Last Hardrock Outsider

METALLICA - Master Of Puppets

Když solidně rozjetá kalifornská čtveřice na sklonku roku 1985 počala shromažďovat nové nápady coby kostru alba, které už od počátku pracovně nazývala „Master Of Puppets“, nebylo pochyb o tom, že se metalový svět znovu dočká velkých věcí. Jejich fanouškovská základna se právě tehdy počala rozrůstat závratnou rychlostí a řada posluchačů, kteří se ještě před pár lety nechávali opíjet košatou instrumentací a nosnými vokály hardrockových nebo heavymetalových bohů z Británie, měli rovněž díky METALLICE rázem jasno o svých nových hrdinech. Thrashi zkrátka doba přála a stal se nejsledovanějším metalovým subžánrem pro nadcházejících několik let. K duhu mu rovněž přišlo, že jak ve Spojených státech, tak samozřejmě také v Evropě, právě tou dobou vznikaly nové zajímavé kapely inspirované nejen METALLICOU, ale třeba i SLAYER, EXODUS, MEGADETH a dalšími, a vydávaly svá první alba. V kurzu byla najednou zběsilá rychlost a tvrdost stejně jako sociálně-kritický a politický podtón textové složky. METALLICA skutečně přišla v pravou chvíli s hudbou, která dokázala zaujmout široké zástupy fanoušků svojí na tu dobu neslýchanou divokostí („Kill ´Em All“) a zároveň citem pro vrstvenou skladbu („Ride The Lightning“), třetí album tedy patřilo mezi nejočekávanější metalové novinky roku 1986 a dnes už víme, že úspěch obou předchozích děl ještě překonalo, neboť si z každé desky vzalo to nejpodstatnější a dokázalo tyto vlastnosti propojit v bytelný monolit, na který ještě dnes přísahají milióny metalových headbangers po celém světě.



Změny na sebe nedaly dlouho čekat ani v oblasti vyššího hudebního byznysu. Ambiciózní parta totiž už v průběhu nahrávání podepsala lukrativní kontrakt s vydavatelstvím Phonogram a taktéž hbitě přešla, ze stáje metalového nadšence a jejich objevitele Johna Zazuly pod křídla mnohem vlivnějšího managementu Q-Prime, který se v té době staral už o takové hvězdy, jakými byly třeba DEF LEPPARD nebo DOKKEN. Vlastně už rok před vydáním „Master Of Puppets“ bylo všem jasné, že METALLICA bude chtít a má na to prorazit do sfér, kde se hraje jiná liga. Jejich debutovému vystoupení na Donningtonském klání MONSTERS OF ROCK v létě 1985 totiž přihlíželo mnoho významných činitelů schopných ovlivňovat pohyb „loutek“ na šachovnici celosvětové rockové špičky. A tito pánové se dívali opravdu pozorně, protože v METALLICE neviděli jen dravou budoucnost metalové hudby, deklamovanou skrze nařvaný projev, ale i čtyři výrazné a velmi charismatické osobnosti, se kterými se díky jejich „lidovému“ vystupování mohlo ztotožnit podstatně více fanoušků než se všemi papírově hlavnějšími artikly celé této akce. Přestože tam METALLICA působila vedle legendárních ZZ TOP, MARILLION, MAGNUM a RATT jako sbíječka v knihovně, mohla být ten večer s přijetím fanoušky hlavního proudu, zvědavci a první vlnou oddaných, velmi spokojena.


Nahrávání se stejně jako u předchozího díla zhostil známý dánský workholik a perfekcionista Flemming Rasmussen a jako producent odvedl opravdu excelentní práci. Posun byl už od prvního momentu patrný. Album totiž obsahovalo moderní, hutný a na tu dobu velmi originálně zdvojený zvuk kytar a působilo dynamičtějším dojmem než předchůdce. Nové nápady a riffy (několik skladeb si METALLICA ještě před vstupem do studia vyzkoušela na koncertech) sice dávaly tušit, že půjde o tvrdší řachu než v případě poměrně variabilního a k melodice svolného předchůdce „Ride The Lightning“, ale ten, kdo by čekal návrat ke kořenům, by hodně přestřelil, protože třetí deska značila znovu především evoluci. Album „Master Of Puppets“ totiž nechává debut „Kill ´Em All“ ležet zapadlý kdesi na skládce mezi zrezivělým šrotem. Proberme si tedy toto dokonalé dílo, ke kterému se ještě třicet let po vydání hlásí nespočet obdivovatelů i z řad velmi známých kapel metalové scény (namátkou DREAM THEATER, MACHINE HEAD, MASTODON…) pěkně po pořádku - skladbu po skladbě.



