MONTE PITTMAN - The Power Of Three

90%

Úvodník k nové desce Monte Pittmana se v podstatě píše sám. Kdo jiný se může pochlubit tím, že je kytaristou doprovázejícím MADONNU? Je vlastně úplně jedno, jestli to někdo bere jako pozitivum nebo negativum. Metalové komunitě už bude jistě bližší pojem PRONG, kde tento žánrový schizofrenik působil mezi lety 2000-2009. Samozřejmě s přihlédnutím na fakt, že PRONG byla v té době pouze vedlejší odbočka zakladatele Tommyho Victora. Během přeskakování z popu na metal a zase na pop, se Monte rozhodl v roce 2009 debutovat se svým sólovým, čistě akustickým albem a pak už to šlo ráz na ráz. V roce 2011 přišlo vynikající poloakustické „Pain, Love & Destiny“ a letos už dostáváme metalový zářez, který zaštítil label Metal Blade. Právě Tommy Victor je patrně tím klíčovým elementem v hudební kariéře kytarového mistra s poutavým hlasem. U MADONNY hrál Pittman vždy jen druhé housle, ale u PRONG, kde si zpočátku plnil jen baskytarové povinnosti, se postupně vypracoval až na rovnocenného partnera, což byl dle mého názoru také impuls konečně se osamostatnit a ukázat světu svůj ničím nefiltrovaný talent. Pokud zůstaly předchozí dva zářezy stranou, tak novinka je rázný úder do tváře. A tady bych se na chvíli zastavil. Novince totiž předcházelo nahrání čtyřpísňového EP, jehož produkci obstaral všeobecně známý dánský producent Flemming Rasmussen. Ano, to je ten machr, co ve studiu dirigoval kapelu METALLICA v jejich evolučně nejpřínosnějším období. Další jméno, které by nemělo být metalové komunitě neznámé, je Brian Slagel, zakladatel, vlastník a výkonný ředitel nezávislého metalového labelu Metal Blade Records. Ten po poslechu akustického EP okamžitě podepsal s Pittmanem smlouvu na novinkové album „The Power Of Three“, které spatřilo světla světa na začátku letošního roku a zcela jistě se jedná o událost roku v metalovém světě.

Čím je novinka tak výjimečná? Když odhlédnu od faktu, že Monte Pittman je vynikající kytarista a velmi schopný zpěvák, tak především spojením popu a metalu. Přesněji řečeno tím, že i když do toho celá trojice řeže na plné obrátky, pořád se jedná o poutavou jízdu, která není ani chvíli monotónní. Desku otevírá nářezovka „A Dark Horse“, která se rozjíždí za vinylového praskání a akustického vybrnkávání, aby následně přešla v metalovou parádu. Ne nadarmo byla tato píseň zvolena jako propagační singl. Pittman zde pěje jako Zakk Wylde a celkově je tu jistá podobnost s BLACK LABEL SOCIETY. Zběsilá riffovačka „Delusions Of Grandeur“ zase jakoby plynule navazovala na předcomebackový zdvižený prostředníček PRONG „Power Of The Damager“ a krásně ukazuje jak Victorovi a Pittmanovi svědčila společná symbióza. Kapele to šlape i v pomalejších momentech, „Everything’s Undone“ je příjemný oddech, kde může vyniknout i melodický vokál všestranného mistra. „Blood Hungry Thirst“ by mohla být vstupem do průměrnosti, ale ve chvíli, kdy dojde v závěru k brutálnímu sešlápnutí plynu, se stává i tento song nepostradatelným, najednou už při každém dalším poslechu jen čekáte na ten úderný závěr a těšíte se na ten pocit euforie. Velký důraz přikládám také produkci, Rasmussen dokázal udělat mistrovské dílo, všechno zní krystalicky čistě. Tak třeba bicí, to je jedna velká lahůdka, na nějaké digitálně znějící kopáky si ani nevzpomenete.

Sympatická je také práce se stopáží. Když máte pocit, že by se mohlo jednat o průměrnější položku – střed alba „On My Mind“ a „Away From Here“, pohybují se tyto skladby okolo tří minut, za kterou se vystihne hlavní myšlenka a nedochází ke zbytečným průtahům. „Before The Mourning Son“ je jiná káva, šestiminutová plouživá úderka koketuje se stoner metalem a kytarové vyhrávky ční vysoko nad vším ostatním. Přiznám se, že mě trochu zarazilo, proč zrovna tato píseň byla obohacena o videoklip? Ač jde o kvalitní položku, podle mě úplně přesně nevystihuje celou desku. „End Of The World“ dá vzpomenout na předchozí poloakustické veledílo a po „Missing“ se blíží majestátní závěr „All Is Fair In Love And War“. To už se dnes jen tak nevidí, aby někdo přišel s třináctiminutovou skladbou, která uzavírá už tak rozsáhlý komplet písní a přitom ani chvíli nenudí. Samozřejmě za to nemůže nic jiného než brilantní kytarová práce, plná zvratů, vyhrávek, sól a maximální pěvecké nasazení. Proč ale dostal těsně za půlkou na chvíli prostor black/death metalový řev, to jsem opravdu nepochopil, působí to rušivě a daná atmosféra by šla vystihnout určitě i jiným způsobem, zvlášť když na tento „exces“ navazuje špičkové sóličko.

Monte Pittman byl za ty roky čekání na vlastní debut pilným studentem a z kapel jako METALLICA, PRONG, PANTERA, BLACK LABEL SOCIETY si vzal to nejlepší a zdaleka se nejedná o kompletní výčet. Každý, kdo dá této fošně prostor, dostane nejen muziku, která zaslouží dlouhodobé objevování dalších a dalších prvků, ale také svěží metalovou desku, kterých v současnosti není mnoho.

18.11.2014	Diskuse (2)	Kropis kropacekmichal@gmail.com