Last Hardrock Outsider

MIKE TRAMP - Maybe Tomorrow

Ať už jste někdy slyšeli o hudebních aktivitách dánského rodáka Mikea Trampa nebo nikoliv, pak vězte, že jde o muzikanta vládnoucího zajímavým hlasem, uspokojivou hrou na kytaru a dobrými skladatelskými schopnostmi. Tento dříve svými manýry nechvalně proslulý frontman glam-metalových hvězdiček WHITE LION už v hudebním byznysu ukrajuje ze čtvrté dekády, ale jak je vidět, i když metalové teritorium zřejmě nadobro opustil a kapitolu kdy byl součástí nějaké regulérní kapely taktéž uzavřel, neopouští jej chuť do další práce a tvořivá múza, jakkoliv jeho projev může řadě lidí přijít jako vcelku přeslazený a tuctový písničkářský rock hraný převážně v akustickém provedení, pohybující se navíc kdesi na hranici mezi uvolněným pojetím rocku z ústředních znělek amerických seriálů pro mladé, jaké byly v oblibě zejména v devadesátých letech, a rockem s vcelku znatelnými inklinacemi ke country a dálničnímu způsobu života.


 

 

Novinka „Maybe Tomorrow“ naplňuje spíše první škatulku ze dvou výše popsaných, neboť jejím zásadním stavebním kamenem jsou pomalé písně nostalgičtějšího rázu, ze kterých sálá pohoda a uvolněnost, a které zas až tak neoplývají nástroji typickými pro americký folklór, jako spíše baladickým pojetím s výraznou zpěvovou linkou, kterou zde doplňuje kytara, piáno/klávesy a rytmická sekce. Mike Tramp sice znovu neobjevil Ameriku, ale z desky je cítit zaujetí a poctivá práce, jakkoliv ta negeneruje žádný hitový maják nebo cokoliv, co by mohlo oslovit i posluchače jeho hudbou dosud nedotčené. Opravdu mám pocit, že tahle deska by mohla potěšit právě ty lidi, kteří jeho tvorbu sledují se zájmem bez ohledu na to, zda-li se jedná o hřmotnější tvorbu dávnější minulosti, dělanou v rámci diskografie kapel WHITE LION a FREAK OF NATURE, a nebo zda-li jde o případ komornějšího sólového alba, tak jako je tomu právě v posledních dvou dekádách a rovněž právě v případě této sady. Jakkoliv se kdysi dávno v prvé půli devadesátých let Mike holedbal, že není a nikdy nebude solitér, ale chce být spíše součástí nějakého kapelního týmu, vždy to od té doby zatím dopadlo tak, že skončil u sólové dráhy. Možná vím něco o té nepřeklenutelné propasti mezi tím, co člověk chce, a co pak, díky jednoduššímu způsobu prezentace, musí dělat, ale jsou věci, které se nikdy nezmění.

 

 

Letošní materiál vyznívá sice bez vrcholků, ale stejně tak bez vyloženě slabých míst, a tak záleží jen na vás, jak k tomuhle typu hudby přistoupíte. Tím myslím především, s jakou mírou otevřenosti. Bez předsudků lze o desce říci, že jde o solidní porci soft-rocku/ středního proudu od muzikanta, který si už dávno vybudoval svůj vcelku typicky podaný styl prezentace, vycházející navíc z odkazu britských velikánů glam-rocku počátku sedmdesátých let (MOTT THE HOOPLE, SLADE, a jiní…), ale je zároveň stále svůj. Navíc fakt, že Tramp už od první poloviny osmdesátých let žil ve Státech (nyní je už však pár let zpět v Evropě) svědčí o tom, že z kultury této oblasti světa také mnohé pochytil a tak jeho sólová hudba dostává rozvážnější ráz a pluje bezstarostně nad hladinou, schopna oslovit, jak posluchače z rockového prostředí, tak dost možná i lidi, kteří prostě žádnou hudbu nesledují a nesbírají, jen si třeba někde na nudné dálnici uprostřed Kansasu naladí nějaké místní rádio. Uspokojivá sada deseti písní od někoho, kdo má stále jistý druh skladatelského talentu, ale už dávno vzdal usilovný atak nějakých hudebních žebříčků a hitparád.


Osobní tip na nej-song nové desky: Leaving One Day


28.03.2017Diskuse (34)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie6501.04.2017 20:07

Jednou deadline2010 a třikrát Atlantic

 

Imothep
01.04.2017 19:56

spajk: ano, mam origo Japonce :o)

 

spajk
31.03.2017 19:04

Koukám, Fight a Big Game už jsou jen v reedici od Rock Candy. To nechci. Jebat reedice a hlavně bonusy. Budu muset vzít něco z druhé ruky. Zajimavé, že debut vyšel nejdřív v Japonsku na Victor a po roce až v USA. To se prohnu.

 

spajk
30.03.2017 21:33

To byla show! Ještě před vydáním MA. Paradoxně při nástupu asi 20 lidí na podium, mě to přestalo bavit. Ale dokoukal jsem. Vidět na podiu Vaughna, Malloye, Cheroneho, Bettencourta, Timmonse, Ross The Bosse a spol není špatný. Už mi tam chyběl jen Soto. Taky pochází z Brooklynu. Při Smoke On Ther Water mi přišlo, že Tramp zpívá, co mu padne do huby a neumí text. Highlight večera Leave Me Alone :-)

 

Imothep
30.03.2017 12:27

Jo, OKa, je to tak. Pojdme radsi vzpominat na ty skvele casy: https://youtu.be/WB7sVGlbp80

 

spajk
30.03.2017 11:51

Cetl jsem prepis toho rozhovoru. Jen ty veci ohledně kapely. Je to tak jak píšeš. Je na každým, na čí stranu se přikloní. Skutečná pravda bude někde uprostřed. Ty se vyhranuješ vůči Trampovi, já mám rad oba. Mohli bychom to eskalovat otazkami typu: Co jsi dokázal ty v hudební branži apod, ale nebudeme se snižovat na úroveň okresního přeboru pod mistrovskymi recenzemi. Pojďme to už neresit, dulezite je, že se shodneme o WL jako o prvotřídní kapele s obrovskym tvůrčím potenciálem, ktery se vinou vnějších okolností nepodařil zcela naplnit. Třeba jednou...

