Last Hardrock Outsider

METALLICA - St.Anger

Když v červnu roku 2003 vyšlo album „St.Anger“, měla za sebou METALLICA tři nejtěžší a nejkřečovitější roky vlastní existence a tak desku chápu jako výsledek, který se zrodil a byl formován oním právě uplynulým martýriem, krizí, jejíž původ bylo možné dohledat v hektické minulosti a stále rostoucí popularitě kalifornské čtyřky. Deska odhalila především skutečnost, že slavná kapela, už dávno neschopná odstupu, procházela nejen značnými osobními problémy, ale i krizí vlastní umělecké identity a obdobím skladatelské vyhořelosti. Dodnes mě není zcela jasné, jak se mohlo stát, že podobně surový a neotesaný materiál, který navíc vznikal více než dva roky za asistence druhdy perfekcionalistického Boba Rocka, mohl být dokončen, zveřejněn a ještě byl, tehdy za pomocí psychologa čerstvě stmelenou kapelou, prezentován jako přesně to pravé. Když Lars Ulrich mluvil o „St.Anger“ jako o tom nejpravdivějším a nejprimárnějším díle, které kdy METALLICA stvořila, nikdo mu jeho pohled na věc neodpíral, ale zároveň bylo všem jasné, do jak hlubokého příkopu to za poslední roky s kapelou dospělo. Teď ale znovu na začátek.

 

 

Leden 2001. Nebyl to ani rok, co hudební televizní stanice začaly vysílat povedený videoklip k písni „I Disappear“ doprovázející soundtrack k filmu „Mission Impossible II“ s Tomem Cruisem v hlavní roli. Šlo o jedinou novou studiovou píseň METALLICY na další tři roky dopředu a to od posledního alba uběhlo minimálně stejně dlouhé období. Vyhraný soudní spor Larse Ulricha s internetovým portálem Napster, který na přelomu milénia umožňoval stahování hudby zdarma, image celé kapely asi zrovna neprospěl, jakkoliv Larsův přístup lze plně chápat. Záhy do toho přišel s informací o svém definitivním odchodu z kapely Jason Newsted a aby toho nebylo málo, tak v době příprav budoucí nahrávky práskl ve studiu dveřmi James Hetfield, a aniž by cokoliv komukoliv řekl, odjel kamsi zbavit své tělo i mysl démonů alkoholové závislosti. Když se po více než roce vrátil, působil jako znovuzrozený, ale během pokračování studiových prací byla uvnitř kapely nutná přítomnost psychologa, který byl po ruce pro to, aby vyhlazoval spory mezi přemrštěnými egy dvou hlavních person. Celé tehdejší dění a proces tvoření a stmelování se navíc natáčelo ve formě Reality show pro dokument „Some Kind Of Monster“, který byl uveden do kin v roce 2004.

 

 

Ve výsledku je jasné, že se tehdy METALLICA chytala každého riffu nebo jen trochu zajímavého motivu. Cíl ponechat nahrávku bez výraznějších aranžmá, tedy hezky surovou, byl předem daný, což bylo kapelou odůvodňováno jako nutnost návratu ke kořenům, k podstatě tvrdé metalové hudby stvořené ve špinavé garáži. Celý ten humbuk okolo „St.Anger“ byl tehdy znamenitě časován a každá nedokonalost zdůvodňována jako potřebná součást skládanky a div že ne nepostradatelná hodnota, bez které by to opravdu nešlo. Hodně se toho namluvilo o zvuku Larsových bicích, zejména virblu, který se opravdu nepovedl a měl na desce soustavnou tendenci vše přehlušit a umlátit. Už jenom z toho důvodu patří „St.Anger“ k největším přešlapům hudební historie, jakkoliv bodoval, protože ocenění Grammy za titulní song a celosvětový prodej blížící se šesti milionům kusů nejsou zrovna neúspěchy. Samotná kapela tehdy zrovna neoplývala nápady a tak se deska stala téměř osmdesátiminutovou přehlídkou surových kytarových riffů a úpěnlivých grimas majících za úkol navodit stav nasranosti a prezentovat to před posluchači jako přirozený vývoj neutěšené situace. Prezentování slabin jako předností však reklamní tým okolo muzikantů zvládl na jedničku.

