Last Hardrock Outsider

METALLICA - ... And Justice For All

Bezprostředně poté, co byl na uvolněné místo baskytaristy po tragicky zesnulém Cliffu Burtonovi dosazen Jason Newsted, odjela kapela zbytek domluvených štací na podporu „Master Of Puppets“. Koncertní šňůra trvala celý rok, aby v polovině sedmaosmdesátého METALLICA překvapila své fanoušky minialbem garážových předělávek jejich dávných oblíbenců z britské heavymetalové a americké punkové školy. Tento malý zákusek měl zahnat dlouhou chvíli při čekání na další regulérní řadovku, která vznikala od podzimu 87 zhruba deset měsíců, a to vysloveně v porodních bolestech, v kalifornském studiu One On One. Už v té době totiž s Larsem a Jamesem cloumalo ego takovým způsobem, až se v některých chvílích zdál úkol dokončit započaté dílo absolutně nedosažitelný. Nahrávání bylo rozehráno pod taktovkou mladého Mike Clinka, člověka, který se jen krátce předtím dobře uvedl svou prací na debutu GUNS´N´ROSES – „Apetite For Destruction“. Ten byl však záhy střídán osvědčeným Rasmussenem, avšak právě při této spolupráci docházelo mezi producentem a rostoucí kapelou k mnoha vyhroceným situacím. METALLICA měla totiž pocit, že se Flemming Rasmussen staví při své třetí studiové anabázi s ní až příliš usilovně do role jejího dirigenta. Což nebylo v zájmu kapely, která měla už tehdy výrazně nakročeno stát se tou největší v metalovém ranku. Nejdřív tedy bylo nutné uspokojit Larse, potom Jamese, a tak se stále kroutilo knoflíky. Přidávalo se, zvýrazňovaly se některé stopy, jiné se naopak stahovaly, což vedlo k tomu, že album působilo před jeho závěrečným mixem jako velký dort, do kterého bylo narváno vše, co bylo v dané chvíli k použití. Naštěstí byla celá věc zdárně dotažena do cíle. Velký dík za to patří zejména dvojici – Steve Thompson/Michael Barbiero, kteří zachránili co se dalo a desku vyhladili do její finální podoby.



Do té doby jejich nejdelšímu albu se dostalo názvu „…And Justice For All“ a kapela jeho náplň vysvětluje jako cynickou glosu na téma nespravedlnosti. Lars Ulrich o tom tvrdí: „Je to o soudním systému ve Spojených státech, kde to vypadá, že se nikdo nesnaží dopátrat pravdy. Nastávají situace, kdy je jeden ambiciózní právník proti druhému a ten lepší může zvrátit spravedlnost na čí stranu chce.“ Takže vlastně věc dnes všeobecně známá. Když deska nakonec v září 1988 vyšla, ihned vylítla na první pozice v žebříčku Billboard 200. Fanoušci nové album vzali bez výhrad, ale kritikou bylo velmi diskutované a názory na něj se zpočátku různily. Vývoj byl však jednoznačně patrný a METALLICA se podle mnohých znovu přiblížila hlavnímu proudu, i když vlastně díky několika desetiminutovým skladbám, které zde přetékaly kytarovými figurami a riffy, nelze úplně jednoznačně tvrdit, že by šlo o záležitost přístupnější, než předchozí nahrávky. Ten posun k větší čistotě byl zejména ve způsobu vyjadřování, nikoliv struktuře samotných skladeb, která se naopak zdála bezútěšnější. Z alba nakonec vzešel jejich vůbec první singl – „One“, ke kterému byl natočen výborný protiválečný klip, první v jejich kariéře, což kapele nakonec výrazně pomohlo k platinovým vavřínům.


Na „…And Justice For All“ jsem vždy slýchal od metalové obce dva opačné názory a ten můj leží zhruba někde uprostřed. První extrém tvrdí, že jde oproti dvěma předchozím albům jednoznačně o tápání. Tedy, že zdejší skladby jsou příliš dlouhé a neobsahují tak silné momenty, než předchozí dvě desky. Neotřelých nápadů prý ubylo, osobitá melodika se kamsi vytratila a gradace byla nahrazena natahovanými riffy, se kterými nové skladby stojí a padají. Druhá verze, pro mne také extrém, naopak mluví o nejlepším díle v historii kapely, o jeho technické propracovanosti a zároveň, co se týče vyjadřování – jednoznačnému přiblížení se hlavnímu proudu. Na každé verzi je však trochu pravdy. Album podle mne jasně naznačilo, jak velkou oporou ve způsobu komponování byl pro Jamese Hetfielda v minulosti Cliff Burton – velký milovník epičtěji vystavěných melodičtějších rockových věcí. Burtonův styl, stavící zejména na postupném nabalování nových harmonií, který je naprosto zřejmý na „Ride The Lightning“ nebo „Master Of Puppets“, zde prostě schází. METALLICA tady, až na pár výjimek, poprvé předvádí úplně jiný způsob tvoření než v minulosti. Způsob, který jí vlastně začal charakterizovat až v blízké budoucnosti a sice rozvíjení jednoho velmi výrazného riffu (kytarového motivu) v celou skladbu.



