MICK MARS - The Other Side Of Mars

60%

Příprava prvního sólového alba od dlouholetého a dnes již bývalého kytaristy kalifornských nespoutanců MÖTLEY CRÜE trvala rozhodně déle, než uběhlo od doby, kdy byl kytarista prakticky vyšachován ze sestavy nejdříve rozpadlé a posléze znovu zaktivizované slavné kapely. Pokud vím, tak o své první dlouhohrající sólovce Mick Mars uvažoval již před deseti lety, bez ohledu na to, jak se bude vyvíjet jeho zdravotní indispozice, či zdali ještě někdy vstoupí na pódium po boku svých kumpánů. MÖTLEY CRÜE sice za tu dobu realizovali koncertní comeback, ovšem bez svého kytaristy, jak známo trpícího dlouhodobě Bechtěrevovou chorobou. John Corabi, který nazpíval několik původních demáčů Mickova připravovaného alba, přičemž žádná z těchto skladeb se nakonec na „The Other Side Of Mars“ nedostala, dokonce v jednom rozhovoru tvrdí, že Mars byl k odchodu z MÖTLEY CRÜE donucen, a sice když mu byl podíl z výnosů snížen z 25 na pouhých 5%. Kytarista nakonec své bývalé spoluhráče, nově se střelcem Johnym 5 u kytary vesele koncertující po celém světě, zažaloval. My však nechme dohady okolo sporů mezi muzikanty stranou a věnujme se právě vydanému sólovému albu Micka Marse.

Ten se v nashvillských studiích obklopil velmi zkušenými borci, což desku od základů stavělo mezi poměrně ambicózní díla současné hardrockové scény. Jako producent se práce chopil veterán Michael Wagener, proslulý historicky svou prací na celé řadě Hard N´Heavy milníků osmdesátých let, počínaje ACCEPT, přes DOKKEN, SCORPIONS, EXTREME nebo POISON, až třeba po SKID ROW. Ze zvučných jmen se však skládá i muzikantský team, který kytaristu spjatého s MÖTLEY CRÜE na jeho sólo prvotině provází. Předně tedy Paul Taylor, člen vysoce ceněných WINGER, který zde má coby klávesák také spousty skladatelských kreditů, za bicími řídí salvy Ray Luzier z KORN, baskytaristou je Chris Collier a hlavním zpěvákem se stal Jacob Burton. Tvrdím hlavní zpěvák, protože dvě skladby z desíti nazpíval jistý Brion Gamboa. Ani ten si se svým sytým hlasem nevedl vůbec špatně, respektive jím nazpívaný ponurý a osudový song „Undone“ považuji za vůbec nejlepší položku celku. Rozdíly v zabarvení hardrockových hlasů mezi Jacobem Buntonem a Brionem Gamboou tak nejsou až moc nápadné.

Pilotním singlem se stala úvodní a poměrně svižná vypalovačka „Loyal To the Lie“, tedy song opírající se o témata morálky, sociálního ukotvení a mezilidských vztahů. Z mého pohledu však jde o jednu z nejméně zajímavých skladeb kompletu, co se týče struktury a nápaditosti. Spíše rychlý a vesměs přímočarý rock´n roll je stavěn do formy moderní hardrockové jízdy souběžně destruované industriálními vlivy. Když jsem song poslouchal poprvé, až jsem se jeho pojetí lekl, protože jsem si myslel, že Mars vychází z úplně jiného hudebního prostředí. Naštěstí se další skladby ukazují v trochu melodičtější a strukturálnější formě a „Loyal To the Lie“ je svého druhu takřka ojedinělou položkou, která o skutečné podstatě alba příliš neřekne. Možná snad ještě druhá „Broken On the Inside“ připomene časy devadesátkových experimentů, ale tím celá náklonost alternativě hasne. Jestli však deska něco ukáže, pak to, že Mick Mars nemá problém hrát o něco tvrdší hudbu než u MÖTLEY CRÜE.

Asi nejhymničtějším refrénovým válem je zde „Right Side Of Wrong“, mohutná hardrocková vypalovačka vedená v modernějším, hutném stylu, kde se Marsova šestistrunka ukazuje s potenciálem, pro který nehraje doba a měnící se trendy v ní žádný význam. Mick nikdy nebyl virtuózem, ale spolehlivým střelcem vycházejícím z bluesových sedmdesátek, nebránícím se však méně klasicky rockovému zvuku. Už nějakou dobu do jeho hry probleskují dokonce i grungeové vlivy. Každopádně je pevný v riffech a vcelku vynalézavý v jednodušeji střižených sólech. Hlas Jacoba Buntona skladbám trochu přidává na jejich temnějším vyznění a vážnosti, v některých případech je to dobré, u méně nápaditých je to spíše na škodu. Stejně pozoruhodnou hymnou je již výše zmíněná „Undone“ s pěveckým partem Briona Gamboi. Tento vokalista nazpíval ještě píseň „Killing Greed“ pojednávající o stavu, kdy je člověk držen v šachu narcistními manipulátory. Poměrně tvrdá a grungem ovlivněná píseň je věnována bývalému kumpánovi Nikki Sixxovi.

Deska obsahuje i dvě balady, přičemž ta vygradovanější „Alone“ patří rovněž k stěžejním momentů této vcelku slušné desky, zatímco „Memories“ , postavená na podkresu piána, působí až příliš tuctově a komorně a nemá v sobě potřebný magnetismus. Celkově bych řekl, že stran songwritingu udělal Mick Mars jen málo pro to, aby se vymanil z množiny vcelku slušných, ale v podstatě zaměnitelných hardrockových děl posledních let. Jeho album není špatné, ale zároveň má svým skladatelským potenciálem daleko k tomu, abych jej považoval za skvělé. Převládá tak spíše velmi kvalitní řemeslo od zkušených muzikantů, před nějakou jiskrou, zážehem a nápady. Na závěr si kytarista ještě vystřihne dojemnou instrumentálku „LA Noir“ v nostalgickém nočním duchu, tak aby přiblížil, z jakého prostředí vycházejí jeho kořeny. Za mne v pohodě album, ale na častý a opakovaný poslech to u mne rozhodně není.

27.02.2024	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz