MIDNIGHT OIL - Resist

80%

Množství myšlenek a nápadů, které se mi při vyslovení názvu této kapely začaly rojit v hlavě, se začalo brzy rozrůstat do tolika různých směrů, že jsem se nakonec rozhodla udělat tomu přítrž a podle klasického českého protimluvu „začít od konce” a celkem jednoduše. Jsem ráda, že kapela, jakou jsou MIDNIGHT OIL, tu s námi pořád je. Kapela, která je pro mne synonymem opravdovosti, upřímnosti a ryzího nadšení pro věc. Stejně jako jejich muzika. Co na srdci, to na jazyku, a to v tom nejlepším slova smyslu. Bez nějakých postranních úmyslů, bez pompézních gest a cool image. Pro mne mají zvláštní dar – i když hrají a zpívají o vážných věcech, mám s nimi pocit, že svět je tak nějak o kousek lepší…

Ani se mi nechce věřit, že už uplynulo půl století, kdy se tihle chlapíci dali dohromady. Jako spousta začínajících muzikantských nadšenců se i MIDNIGHT OIL, tenkrát ještě pod názvem FARM, věnovali přehrávání cover verzí svých slavnějších hudebních kolegů. Až když v roce 1976 dokončil zpěvák Peter Garrett studia na právnické fakultě, začali se věnovat hudbě „na plný úvazek”, což s sebou přineslo i změnu názvu a vlastní repertoár. Kapela, která hrávala původně po barech a bavila surfařské publikum, neměla zájem se podbízet komerčnímu hudebnímu průmyslu, proto si posléze založila vlastní nahrávací společnost, pod jejíž hlavičkou vydala v roce 1978 své debutové album. Jejich fanouškovská základna se rychle rozrůstala a Oils se brzy stali svérázným fenoménem nejen díky svým energickým koncertům, ale také otevřeným vyjadřováním se k nepopulárním společenským tématům, k nimž patřila zpočátku hlavně kritika narůstajícího militarismu ve světě a expanzivní politiky Spojených států. Ale pokud chcete dosáhnout skutečné změny, musíte začít, jak se říká, nejdříve u sebe, pak ve svém nejbližším okolí, poté ve svém městě, ve své zemi… Možná proto svou pozornost posléze přesunuli k tématům, která se jich dotýkala, takříkajíc, osobně, a kde mohli dosáhnout svým vlivem reálného obratu – k ochraně životního prostředí a diskriminaci původního australského obyvatelstva. A nezůstalo jen u 12 autorských desek a takových ožehavých hitů jako „Beds Are Burning”, „My Country” nebo „Truganini”. Po dlouholetém angažování se v různých kulturních i společenských hnutích zaměřených hlavně na ekologii, se frontman kapely Peter Garrett rozhodl aktivně zapojit i do politiky. Kapela poté v roce 2002 oznámila přerušení činnosti a koncertovali společně pouze sporadicky, při speciálních příležitostech. Po dlouholetém působení v australském parlamentu a jako ministr životního prostředí a pak ministr školství, Garrett v roce 2013 z politiky odešel. Tři roky na to se kapela opět skompletovala a fanoušci pookřáli, když roku 2017 podnikla celosvětové turné, včetně své první zastávky v Čechách na Colours of Ostrava.

Koncem roku 2019, 18 let od posledního alba „Capricornia”, nahráli Oils 20 nových skladeb. Materiál byl rozdělen na dvě tématické části a na konci roku 2020 se objevilo minialbum „The Makarrata Project”. Byl to vpodstatě takový předvoj k plnohodnotnému LP, věnovaný otázce soužití bílých obyvatel Austrálie s původním domorodým národem Aboriginců. Na tomto projektu kapela spolupracovala s hudebníky z řad domorodého obyvatelstva, např. s písničkáři jako Alice Skye, Dan Sultan, Frank Yamma či s rapperem Tasmanem Keithem. Celkově působí album lehce pateticky a pro „neaustralana”, člověka nezasvěceného do tématu, může být hůř vstřebatelné. Nicméně znatelný rukopis MIDNIGHT OIL nepostrádá. Více folkové, natural ladění je zajímavým obohacením jejich diskografie.

Zato s albem „Resist” se vracejí Oils tak, jak je známe ze starých časů. Otázky devastace přírodního bohatství a naší planety jako takové si zřejmě žádají důraznější vyjadřování. Jasné, přehledné melodie, chytlavé refrény často doplněné společným vícehlasem, zvonivé kytarové riffy, prostě poctivý, strhující olejářský bigbít se vším všudy. Chce se mi napsat, že pánové nastoupili v plné palebné síle, což pro tuto desku rozhodně platí, je to však, bohužel naposledy, kdy slyšíme kapelu ještě v původní sestavě. Krátce po uvedení „Makarraty” totiž zemřel baskytarista Bones Hillman, který ve skupině působil od roku 1987. Jeho kytaru umístěnou ve stojanu na pódiu, coby vzpomínku na něj, můžeme zahlédnout v klipu k úvodní skladbě „Rising Seas”. Počáteční lehce melancholické až depresivní tempo se s údernými verši Jima Moginie: „temperature rising… nobodys listening…” roztáčí do strhujících obrátek a navozuje známou atmosféru osvědčených hitů australských rockerů. Tak jako dříve, i nyní k nám kapela hovoří jasnou řečí a nebere si servítky. Už není o čem diskutovat, nastal čas jednat. Vždyť za těch 35 let, co uplynulo od „hořících postelí”, se toho k lepšímu moc nezměnilo a hladina moří povážlivě stoupá…