 

 

Co však naštvalo zejména, byla totální absence jakéhokoliv kytarového sóla a nebo nějaké zajímavé harmonie či vyhrávky. Kirk Hammett potvrdil pověst spolehlivého dělníka bez ega, který když se mu řekne, tak hrát nepotřebuje, stačí se houpat s kytarou, případně drtit riffy a hodit sem tam nějakým tím kilem. Posluchači, kterým lahodila jeho sóla na Černé desce, si museli nechat zajít chuť. Nahrávka, která byla v mnoha ohledech přímým opakem Černého alba, se stala nekonečným proudem riffů a poslepovaných fragmentů, které by za jiných okolností prošly daleko důkladnějším zpracovávacím procesem. Neříkám však, že se zde neobjevily zajímavé motivy. Určité pasáže, sloky a refrény měly nesporné kouzlo, ale snad kromě povedeného titulního songu, který beru bez výhrad, tak jak stojí a padá, všechny zbylé položky vždy něco narušilo. U drtivé mašiny „Frantic“ se mě vždy líbil onen nosný rychlý riffing, který jakoby vypadl z éry alba „…And Justice For All“, kouzlo měl i popelnicový zvuk „Shoot Me Again“ a mám dojem, že kdyby se trochu více zapracovalo na „Sweet Amber“, šlo by bezesporu o hodně dobrou věc. Zaujaly výpravné sloky u „Invisible Kid“, či efekty zkreslený refrén u skladby „My World“, případně také garážový popěvek Purify“, jenže forma všeho a styl, který byl oněm momentům přisouzen, však minimálně nebyl z nejšťastnějších. Deska působila poslepovaně, nepřirozeně a nikdy ve mě nevzbudila výraznější sounáležitost, jakkoliv právě METALLICE fandím a sleduji ji už od osmdesátých let. Hodně zvláštní skladbou se ukázala „The Unnamed Feeling“, o které lze mluvit jako o něčem novém a ne úplně špatném, co vzniklo ze spojení rozervané METALLICY s tehdy aktuálními depresivními trendy v rocku. Jak už jsem výše zmínil, nad vším tím chaosem a trápením čněla jako maják povedená titulní věc a zůstala tak jedinou položkou, která měla na to, aby v přímém souboji s plynoucím časem uspěla.

 

 

Trochu zde iritoval i neotesaný Hetfieldův zpěv a jeho celkový projev, ze kterého bylo cítit, že tomu James, co se tedy emocí týče, mnohé přidává a vše značně přibarvuje, ve snaze udělat výsledek ještě o kus dramatičtější, než by se slušelo a patřilo. I když baskytaru na „St.Anger“ nahrával převážně Bob Rock, do bookletu a k prezentaci díla už byly použity fotografie a materiály s nově přijatým Robem Trujillem, skvělým baskytaristou mexického původu, který vešel ve známost metalového světa zejména během doby, kdy působil u SUICIDAL TENDENCIES. Rob Trujillo se, dle mého, do kapely vizuálně zas až tak nehodil, ale hlavní byla jeho hráčská vybavenost, ke které nešlo mít sebemenších námitek. Po několika letech útrpného procesu, tak světlo světa spatřilo album, o kterém ještě dnes putují zvláštní legendy, což je v jistém smyslu dobře a k jeho prospěchu. Rozervaný a nasraný „St.Anger“ je neopakovatelnou hříčkou i mezi alby těch úplně největších světových kapel, zvláště pak při faktu, že to tak METALLICA od začátku do konce skutečně chtěla. Jenže něco podobného už jen stěží mohlo ohrozit giganticky rozjetou kariéru největší metalové kapely světa.


22.11.2016Diskuse (25)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
24.11.2016 13:58

Louža: Já ti dám recenzovat Garage! :-) Jsem vyždímanej jako citrón, po nočních, každej tejden dvě noci bez spánku, ne že bych na to neměl čas, ale člověk je tak rozpumpovanej, že to nejde...propadnout se do něj. Budsu rád když napíšu o víkendu novinku. Budu ti teď muset poslat mail se seznamem všech technických připomínek a požadavků na lepší fungování těchto stránek, nějak se těch restů co mě pálí nakupilo. :-)

 

Louža
24.11.2016 13:30

Souhlas. S&M se mi taky moc nelíbí. Možná s výjimkou těch těch skladeb co pro něj byly přímo připraveny. To spojení metalovýho spodku a orchestru je tam udělaný strašně neorganicky. Zní to jak kdyby hrála kapela a vedle ní a nad ní orchestr. A ne kapela s orchestrem společně. Už Urijáši v sedmdesátkách tohle uměli o dost líp. Daniel taky dokázal s komorním orchestrem mnohem víc než oni s tím mega tělesem. Škoda že Stray recenzuje jen studiovky a přeskočil S&M a Garage. Minimálně ty covery stojí za to.

