Last Hardrock Outsider

MORBID ANGEL - Covenant

Okultismem prosáklý „Covenant“ platí za komerčně nejúspěšnější album MORBID ANGEL v jejich dosavadní historii a dost možná se jedná také o nejprodávanější deathmetalové album všech dob a to nejen na americkém kontinentě, ale i celosvětově. Šlo o moment, kdy se floridská bestie definitivně usadila v metalovém mainstreamu, za což mohla po krůčcích budovaná pověst silné koncertní stálice, ale rovněž dobrá práce vydavatelství, jenž se dílo opředené zakázaností jalo propagovat se vší parádou. První verzí mnohých (a nutno říci, že tou povrchnější) bylo stanovisko, že onen definitivní průlom nastal díky uveřejnění videoklipů „Rapture“ a „God Of Emptiness“ na velkých hudebních televizních kanálech, zde nezapomínejme, že první půle devadesátých let byla stále dobou, kdy klipová politika výrazně ovlivnila úspěšnost nahrávek a vlastně i kvalitu životnosti dokonce celých hudebních stylů, ovšem dle mého druhou a hlubší pravdou byla nezpochybnitelná kvalita kapely, která šla ruku v ruce s charismatickou image, jenž učarovala prostě největšímu počtu fanoušků, bez jejichž přízně by to prostě nevyšlo a ani nemohlo vyjít nikomu. Fanoušky měli Andělé od začátku na své straně.


MORBID ANGEL tedy spojili své přednosti, které charakterizovaly oba jejich albové předchůdce – divoký satanistický debut „Altars Of Madness“, ke kterému se dravá kapela propracovala v roce 1989 po mnoha letech snahy přivést hudební rukopis SLAYER k mnohem větším extrémům a vystavět tak celý nový subžánr, no a samozřejmě dvojka „Blessed Are The Sick“, zákeřné a ponuré dílo kladoucí důraz na atmosféru, což umocňovala mnohá orchestrální intra a tajuplné mezihry, které z tohoto deathmetalového opusu dělaly pravý žánrový skvost. MORBID ANGEL si díky „Covenant“ kladli za cíl spojit na třetím albu to nejlepší z vlastností, jenž charakterizovaly obě předchozí díla a pomáhal jim přitom věhlasný dánský zvukař a producent Flemming Rasmussen, chlápek, který byl v polovině osmdesátých let zodpovědný za zvuk nejuznávanějších alb kapely METALLICA. Svým způsobem se mu i „Covenant“ velmi povedl, ačkoliv si nejsem jistý, zdali předchozí dvě alba překonává, v jistých momentech tvrdím že ano, ale naopak v jiných zůstává pod vysoko nastavenou laťkou (viz. níže).

 

 

Kytarista a skladatel Trey Azagthoth ještě dnes o „Covenant“ mluví jako o nejsatanističtějším materiálu, není divu, vždyť za většinou textů nalezneme jméno Davida Vincenta, který byl v mládí posedlí svou rolí zlého chlapce, jenž dnes zavání ohromným metalovým klišé, takže všechny satanské symboly, okultní a sexistická témata, blasfemie či opovržení vírou, si logicky hned s vydáním díla vysloužila ve Spojených státech neblaze proslulou nálepku nevhodného obsahu. Možná i tohle trochu přispělo k úspěchu. Flemming Rasmussen splnil svou úlohu, co se týče soundu naprosto prvotřídně, deska vlastní dynamický a plný zvuk, jenž v podstatě překonává obě předchozí alba, horší už to je s výběrem skladeb, kde mi při poslechu některých přijde, že poslouchám od celku odlišné a tak trochu nesourodé věci.

 

 

Co se týče skladeb, jsou zde takové, které označuji za jedny z nejlepších, jaké kdy trojice Trey Azagthoth/ Pete Sandoval/ David Vincent dala dohromady, ale pak je zde i několik položek vcelku obyčejných. Skvělé jsou hned dvě úvodní deathmetalové smrště „Rapture“ a „Pain Divine“, prostřednictvím kterých nahrávka hned chytí strhující tempo a díky mnohým skvělým momentům posluchače vrhne do dění. Ponurá „World Of Shit (The Promised Land)“ se sice táhne jako umrlčí procesí bahnem, ale pořád je to stále dobré. Pak však deska jakoby začala mírně bloudit a částečně skladatelsky upadla do běžných schémat. Vyčnívají pouze dvě položky a sice „Angel Of Disease“, což byla skladba staršího data nově ošetřená, která na mne vždy působila, jakoby byla složena o deset let dříve s tím, že jí zde MORBID ANGEL dali jenom o něco aktuálnější deathmetalovou fazónu (slayerovské thrashové party však nezapře), takže při srovnání ze zbytkem alba prostě působí jinak. A pak také samozřejmě druhá svěženka v podobě vynikající osudové tryzny „God Of Emptiness“ v samotném závěru, kde je Vincent poprvé slyšet, jak skutečně zpívá. „God Of Emptiness“ je jakousi spojnicí mezi albem „Blessed Are The Sick“ a pomalými songy z nadcházejícího alba „Domination“. Obě tyto věci ještě dnes považuji za jedny z nejlepších od MORBID ANGEL, ovšem z konceptu alba „Covenant“ se zejména „Angel Of Disease“ nápadně vyjímá. 


Abych se přiznal, vlastně se mi líbí i skladby jako „Blood On My Hands“ a „Sworn To The Black“, reprezentující to nejbrutálnější, co do té doby MORBID ANGEL vypustili, jen nemám ten pocit, že jde o takové mistrovské kusy, jaké se nacházejí třeba na albu následujícím. Nechápejte to tak, že vnímám album jako slabší než ta okolní, to ani omylem, jen funguje jinak, v jednotlivostech, ale jako celek drží méně pohromadě. Je zde několik songů, které považuji za mistrovské, ale při hodnocení celku bylo třeba „Domination“ větší pochoutkou, vrcholem první a dosud nejslavnější kapitoly. Jinak samozřejmě klasika.


24.01.2015Diskuse (1)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Demonick24.01.2015 12:42

8/10