Last Hardrock Outsider

METALLICA - Load

Jakkoliv jsou devadesátá léta u největší metalové kapely světa podceňována, mám za to, že jde vlastně o nejplodnější období jejich kariéry, vždyť kdy se stalo, aby během pouhých dvou sezón METALLICA vypustila téměř na třicet nových skladeb? Ale teď vše pěkně popořadě. Po ukončení dvouletého světového turné na podporu Černého alba byl u kalifornských černooděnců konečně čas na vydatný odpočinek, kterému věnovali takřka celý rok 1994. V této době jsme se tak z tábora Kaliforňanů dozvídali jen samé zdánlivě nepříliš důležité informace, které se přímo netýkaly vzniku nějakého nového materiálu. Ale i tak bylo z těchto zpráviček možné vytušit, že se s METALLICOU cosi děje. Právě toto období bylo totiž na světové rockové scéně hodně bouřlivé a zachycovalo boom alternativy. A tak bylo možné zahlédnout i členy hvězdné METALLICY chytající ve volném čase svěží vítr po všech čertech. Ať už mám na mysli Kirka Hammetta, který byl spatřen při jamování s RAGE AGAINST THE MACHINE nebo Jamese Hetfielda, který nalezl přátele mezi členy ALICE IN CHAINS. Určitě se zde rýsovalo mnoho otázek, zdali se tyto věci budou nějakým způsobem promítat do budoucí, velmi zvědavě očekávané tvorby. Nakonec se však tyto teze potvrdily jen z části, protože METALLICA zůstala i v éře rozmachu alternativního rocku především klasickou rockovou kapelou, byť samosebou musela v letech dospělosti zanevřít na svou thrashmetalovou minulost a jala se nové skladby vybrušovat k radosti příznivců středních temp a pestré kytarové hry spjaté více s blues a klasickým rockem. 



Když ještě na chvíli zůstaneme u onoho ročního období sladké nečinnosti, tehdy všechny úlety korunoval Lars Ulrich, když byl v Londýně zachycen na nějaké párty s bratry Noelem a Liamem Gallagherovými z OASIS a po svém návratu do Států všude prohlašoval, že nejlepší deskou, jakou v posledních letech slyšel, je zcela určitě debutové album této kytarovky z Manchesteru. Fanoušky starých alb, kteří dvanáct let před tím spolu s METALLICOU vyrůstali na kapelách jako MERCYFUL FATE, v té chvíli patrně polévalo horko. Ani Kirk Hammett nezůstával pozadu a zvěstoval své působení na pódiu v pyžamu, vždyť k čemu nějaká metalová image? Nakonec došlo na úpravu fasády u všech, takže kapela za krátko dospěla k názoru, že dlouhé vlasy už dávno nejsou cool a šokovala díky image krátkých účesů, namalovanými nehty a dalšími vychytávkami.


Materiálu se nakonec nahromadilo tolik, že se METALLICA rozhodla nahrát hned dvě alba, která by svým zvukem a stylovým zaměřením působila jako nerozlučná dvojčata. S tím, že první vyjde v červnu 1996 a druhé bude dobroušeno z načatých demáčů až po zdolání většiny koncertních štací, tedy v listopadu 1997. Nahrávání se znovu ujal osvědčený Bob Rock a METALLICA spokojená s úspěchem Černé desky poprvé neuvažovala o nějakém rapidním odklonu z osvědčené cesty. Jasně že kapela bezprostředně po představení „Load“ neunikla teoriím o stylovém odklonu, ale z mého pohledu byl právě vývoj od roku 1991 do roku 1996 mnohem pozvolnější než cesta kapely do staršího z letopočtů. Krátké účesy ještě nedělají alternativní rock, že jo? Takže je třeba říct, že METALLICA předložila dlouhou kolekci, která z mého pohledu reprezentuje především muzikantské zrání a dospělost této kalifornské čtyřky. Zejména práce s kytarovými aranžemi působí ve všech těch středních tempech a chlapáckých flácích mistrovsky, takže Hetfield a spol. novými fragmenty a pestrou paletou kytarových zvuků akorát rozvíjejí songy, ve kterých je hned od toho prvního („Ain´t My Bitch“) bezpečně pozná každý.



Ne vždy se lze zavděčit všem, takže i přes zdařilou prodejnost, která do dnešního dne přesáhla desetimiliónovou hranici, se tábor fans jaksi rozdělil a to minimálně na dvě poloviny. Co na tom, že METALLICA v té době vládla svým řemeslem podstatně pevněji než kdykoliv dříve, že jejich nové písně byly těmi nejvyzrálejšími v dosavadní historii, že se právě v tento moment stala po komerční stránce nejúspěšnější metalovou institucí devadesátých let, když jejich starým fanouškům šlo stejně vždy o trochu více než o jakousi všeobecnou mainstreamovou akceptovatelnost? Tahle kapela byla do té doby vždy o evoluci a té se zde nacházelo v rovině stylové trochu méně, než mezi kterýmikoliv jinými dvěma alby z jejich minulosti. Z mého pohledu však kapelu šlechtilo, že znovu nešlo o krok zpět ani o návrat ke kořenům. Bylo zde poznat jisté dilema, které odhalilo METALLICU jako kapelu, která sice touží po dalším posunu k písničkám a jemnějším melodiím, ale na druhou stranu zde stále ještě cítím nutnost neopustit vyhřáté křeslo vydobyté slavným Černým albem. 