Thrashmetalová zrůda byla v úvodní „Battery“ ihned po krátkém akustickém intru probuzena a začala doslova přehlídka zběsilostí, kterou charakterizovaly ostře řezané riffy, vysoké tempo a úsečně frázující styl Hetfieldova zpěvu. Vše rázem působilo daleko tvrději než v minulosti. Neméně důrazný titulní song „Master Of Puppets“ se za krátko stává koncertní tutovkou a naprostou klasikou metalu. Jeden z nejkrásnějších okamžiků nejen tohoto alba, ale celé tvorby kapely METALLICA přichází na začátku druhé části titulní skladby – Hetfieldovo kytarové sólo – supluje jakési requiem za padlé, které znovu plynule přechází do oné počáteční drtivými riffy poháněné válečné vřavy. Smích Pána loutek, který píseň zakončuje, zní do dáli a nad tisícovkami mramorově bílých křížů zdobícími náhrobky padlých se rázem rozprostřel krvavě rudý západ. Album bylo dokonalé i co se týče grafické stránky, neboť cover výtečně doplňoval nespoutanou hudební složku. Nabasované kladivo „The Thing That Should Not Be“ charakterizoval jak sugestivně frázující James Hetfield, strnule hypnotizovaný vizí světové apokalypsy, tak těžké valivé riffy výrazně nabasované nástrojem Cliffa Burtona, nad kterými tu a tam dováděly Hammettova kakofonická sóla a spletence vřeštivých tónů. Právě zdvojený kytarový zápřah Kirk Hammett/ James Hetfield se stal hlavní devízou této desky. Asi nejmelodičtější položka alba „Welcome Home (Sanitarium)“ představovala rovněž to nejlepší, s čím kdy kapela vylezla na světlo. Tahle píseň je důkazem skutečnosti, jak kapela s Flemmingem za zády dokázala vystavět vrstevnatou a výpravnou skladbu, přejít nenásilně z líbivé akustické fáze, vedené v pomalém tempu, v část rychlejší a dále ji rozvíjet do nekonečného finále.


Smršť „Disposable Heroes“ vypovídající o nesmyslnosti válečných konfliktů a beznaději vojáků zavlečených do jejich nitra je výstavní skříní stylu „thrash“, hraného v polovině osmdesátých let. Pochodová „Leper Messiah“ vznikla z alba jako poslední přímo až v dánském studiu a obsahuje výrazné riffy, pochodové tempo a gradaci v podobě zrychlení v její druhé půli. Poté přichází chvíle Cliffa Burtona, coby jednoho z hlavních autorů zdejšího instrumentálního skvostu - „Orion“, ve kterém METALLICA předvede tolik nápadů, že by si s nimi jiné skupiny dokázaly vystačit na celé album. Klidné fáze střídají střední tempa, kytary se doplňují, prolínají se, komunikují spolu a rozvíjí už tak výborné momenty do nových ještě lepších. Celé album zakončuje nářezová „Damage, Inc.“, ve které jakoby METALLICA vzdávala definitivní hold stylu, který sama vydatně pomohla rozvíjet – nebylo možné zvolit vhodnější hudební tečku za jednou významnou kapitolou jejich kariéry. Vždyť, kdy jindy je lepší opustit to, co tvůrce charakterizuje, než v nejlepším? Nevím totiž o jediné rychlé skladbě novějšího data, která by se s „Damage, Inc.“ mohla kvalitativně měřit a vlastnila by podobně zajímavou hudební složku, co kloubí rychlost a tvrdost s melodikou. Kapitolou samou pro sebe je vynikající nazvučení bicích, které působí až ocelově ostře a zároveň nepřebíjejí onen riffový masív. Z dnešního pohledu je výkon Larse Ulricha té doby nad očekávání přesvědčivý.