Album zahajuje ostrá „Blackened“. Skladba, která vletí hned v úvodu do vysokého tempa a nepotřebuje žádný majestátní úvod k tomu, aby zaujala. Prostě jede na zteč, zmítána velmi důraznými riffy, obohacena několika Hammettovými bleskovými sóly. Hutný zvuk kytar je doslova parádní, což se nedá říct o Larsových bicích, které hned v úvodu nahrávky překvapí zbytečným vyzdvižením do popředí a mají tudíž tendenci celý materiál umlátit. „Blackened“ vypovídá klasické téma většiny dobových „thrash“ kapel a sice, stručně řečeno – je o tom, jak jde naše planeta hodně rychle do prdele. :-) Hetfieldův zpěv je zde učesanější a přijatelnější, položený do nižší hlasové polohy než kdykoliv v minulosti. Ještě to sice není ten James Hetfield, který bude o pár let později procítěně zpívat balady, ale vývoj k rockové všeobecnosti a celkové hlasové zlepšení jsou už znatelné. 


Titulní, desetiminutová píseň „…And Justice For All“ zachází v technické vyšperkovanosti zřejmě nejdál. Je exhibicí dominantních riffů, otáčejících se ve spirále okolo jednoho Larsova zvláštního úderu do bubnu. Po titulní skladbě přichází dva absolutní vrcholy – „Eye Of The Beholder“ a „One“. První je učebnicovým příkladem stavu věcí u METALLICY na konci osmdesátých let a plynule navazuje na věci z „Master Of Puppets“. Charakterizoval bych jí jako štafetu zajímavých riffů a několika zvratů, kterou zdobí chlapácký Hetfieldův projev a bodrý refrén. „One“ v sobě pojímá všechno, co jste měli na METALLICE rádi do této doby. V dáli ještě doznívá střelba ze samopalů a pozvolná akustická část nás připravuje na zážitek opravu obrovských rozměrů. Tahle píseň je temnější, než cokoliv, co kdy předtím a potom METALLICA složila. Pocity vojáka za první světové války zasaženého střepinou, zbaveného zraku, sluchu i pohybu, může být snad něco děsivějšího? Skvělý je úvod, kde Kirkova kytara vede s Jamesovým vybrnkáváním dialog a tak připravuje prostor pro jeho zpěvové linky, ve kterých se James předvede v čistší a jemnější poloze, než bylo u něho tehdy obvyklé. Navíc Hammett v trilkách vytrvale pokračuje i mezi slokami. Píseň plynule zvyšuje napětí a přidává na tempu, až přejde do strhujícího finále, navozující raněnému retrospektivní vzpomínky na poslední okamžiky uvnitř válečné vřavy – tedy ještě před tím, než jej zaplavilo definitivní ticho a tma.


„The Shortest Straw“ je přesně ten typ písně, která by za Cliffa Burtona zřejmě neměla šanci vzniknout a naopak jde o skladbu, která jasně charakterizuje věci příští. Pro mne znamená spíš výplň a jednu z postradatelnějších položek. Její text vypovídá o jedné z temných stránek americké historie a sice o tajných seznamech problémových umělců v Kalifornii padesátých let, kdy být obviněn ze spolupráce s komunisty bylo velmi snadné. Další ze stěžejních písní „Harvester Of Sorrow“ můžeme brát jako předzvěst blízké budoucnosti. Majestátně vyznívající song se točí okolo exotičtěji působícího riffu a dýchá z něho nespoutanost. Skladbu charakterizuje střední tempo a ostře frázovaný nápěv, tolik typický pro následné období, které vyvrcholilo tzv. Černým albem. Píseň vypovídá reálný příběh o člověku, který do určité doby vedl obyčejný rodinný život, ale od jisté chvíle začal zabíjet lidi ze svého okolí.


 


Další trochu náročnější záležitost se jmenuje „The Frayed Ends Of Sanity“ a staví na bohaté struktuře a technické bohatosti. Jedná se o celkem netradiční a velmi proměnlivou věc obsahující mnoho zajímavých harmonií a originálních motivů, které vyžadují delší čas na vstřebání. Pokud lze tohle album brát jako ukázku progresivity v metalu, pak je to zejména díky skladbám jako je tahle. Instrumentální „To Live Is To Die“ je další z rodu obrovských a zároveň poslední píseň, na které kdy byly použity party od zesnulého Cliffa Burtona. Jde o velmi silnou monumentální záležitost, kde je Cliffův skladatelský otisk jasně rozpoznatelný a píseň tak ve své době hodně potěšila old-schoolové fanoušky. Při srovnání se staršími instrumentálkami však zjistíte, že „To Live Is To Die“ je uvolněnější a svolná k většímu experimentování, než její dvě předchůdkyně „The Call Of Ktulu“ a „Orion“. Závěr zde obstarala rychlá jízda „Dyers Eve“ – šlo o velmi rychlý a dynamický song, díky svému textu však poměrně depresivní, neboť v textové složce byl vyobrazen dopis na rozloučenou od mladého člověka, který byl adresován jeho vlastním rodičům, a sice večer před sebevraždou.