I v další skladbě „The Barka-Darling River” je řeč o vodě. Tentokrát o jedné z nejdelších řek v Austrálii, Darling River, o jejím zhoršujícím se stavu v důsledku špatného vodohospodářství a nevhodných úpravách celého říčního systému, které mají negativní dopad na původní obyvatelstvo, osidlující tyto oblasti. Suverénní, téměř garážový rozjezd podtrhující nelichotivý text ilustruje Garrettovu tehdejší snahu řešit tyto otázky v parlamentu. Kompozice postupně zvolňuje v akustické aranži s klavírem v hlavní roli, připomínajíc meandrující řeku, a v závěru jakoby vyprovází vysychající tok sborovým vokálem se smutným konstatováním „good people are forgotten”. Naproti tomu je „Tarkine” takové něžné, romantické vyznání kráse přírody. Pohodový folkrockový ploužáček se mi zalíbil hned napoprvé, jen jsem si při dalších posleších musela odmyslet jeho neveselý podtext a nesledovat doprovodný klip, neboť je věnovaný národnímu parku na území deštného pralesa ohroženého nekontrolovanou těžbou dřeva, železné rudy a dalších kovů.

V podobném duchu bych mohla pokračovat stále dál, protože téměř všechny skladby monitorují aktuální téma životního prostředí, jen pokaždé z trochu jiného úhlu. Ať už se jedná o údernější „At The Time Of Writing”, určenou „těm nahoře”, nebo „Reef” inspirovanou Velkým bariérovým útesem, jemuž hrozí zánik nejen v důsledku klimatických změn, ale i vlivem hospodaření firem v této oblasti, či v mírně melancholické, devadesátkové „To The Ends Of The Earth” o hledání východiska z kritické situace. Nemluvě o titulní „We Resist”, pro MIDNIGHT OIL netypicky pomalé skladbě, patřící k nejsilnějším okamžikům desky. Věřím, že nejen na desce, ale i naživo, jako otvírák koncertu, působí tato skladba na první signální publika mrazivým dojmem. Pomalu gradující tempo od lehkého vybrnkávání kytary doprovázející osamoceného zpěváka, k postupně se připojujícím netrpělivým klávesám a nenápadným bicím, sugestivně podtrhuje atmosféru bezútěšnosti a zoufalého volání: „…neříkejte, prosím, že to nikoho nezajímá!” V tomto případě však není myšlena resistence jako jakási odolnost či imunitní ochrana, ale zoufalá snaha alespoň udržet daný stav věcí. Jak dlouho lze ale ještě odolávat?!

Oils dokáží i nečekaně překvapit změnou stylu. Mám na mysli netypickou pomalou skladbu „We Are Not Afraid” z pera Jima Moginie napsané za pobytu ve Španělsku, jejíž jemně hispánský styl má na svědomí především použitá flamenco kytara. Pochmurnou atmosféru zde ještě prohlubuje hra violoncellisty Juliana Thompsona z Australského komorního orchestru a v kontrastu se zvukovými efekty vzniká pozoruhodná kompozice, takový bonbonek, který by mohli ocenit nejen posluchači Lenky Dusilové či Vojty Nýdla. :-)

Na albu lze najít i odlehčenější skladby, jakou je solidní rokec „Nobodys Child” vzniklý podle 10 let starého námětu, který si Jim Moginie schovával pro příležitost až se MIDNIGHT OIL dají opět dohromady či závěrečná Garrettova lehce recesistická „Last Frontier”, jejíž klávesový part v refrénu mi trochu připomíná hity švédské ABBY. Takové písničky jsou jen důkazem toho, že i při vší té společenské a politické  angažovanosti zůstávají Oils obyčejnými lidmi se smyslem pro humor a nadhled a s citem pro prosté všední radosti. A se smyslem pro „krásu, lásku a soucit”, jak o nich hrají a zpívají v „Nobodys Child”. Kéž bychom této „svaté trojici” dokázali, jako lidstvo, poskytnout více prostoru ve svých životech. Pak by možná MIDNIGHT OIL mohli odejít do zaslouženého důchodu s pocitem dobře odvedené práce.

Zatím to však vypadá, že témat pro jejich tvorbu jen tak neubyde. Nicméně díky strhující energii a elegantnímu přístupu těchto Australanů k výše zmiňovaným otázkám je určitá naděje, že jejich hlas dolehne na ta pravá místa. A tím bych se mohla obloukem opět vrátit k úvodu svého příspěvku: ano, jsem moc ráda, že MIDNIGHT OIL tu s námi ještě jsou a že vydali výbornou desku. Ale nebudou tu navěky, proto nebuďme resistentní k jejich poselství. Schopnost vidět krásu a projevovat lásku a soucit může hodně změnit.

19.04.2022	Diskuse (5)	Konnie