 

DarthArt
24.11.2016 12:37

Imothep: Vidíš, zajímavý, mě to sedne, snad se mi líbí ten zvláštní chaos, co z toho leze. Jinak za nejhorší spojení symfoňáku s rockovou hudbou považuju Malmsteena s japonským orchestrem, protože je tam pochopitelně vytaženej jenom Malmsteen a slyšíš akorát "hvízd ...dzzzz dzzzz ... vibráto ... dzzz dzzz ... taping jazykem ...hvízd" a šikmáči nejsou vůbec slyšet a snažej se úplně zbytečně. Aspoň takhle si ten bizarní zážitek pamatuju. Ten Malmsteen je fakt nemocnej.

 

Imothep
24.11.2016 08:43

DarthArt: Kdyz uz jsi nakousl S&M(concert s orchestrem), aktualne ho motam v aute a cekam "jestli nahodou po letech treba neco" . . . . a ne, fakt ne, podle me se tahle akce totalne nepovedla. Jak miluju skoro vsechno na co M. Kamen(R.I.P.) sahnul, tak tohle je dle meho nazoru fatalni preslap. Resp remeslna prace zrejme odvedena vyborne, nicmene ja tam z kazde aranze orchestra slysim a citim jak kdyby M. Kamen proste totalne nepochopil, co Metallica hraje. Zmet tonu, totalne protichudne vedene hlasy jednotlivych nastroju, jednotlive figury se o sebe navzajem mlati, nehlede na mnozstvi zbytecnych informaci v nich obsazenych . . . vysledek: naprosto rozbite skladby a hodne rozpacity celkovy dojem. Pritom nechybelo malo a mohlo se jednat o skoro nejlepsi spojeni metalu s klasikou. Takto je to u me ze vsech interpretu, kteri to s hooooslema zkusili asi spojeni vubec nejhorsi.

 

Valič
23.11.2016 20:44

V souvislosti s Metallicou a předělávkami se mi teď vybavil jeden celkem zvláštní videoklip, který jsem kdysi viděl: https://www.youtube.com/watch?v=JhOhGhq0e54

 

Valič
23.11.2016 20:40

DarthArt: Lars by raději nahlas neměl mluvit vůbec. :-)

 

DarthArt
23.11.2016 20:32

Valič: To je právě ono. Metallica se hodně "proslavila" s Napsterem a všema těma žalobama a shazováním fanoušků, který nesolej, prostě to bylo celý takový trapný. V zásadě maj samozřejmě pravdu, na druhou stranu chtít prachy za Lulu je skoro drzost. A když si fanoušek koupil Death Magnetic za "příznivou cenu" a místo bookletu našel dvoustránku, tak to taky bylo vůči posluchačům trochu neslušnost. Třeba maj i pánově v mnoha věcech pravdu, ale Lars by možná měl občas chvíli přemýšlet, než něco řekne nahlas...

 

DarthArt
23.11.2016 20:25

Imhotep: Já byl s Loadem na tom přesně takhle. Koupil jsem si ho za prachy, co jsem dostal za úspěšnou maturitu :) Byl z toho šok, ale pravda, tu desku jsem poslouchal dost intenzivně. Koupil jsem si pak i Reload, i když už jsem nečekal nic moc. Proč? Protože Metallica. Pak už nic, i když koncert s orchestrem se povedl, tam je to ale asi hlavně práce Michaela Kamena. Garage Days asi taky nebyly úplně zlé, i když mě na tenhle předělávkový formát akorát tak stačí původní "garáž". Jako celé album předělávek mě nebaví ani Waltari covers all, a to jinak Finům sežeru všechno i s navijákem :)

 

Valič
23.11.2016 20:21

S Load a Reload jsem v době vydání žádný větší problém neměl. Považoval jsem je za celkem logické pokračování černého alba, ale určitě souhlasím s tím, že pokud by vybrali ty nejlepší skladby a složili z nich pouze jedno album, tak by udělali líp (já bych v tom případě uvažoval i o hodnocení 90%, se vší tou vatou to ale vidím stejně jako Stray: Load 80%, Reload 70%). St. Anger raději ani nehodnotím. To, jestli ho prodali 6 milionů nebo 6 miliard, je pro mě naprosto irelevantní. Jsem schopný pochopit, že to album natočili jako výsledek nějaké své psychoterapie a že si tím v té době řešili nějaké své osobní problémy, ale štve mě, že tenhle odpad nakonec zveřejnili a dokonce se nestyděli za něj brát peníze.

 

Meresz
23.11.2016 19:26

St. Anger si sem tam rád pustím. Je to prakticky jediný album svojho druhu, načisto originálny.