Last Hardrock Outsider

MONOLORD - No Comfort

První album stoner-doom metalových MONOLORD vyšlo v roce 2014. Co do počtu odehraných let, jde stále o novou záležitost. Během krátké doby ovšem trio stihlo vydat už čtyři dlouhohrající desky, takže se rovněž dá říct, že jde o velmi aktivní partu, která na sobě pracuje. Pravdou je, první zářezy se nesly ve znamení průměrného ug-stoner metalu a nijak extra nevyčnívaly. Podladěná kytara, zbustrovaná basa, pomalý jednoduchý rytmus a tuctový vokál nijak nenaznačovaly, že by tahle parta mohla v roce 2019 zaútočit na čelo pelotonu. Nicméně stalo se.


Na aktuálním (čtvrtém) albu „No Comfort“ je slyšet pokrok. MONOLORD zní o poznání vyspěleji a ukazují, že chtějí víc, než jen objíždět sklepy vyhrazené pro třetí ligu. Ohledně stylu se nekoná žádná výrazná změna, stále se jedná o pomalé stoner- doom metalové žalmy, tentokrát ovšem působí o poznání přesvědčivěji. Jako stěžejní spatřuji zlepšení především ve zpěvu, posun však nastal i v oblasti zvuku a songwritingu. Kapela zdá se potlačila revoltující tendence a snaží se víc o melodie a písničky, na úkor zhulené hypnotické psychedelie, která dostávala v minulosti možná až moc prostoru. Skladby jsou najednou příjemnější a nepůsobí tolik jako underground.



Album otvírá hutná táhlá „Bastard Son“, devítiminutová majestátní suita, která zdatně konkuruje tomu nejlepšímu od ELECTRIC WIZARD. Valivé tempo, výrazný riff, hutný dunivý zvuk rytmiky a nekompromisní zpěvákův přednes se vrývají hluboko pod kůži, ale i do paměti. Další kusy bohužel už takto výrazně nepůsobí, přesto však nastavená laťka nijak zásadně neklesá. Melancholická „Last Leaf“ (doplněná skličujícím videoklipem) se skvělou melodií a příjemně smutnou náladou, opět zejména díky přesvědčivému zpěvu, dosahuje stejně působivých účinků.


Album je z větší části ryzí doom v tom smyslu, že dominuje pomalé tempo a táhlé truchlivé melodie, prostě dokonalý soundtrack k podzimní depresi. Kapela však aktuálně dokáže, na rozdíl třeba ale od debutu, to plazivé tempo zahrát sofistikovaněji. Kytarové motivy často zdobí svěží nápad a v kombinaci s melodickým vokálem dostává ono táhlé hutné bahno větší uměleckou hodnotu. Je jasné, že jisté monotónnosti se v daném stylu lze ubránit jen velmi těžko, důležité však je, aby skladby nepůsobily příliš utahaným dojmem, a to se švédskému triu vcelku daří.


MONOLORD dokázali udělat sice nikterak obrovský, zato však velmi důležitý krok správným směrem. Nadšení je samozřejmě třeba trochu korigovat s tím, že stále se nacházíme na poli klubové stoner-doom scény, žádný přesah anebo věci dříve neslyšené nečekejte, na to se kapela drží stále stejného vzorce. Nicméně i tak jsou účinky jejího konání v globále pozitivní a tak nějak cítím, že při současném nasazení co není teď, může být příště. V daných žánrových mantinelech dosáhli Švédové obstojné kvality a stojí za to je sledovat. Pokud se vám tedy líbí krom zmiňovaných ELECTRIC WIZARD třeba ještě YOB anebo PALLBEARER, tak mohu MONOLORD v klidu doporučit.  


28.10.2019Diskuse (0)Sicky