METALLICA nahrála album, které mělo své přednosti v jiných oblastech, než tomu bylo u všech předešlých. Je zde cítit bolestný proces jeho vzniku a skutečnost, že nové písně byly napsány s plánem určité jinakosti od těch starších. „…And Justice For All“ tolik nestaví na dřívější thrashové přímočarosti a melodiích, které kapelu charakterizovaly za Burtona. Nerozvíjí a nezaměřuje hlavní pozornost na harmonie ani melodické momenty, ale spíš na samotné riffy. U většiny skladeb mám dojem, jakoby měla METALLICA v tomto období hlavní zájem na tom, vytvořit zajímavé kytarové a rytmické party a až potom z nich vytesávat písně. „…And Justice For All“ vznikla v nejvíce evolučním období a tudíž jde bezesporu o jedno z nejlepších alb METALLICY, ale když si vezmu silné stránky, které charakterizují jak předešlé období alba „Master Of Puppets“, tak následné „Black Album“, tak v porovnání s ani jedním z určitého úhlu pohledu neobstojí. Přesto tvrdím, že „One“ je nejlepší skladbou v historii kapely METALLICA a dávám samozřejmě plný počet.


16.11.2016Diskuse (18)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Stray
19.11.2016 15:53

Ten článek z německého Brava, co jsem umístil jako obrázek do recky, je vlastně můj první obrazovej materiál, jakej jsem kdy o METALLICE viděl, našel jsem ho na netu náhodou a hned jsem si na to vzpomněl, kámoš ze základky ho měl tenkrát v roce 1988/89 (osmá třída) nad psacím stolem na nástěnce v pokojíku. Každej den po škole jsme chodili ke Gigantovi poslouchat metal a hrát mini-hokej v obýváku s umělýma 30cm dlouhýma hokejkama a bránama z merkuru. :-)

 

DarthArt
18.11.2016 23:41

Míněn pochopitelně obrazovej doprovod ke Strayovu článku :) :)

 

DarthArt
18.11.2016 23:39

Jé, tenhle článek o Metallice z německýho Bravíčka jsem měl taky ve svý "metalový sbírce výstřižků" a střežil jsem si ho jako oko v hlavě. Starý zlatý časy ... :)

 

DarthArt
18.11.2016 23:29

Ten zvuk bicích je tak strašně špatný, až ho mám rád. Deska je fantastická, ale při jejím názvu si stejně vždycky vybavím ten krabicovej zvuk bubnů. Podobný to je na první desce Insanie (Crossfade), kde jsou bubny strašně vytažený a takový tupý, ale je to prostě poznávací znamení toho alba. Ale co se pamatuju, tak nejvíc krabicový bicí v dějinách byly na demu ostravské kapely Denet - Krev. A taky to byla dobrá nahrávka.

 

Carloss
17.11.2016 17:40

Když srovnám novinku s albem St. Anger tak je to celkem na pohodu album.

 

Smolik
16.11.2016 21:46

Asi bych každému hodnocení sebral 20% a neměl bych problém :-)

 

Stray
16.11.2016 21:38

Abys klidně usinal a nemusel hájit starou Metlu před novou - Load 80%, Relod 70%, St.Anger 50%, Death Magnetic 70%, ... v blízkých dnech se v recenzích budu snažit vysvětlit proč.

 

Smolik
16.11.2016 20:40

Stray - Reload možná je takový jako píšeš, nicméně jde o průměrné album kdysi špičkové kapely, která byla naprostým leadrem v dobách Master... . Rok 1997 byl celkově slabší si myslím, nicméně vyšlo třeba Devin Townsend - Ocean Machine: Biomech, Emperor - Anthems To The Welkin At Dusk, Dimmu Borgir - Enthrone Darkness Triumphant, The Gathering - Nighttime Birds, Strapping Young Lad - City, In Flames - Whoracle, Gamma Ray - Somewhere Out in Space, kdeže byly doby, kdy Metallica vládla. OK, jak už jsem napsal, novinka je slabá i v kontextu pozdější tvorby Metallicy. St. Anger je energií lehce nabité, plechové prázdné nic bez nápadu.

 

Meresz
16.11.2016 20:23

Come on - St. Anger by som dal aj po rokoch takých dobrých 75%. Energiou nabitý album.

 

Stray
16.11.2016 19:51

Reload je proti novince kytarově propracované album, které působí skladatelsky jako "rock s otevřeným hledím". Opravdu si myslíš, že si novinky cením více? :-) St. Anger - jasných 50%.