Po vydání alba „Master Of Puppets“ jede METALLICA vyprodané turné po Spojených státech amerických a sice v před-programu sólového bandu Ozzyho Osbournea, aby se na sklonku léta 1986 přesunula do Evropy, kde počala koncertovat spolu s ANTHRAX. Po několika zastávkách v Británii a Skandinávii však přišla dobře známá tragédie, kdy při nočním přesunu ze Stockholmu do Kodaně dostal jejich autobus na zledovatělé silnici poblíž švédského města Ljungby smyk a Cliff Burton ve spánku vymrštěný skrz okno převracejícího se vozidla nehodu na místě nepřežil. Metalový svět včetně kapely samotné byl na moment doslova paralyzován. Zbylí členové stále v šoku přehodnocují situaci, byť je jasné, že mašinérie okolo METALLICY je rozjetá takovým způsobem, že nejde jen tak skončit, takže se nakonec rozhodují pokračovat a šermují strohou hláškou, ve své době a v éře neskutečné nadrženosti na nejlepší novou metalovou kapelu světa stačící úplně všem – „Cliff by to tak chtěl!“ Tímto okamžikem končí první významná kapitola historie nejslavnější metalové kapely,... – pro dost lidí i kapitola nejlepší.


14.11.2016Diskuse (18)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Bluejamie65
18.11.2016 11:26

To Imothep: podobně jako v případě toho, jak to myslel Stray, zase i s tebou musím souhlasit, ale na druhou stranu nebyli jediní a ani první, a přitom se v podstatě vzpomíná jen na ně, což pak vypadá jako by v šedesátých letech stáli za něco jen oni... dnes je to ale zřejmě jedno, protože většině metalistů na šedesátkách nesejde.

 

Imothep
18.11.2016 10:34

Bluejamie65: Nerekl bych, pokud pomineme prvnich par naivnich alb(uz ale i tehdy s par skladatelskymi vychytavkami), tak Beatles urcite maji svoji pozici zaslouzenou a jejich vliv slysim dodnes u mnoha umelcu rozlicnych stylu. Co se kompozice, harmonickych a melodickych postupu tyce, tak I kdyz to dle dobovych klasickych muzikantu bylo doslova spatne(citovano z biografie), tak proste dali hudebimu svetu(a hlavne hudebnikum) spoustu noveho material a inspirace. Na posty precenovanych kapel jsou zde uplne jinni adepti - mj. ze stejne doby.

 

Bluejamie65
17.11.2016 14:07

To Stray: pochopil jsem tě přesně, v podstatě všichni mají Beatles rádi, ale celá ta scéna britských (a australských) šedesátek je geniální, to, že si to lidi zužují na Beetly je zločinné dílo Epsteina, srovnatelné snad jen s činností Pavitta, Ponemana a Azerada:-)

 

Stray
17.11.2016 12:01

Tak to jsi asi pochopil můj příspěvek blbě. Já mám BEATLES velmi rád, určitě víc než celej art-rock dohromady. Šlo o podivení se nad informací, že Loužův strejda poslouchá Ride the Lightning, když u mě je ten generační rozdíl s daleko větším rozptylem, např. Karel GottMetallica. :-)

 

Bluejamie65
17.11.2016 10:43

To Stray: heroizaci a manažerskou optimalizac Beetlů nechápu ani já, To Reverend Bob: ale na druhou stranu řada "DÉMANTŮ" takového levelu už natočena byla, jen se na ně díky časovému nebo žánrovému odstupu už zapomnělo:-)))) viz nostalgie na Garage inc.

 

Reverend Bob16.11.2016 15:34

To Valič: Ano, smrt jednou zemře, až přijde Král králů... A do té doby, snad ještě někdo udělá takové stejně dobré album jako metla...

 

Valič
15.11.2016 21:31

K recenzi bych doplnil jen to, že text skladby The Thing That Should Not Be je stejně jako The Call of Ktulu inspirován H. P. Lovecraftem a obsahuje i jeho mírně upravenou "hlášku": That is not dead which can eternal lie, and with strange aeons even death may die.

 

Stray
15.11.2016 19:00

Tak to máš tedy hodně mladýho strejdu, když poslouchal Ride The Lightning, u mě někteří přímý generační předchůdci nepochopili ani THE BEATLES. :-)

 

Louža
15.11.2016 16:59

Moje babička to viděla jinak. Když strejda v inkriminované době poslouchal Ride the Lightning, nereagoval na žádost o ztišení a argumentoval naprosto logicky "Cože? Dyť to je metalika!" Snesla se na placatý kazeťák drtivá záplava ran vařečkou. Tam to ale dopadlo dobře. Přežil. A kazeta s metlou i s aparátem taktéž. Tyhle ruský přístroje byly na metal dělaný.

 

Stray
15.11.2016 16:50

Romant: jasně ... hybrid children watch the sea ... má velkou sílu. Legendární poslechové seance u placatyho kazetaku, sídliště Lochotín 1989-90. Betonová jungle a thrash. Bezvychodnost přímo hmatatelna. :-)