„Load“ na mne ještě dnes působí jako velmi dospělé album, jehož síla na rozdíl od minulosti nevězí v energii a dravosti, ale v naprosto dotažených kytarových aranžích a ve skladbách, které z celého kompletu trochu vybočují. Díky větším zkušenostem se zde výsledek posouvá ještě o kus blíž k písničkovému základu než u předchůdce a Heltfield působí hlasově sebevědoměji a pevněji než kdy dříve. Stejně tak je tomu v onom kytarovém hájemství, deska ukazuje svou pestrost zejména v oné práci s kytarovými party. Songy zdobí řada výtečných vyhrávek a sól a byly na nich použity desítky kytar, včetně akustických a jižanský rock připomínající slide-kytary. Oproti roku 1991 bylo ubráno na mladickém testosteronu, což mělo možná za následek mírné vzdálení se stadiónové namakanosti, takže „Load“ nakonec působil jako o něco komornější a strukturálně jemnější příbuzný bezejmenné desky.


Čtrnáct vyrovnaných skladeb odhalilo délku, která se nakonec blížila k neuvěřitelným osmdesáti minutám. První dvě položky „Ain´t My Bitch“ a „2x4“ byly synonymem již výše zmiňované tradice a nepřekvapivosti, tedy střední tempa, plynulé riffy a typický Hetfieldův hlas. Snad jen o poznání méně bombastický zvuk a nějaké ty modernější zvukové efekty, kterými byly prohnány Kirkovy kytary. Stejné vlastnosti nabídly třeba „King Nothing“ nebo „Wasting My Hate“. Přesně o těchto skladbách můžu s čistým svědomím říci, že mne nijak nepřekvapily, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Prostě taková střední opatrná a velmi pohodlná cesta, která nasytila méně náročné fanoušky, které si kapela získala až v posledních letech a kteří dobu, kdy si posluchači s každým novým albem museli zvykat na nový výraz a objevovat nové postupy, nový Hetfieldův hlas, prostě nepamatovaly. Pořád však lepší než některé vysloveně vatové songy z druhé půle nahrávky (za všechny bluesově utahaná „Poor Twisted Me“, což je asi nejslabší věc na desce).



Když však vezmu celou věc z druhé strany a budu mluvit o písních, které zde považuji za nejlepší, tak věřte, že nebudou chybět „The House Jack Built“ a „Bleeding Me“ - dva zatěžkané hutné vály, které se pomalu plazí skrze psychedelický opar a mraky kytarových efektů ke svému cíli. Obě totiž ukazují bývalou přední metalovou skupinu, jak se dokázala postavit moderní rockové smetánce, aniž by to působilo jakkoliv podivně a nepřirozeně. Kdyby to Hetfield s Ulrichem nepřepískli, tak se mohla povést také závěrečná „The Outlaw Torn“, která však nakonec neměla potenciál dvou výše zmíněných songů a táhla se do nekonečna jako žvýkačka plná pomalu se zvětšujících děr. Osobně mám moc rád pilotní singl „Until It Sleeps“, jednu z těch skladeb, která by se neztratila ani při srovnání s nejlepšími písněmi z Černé desky. Neotřelá zpěvová linka, zdravě nažhavený refrén a atmosféra vnitřního neklidu z ní dělá jednu z nejlepších rockových hitovek poloviny devadesátých let. Hetfield se prostřednictvím tohoto songu vypořádával se smrtí matky, která o deset let dříve podlehla rakovině. 


Perfektní byl i song „Hero Of The Day“, který zaujal zejména svým komorním úvodem a následně přešel v nabustrovaný sprint. Hlavně velmi netradičně čistý a svěží Hetfieldův hlas je v úvodu „Hero Of The Day“ přesně tím osvěžením, jaké se mělo na albu nacházet častěji. Povedla se balada „Mama Said“ (pro mne osobně lepší než „Nothing Else Matters“) s country atmosférou, slide kytarovými party a textem, kde se Hetfield staví do role samotáře vypořádávajícího se část života s brzkou smrtí matky. Určitě jeden z jeho velkým momentů a to nejen na tomto albu, ale i celkově. Věci jako „Thorn Within“, „Cure“ a „Ronnie“ určitě nabídly zajímavé kytarové momenty, hlavně když Kirk Hammett spustí jeho wah-wah, ale z celkového pohledu šlo spíš o to průměrnější. Album „Load“ mělo tedy menší dopad na historii rockové hudby než všechna předešlá díla METALLICY a to i přesto, že skupina toho v této době uměla podstatně víc než kdykoliv v minulosti, deska měla tedy především jiné cíle než jakákoliv z předchozích a cílila na mnohem širší publikum, které nebylo až tak svázané metalovým naturelem. Přesto tvrdím: silné a dospělé album, jehož největší slabinou je malá odvaha k většímu experimentování a několik vatových skladeb. Ale o tom už se dávno ví. To povedenější však výsledek vynahrazuje.