 

Imothep
30.03.2017 09:23

Spajk: no ja ani tak neresil kvalitu jeho solovych pocinu, to prenecham jinym. Za me je to prumer - tu lepsi, tu horsi. Ale proste tu serii komercnich propadaku lze jasne vysledovat. Uznavam, ze v minimalne pripade FON mu asi ublizila jeho minulost a lidi mu zkratka nesezrali tu promenu v seriozniho civilniho umelce. Pak naprosta zbytecost Remembering(proc pretacet neco v horsich verzich?). To vsechno ho vedlo k jedinemu – obnove WL(evidentne ve vidine komercniho uspechu). Kvalita? Opet v hajzlu(ok, uznavam, ze tady se musel merit treba s Pride nebo Mane Attraction). Ted k Vitovi. Ja mu docela dobre rozumim, proc to nechce delat v dnesnich podminkach, kdy chybi adekvatni rozpocty a vubec celkova podpora. Mike at si klidne sam objizdi hospody po Evrope se spanelkou(coz dela). Skupinu jako White Lion nema smysl obnovovat, aby objizdela kluby pro 150 lidi. Svuj vrchol prozili, byl kratky, bohuzel se i diky spatne dobe nepodarilo potencial naplnit tak aby prezili boom grunge jako nekteri jejich “vetsi” kolegove, ale asi to tak proste melo byt. Konec. Tecka. Mike si v rozhovorech nikdy nezapomenul rypnout, jak Vito nic nechce delat a porad bydli s mamou. Jo, ale zapomnel jaksi dodat “drobny fakt”, ze jeho otec byl nekolik let vazne nemocen a Vito se v podstate staral o rodinu. Sve taky udelalo zraneni leve ruky(z precviceni) a nekolik let nemohl vubec hrat(udajne uz by ale mel byt v poradku). Tohle vsechno jsou dostupna fakta(mj. z rozsahleho intie v poradu Eddie Trunka tusim z roku 2007). Vyjadril se mimo jine I ve smyslu, ze proti reunionu WL nic nema, ale Mike si v podstate dvere k jednani zavrel sam svym chovanim. Ja myslim, ze je naprosto jasny, kdo je tady kokot a kdo slusny clovek – sorry jako :o.)

 

Bluejamie65
29.03.2017 16:13

To Imothep: jakkoliv mám vlastně stejný pohled jako ty ohledně toho, že WL mám za nedotknutelné a Trampa za magora, tak jsem nebyl tak důsledný a Freak of Nature jsem si poslechl a nedokázal je zavrhnout, podobně jako solovku More to life than this. Na druhou stranu ten rewritting Remembering jsem hned v obchodě odmítl.

 

spajk
29.03.2017 16:04

Pořád mám problém s frázemi "největší tragéd" a "kam vítr, tam plášť". Co kdo, kde řekl a jak vypadá v očích druhých, nechávám být. Tady je to jasně podloženo činy. FON a jejich přinejmenším tři nadprůměrné desky. Ok Outcasts je vyberovka a rarity. Pak Capricorn - prvni solo vlaštovka, stounovsky feeling, nic významného, ale pořád žádný propadák. Pak se zřejmě dost tápalo, to uznávám. Nově nahrane a zaranzovane WL skladby na Remembering a následně další retrospektiva v podobě Recovering by mohly spadat do tveho uhlu pohledu. Pořád žádný propadák na obzoru. Pak už velmi dobře rozjeta solo kariera v podobě More to life than this. Pamatuji si velmi kladné dobove recenze. A s dalšími alby je to porad stejné. Co album, to nadprůměrné hodnoceni a ohlasy. Záměrně jsem vynechal pokus o reinkarnaci WL. Ta deska je suverénně nejslabší, co kdy Mike vydal. Chapu, ze chtěl znovu postavit kapelu na kterou se ho stejně všichni ptali a muselo mu to byt strašně příjemné. To je jako s tím buzikem. Můžeš postavit dvacet přehrad a deset mostů, ale všichni si budou pamatovat, že seš buzerant. Asi čekal, ze Brattu ukeca. Ale ten se uvelebil v ubliženecké bublině s tim,že už nic nenatocí. Podle mě je ten špatný Vito. Sorry jako :-)

 

Bluejamie65
29.03.2017 15:58

To Stray: všechny tři poslouchám už dlouho, uznávám, že Who´s next je nejrockovější, možná i to, že Tommy v té albové podobě má stylistický příliš široký rozlet, ale vztahově to mám tak, že ty tři mám od Who nejraděj, a nevolím mezi nima, poslouchám je skoro vždycky spolu a není to tím, kolik jsem za ně vysolil. Jediný dělení je, že ty první 3 alba jsem měl jen jako výběr nejstarších hitů na LP, a Tommmyho, Who´s next a Quadrophenii jsem měl na nejdřív na pásku a pak hned někdy v půli devadesátek na CD.