískovaných armád.

(9/10)



„Iron Fist“ (1982)


Poslední z řady studiovek nahraných ještě v klasické sestavě s kytaristou Eddiem Clarkem (ten asistoval u produkce). V kapele tehdy nepanovala díky ne úplně ideálním vztahům s vydavatelem zrovna dobrá nálada a na materiálu je to trochu znát. Přesto album obsahuje řadu legendárních songů v čele s titulní skladbou. „Iron Fist“ bylo z velké části dílem zanedlouho odcházejícího kytaristy Clarkea a lze o něm říci, že navzdory zachování směru, kterým se MOTÖRHEAD ubírali již od počátků, zde opravdu trochu schází divokost a primární tah jeho předchůdců. Jeho ne příliš velký úspěch, dost možná zaviněný zvyšujícím se počtem metalových konkurentů, byl velkým zklamáním zejména pro klasicky rockového Clarkea, který nikdy nebyl tím pravým punkáčem a jehož nespokojenost z neměnné formy vyústila v brzký odchod. Oddané fanoušky však album nezlomilo a dle mého jde i po téměř třiceti letech stále o velmi povedenou sadu, kterou čas dokonale prověřil. Znovu pomník své doby a stabilní práce, která si našla své obdivovatele, a to dokonce i v řadách za pár let dominujících thrashových smeček (viz. například předělávka titulní skladby německými SODOM).

(7/10)



„Another Perfect Day“ (1983)


Náhradou za Eddieho „Fast“ Clarka se brzy stal Brian Robertson, bývalý kytarista irských THIN LIZZY a ačkoliv s ním nahraný materiál byl jednoduše výborný, Lemmy dodnes o jeho angažování hovoří jako o chybě. Brian se zkrátka do MOTÖRHEAD vůbec nehodil. Což o to, muzikantem byl vždy výborným, haprovalo to spíše v osobní rovině. Rockoví fanoušci, znající jej již ze sedmdesátých let jako dlouhovlasého kudrnatého mladíka, který ozdobil svou hrou nezapomenutelné Lynnotovy hymny, při koncertech MOTÖRHEAD nevěřili, že ten pohublý vyžilý týpek s krátkými na červeno obarvenými vlasy je skutečně Robertson, nýbrž pouze nějaký punker, který od začátku působil jakoby zde jen zaskakoval. A ještě ke všemu nebyl týmovým hráčem, což se zakrátko podepsalo na délce jeho působení u MOTÖRHEAD. „Another Perfect Day“ je však špičkovým materiálem, který představil kapelu jako více „heavy“ těleso, prezentující se o poznání košatějším způsobem (skvělá produkce Tonyho Platta). Na svou dobu mohutný moderní sound, nepřeberné množství skvělých kytarových partů, více „melody“ stylizace a zejména celá řada hymen jako „Shine“, „Dancing On Your Grave“ nebo „One Track Mind“, to všechno byly přednosti této kratičké éry. Rok poté vychází souhrnná výběrovka „No Remorse“, která vyčerpávajícím způsobem mapuje to nejlepší z prvního období kapely a ještě útočí několika novými songy, z nichž vyčnívá zejména zabijácká „Killed By Death“. 

(9/10)


05.09.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Valič
10.09.2015 14:51

Jen drobné doplnění k debutu, skladby The Watcher, Lost Johnny a Motörhead napsal Lemmy původně pro Hawkwind a jejich originální verze se nacházejí na albech Doremi Fasol Latido, Hall of the Mountain Grill a Warrior on the Edge of Time (ta třetí pouze jako bonus na CD reedici). Zajímavé je hlavně srovnání obou verzí The Watcher. V podání Hawkwind se jedná o poloakustickou psychedelickou baladu. :-) https://www.youtube.com/watch?v=IFi2AJprGcM

 

rumcajs05.09.2015 21:16

The Ace of Spades a Another Perfect Day jsou pro mě nej fošny Motorhead. Je obdivuhodné, jak ve své první éře určovali směr a nakopávali prdel i kapelám zvučnějších jmen. Zhruba od roku 2000 mi jejich tvorba nic neříká, ale i kdyby natočili jen jednu ze zmíněných desek, zasloužili by trvalé místo na piedestalu rockové a heavy muziky.