18.11.2016Diskuse (13)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Louža
21.11.2016 11:34

Těsně pod vrcholem, který podle mého názoru přichází na Reloadu. Skladby nejsou tak hitové a nemají tak široký záběr jako na černém albu, ale pohyb kapely kupředu do rockového hájemství je jasně patrný. Albu určitě mamutí stopáž a dvojalbový koncept. Tohle vždycky dopadne jako máslo namazané na moc velký krajíc (The Wall, Road Salt...atd. atd.). Udělat z toho best of a vydat to jako jediné album. Tak si nikdo na černé ani nevzpomene.

 

Bluejamie65
20.11.2016 13:30

a ještě ad Hero of the day, taky si myslím, že je to velice povedená až geniální věc na rozdíl od až příliš přerývaného Poor Twisted Me. Pro toho, komu by se Hero of the day líbilo (bez ohledu na to, jestli blues snesete nebo ne) mám návrh, zkuste Budgie - Homicidal Suicidal. Třeba vám Metallica otevřela bránu do jiných vesmírů, hudebně i atmosférou metallického oficiálního klipu ty dvě písničky k sobě opravdu dobře sednou, dokonce by se možná dalo říct, že vzhledem k intimnosti a jemnosti textu jaký má u Hero of the day Metallica, pasuje ten klip lépe k drsnosti textu Budgie.

 

Bluejamie65
20.11.2016 12:31

Přesná a přitom laskavá charakteristika, díky. Možná bych k tomu přidal, že i krátké nebo letmé bluesnutí může mít svůj motiv v nostalgii po tom, jakou hudbu měli v dětství rádi, (tzn. Budgie kam se podíváš...) a taky v tom, že taková hudba pak zcela automaticky (doslova jako podvědomá reakce) připadá smysluplná i generačně značně širšímu publiku, tzn. nejen mladším a nepamatujícím, ale naopak starším a mnohem více než metal pamatujícím. Aby takový přesah fungoval, tak k tomu musí být naděleno od boha.... a to mi přijde, že tady opravdu bylo:-) jestli ne i víc než na Black albu, jak tu Subeer v lehounkém ale podstatu trefujícím náznaku napsal Subeer

 

Subeer20.11.2016 10:06

Velmi výstižná recenze, album je spíš pro všemožně ošlehaní rockeří než pro nějaké metalisti-thrashisti. Jedná se další zajímavý tvůrčí úkrok téhle kapely. Album působilo jako svěží vánek do “černého hype” (ano zaslouženého) ve své době jsem ho dost žral, proběhlo opravdu mnoho soustředěných poslechů a i teď si ho občas rád protočím. Apro. má skvělou takovou stísněnou až klaustrofobní atmosféru, což následující deska už nemá. Balada „Mama Said“ (pro mne osobně lepší než „Nothing Else Matters“) – Touché Stayi, o mnoho lepší.

 

J.Rose
19.11.2016 22:05

Není už v tom zkrátka ten zápal, jenž byl vždy hlavním motorem skupiny. Že už nešlo o trash je úplně jedno. Kreator, či Testament se toho zhostili daleko lépe. Za mě nuda. Jinak moc pěkná recenze.

 

Stray
19.11.2016 18:58

"Rocková hudba nemá logiku." (Crazy "dalajláma heavy metalu" Diamond 19.11.16) :-)

 

Bluejamie65
19.11.2016 16:05

Nemůžu než to zopakovat:-)))))) a jak to říká M. Schenker? Rock Will Never Die!

 

DarthArt
19.11.2016 15:04

No jo, tisíc uší, tisíc chutí.

 

Kropis19.11.2016 14:58

Přesně tak, Load je skvělá věc a paradoxně mám rád právě ty nehitové věci. Celé dvojalbum Load/Reload poslouchám dodnes a jsou to moje oblíbené desky. Naopak klasické alba jsem neslyšel už x let a vůbec mi to nechybí.

 

Stray
19.11.2016 14:33

Já slyším Load jako vyspělou desku, ke které Metallica přirozeně spěla. Není to ani experimentální, ani nepovedena a už vůbec ne alternativní věc. Je to bytelna rocková deska vzniklá v kontextu devadesatek. Mohla být experimentalnejsi. Metlosi to asi slyší jinak, Death magnetic je slabší než Load, protože je to retro. Load je uprimnejsi.