Last Hardrock Outsider

METAL CHURCH - Hanging In The Balance

Ve své době jsem tuhle desku jaksi nepochopil, vždy na mě totiž působila dojmem vyluhovanější záležitosti než dvě předchozí bujaré jízdy. Zvláště pak po svěží, dravé a hitové desce „The Human Factor“, která útočila na všemožné rockové charts a stavěla kapelu téměř na úroveň velkých hvězd zaoceánského metalu jako QUEENSRŸCHE, MEGADETH nebo SKID ROW, mně menší natlakovanost „Hanging In The Balance“ příliš nezachutnala. Tenhle svůj lapsus jsem tak musel mírně dohánět až postupem mnoha dalších let, abych si jako odkojenec heavy metalem osmdesátých let přivykl na jakousi druhoplánovou přemýšlivost (podobně to mám i s celou řadou jiných kapel, jejichž kariéra se táhla přes obě období) vtěsnanou do materiálu, prostřednictvím kterého se pro stále tak nějak hledající METAL CHURCH už v hodině dvanácté lámal chleba. Zpětně je zjevné, že i tahle věc z roku 1993, která vyšla znovu u jiné značky (Mercury, v Evropě se o distribuci dokonce postaral i německý Steamhammer), má svoje nemalé kouzlo a jde o špičkový vzorek dobového zámořského power metalu, kde je jasně patrná muzikantská a pěvecká kvalita, to tvrdím navzdory skutečnosti, že i v době prvních pěti skvělých zde recenzovaných řadovek METAL CHURCH, měla vydavatelství tendenci si s touhle vynikající kapelou pinkat jako s hadrovým balónem.



Album bylo zhotovené po částech, během celého jednoho roku a to překvapivě za účasti dvorního koordinátora kapely SAVATAGE Paula O´Neilla. Možná i tohle se projevilo na výsledku, který charakterizuje především zdlouhavější cesta skladeb k zalíbení se, přitom záleží pouze na přístupu a úhlu pohledu k novějšímu pojetí, které nenabízelo zas až tak výrazně vygradované vály, ale stavělo na pozvolném ovíjení posluchače zajímavými motivy. Celkově bych desku nazval sice tak trochu rozháranou a neucelenou, ale rovněž i nejdospělejší nahrávkou, jakou se kdy METAL CHURCH za celou svou kariéru prezentovaly, byť ji samozřejmě scházel onen emocionální zápal prvních čtyř nahrávek. Zkušená sestava zde zhudebnila veškeré své přednosti a deska tak ještě dnes platí za vyzrálý vzorek dobového power metalu, o jakém se mohlo valné většině stylových kolegů jenom zdát. Možná, že skladby potřebovaly delší čas na vstřebání, ale určitě opět nejde o nějaké nudné blbosti, právě naopak – co deska ztratila pozvolnější schopností absorbce, z toho ještě dnes čerpá a působí jako kvalitativní držák. Šedá eminence Kurdt Vanderhoof tentokrát nejvíce spolupracoval s kytaristou Johnem Marshallem, jenž byl autorsky přítomen hned u pěti skladeb, naopak Craig Wells už se patrně loučil. Texty si vzal bez výjimky na starost Mike Howe.


Co se zde opravdu nepovedlo, byl především kreslený obal s komiksovým obrázkem jakési výrazně nazdobené a na laně balancující tlustoprdky, který mne stále přijde jako při nejmenším nehodící se pro podobný typ metalové hudby, ale třeba jde o vyobrazení s podtextem, který značí neznalost vlastních mezí a pokory, vlastností to nezbytných pro dlouhověké uchování jakýchkoliv, alespoň mírně smysluplných aktivit. K hudební složce přistupuji už dávno bez výhrad, byť je zjevné, že desku stále mám jako chudšího příbuzného předchozích, což je vcelku paradoxní díky zvětšující se vyzrálosti a muzikantské profesionalitě kapely. Cílím tímto sdělením samosebou na emocionálitu a žhavost, které mám v metalu vždy výše než seriozně muzikantský aspekt. Zdejší songy byly zkrátka méně zapálené a rozněcovaly menší pohnutí smyslů, i z tohoto pohledu pro mne zůstává první, chytlavější polovina nosiče stále jako ta lepší. Zvláště úvod, o který se postarají vály jako je energická „Gods Of Second Chance“ nebo kolovrátkověji střižený kvapík „Losers Of The Game“, mne přijde hodně silný. Následuje zemitá „Hypnotized“, která rovněž patří k tomu nejlepšímu, co deska jinak nabízí. Skladbu charakterizuje zajímavý refrén, který vlastní tendence přechodu od silových fází k akustičtějším momentům. Touhle skladbou se prolíná jakási nenásilně podaná nit smutku a nostalgie, což mohu směle říct i o další, rovněž vynikající položce „No Friend Of Mine“. Možná se mi to zdá, ale kapela zde působí především tak, jako by si uvědomovala obtížnost své dosavadní pouti – songy jsou uvážlivější, špičkově propracované a už nejedou ani tak zásadně střemhlav, jako tomu bylo u všech čtyř předchůdců. Je na vás, jestli to vnímáte jako klad nebo zápor. Z mého pohledu tím kapela něco získala a něco naopak ztratila. 


Pozvolnou akustikou začínající „Waiting For A Saviour“ je přesně ten typ skladby, kdy si uvědomíte, že i metalový šílenci nejsou zas až tak šílení jako dříve, nicméně já mám onu panenskou divokost a mladickou rozjívenost v metalové hudbě rád, takže každopádně skvělá věc, ale epičtější věci z „Blessing In Disguise“ mám prostě výše. Jde dost možná o naprostý vrchol alba, kde se nachází rozpoznatelná stopa výše zmíněného spolutvůrce SAVATAGE. Někdejší hysteričnost pro změnu předvede rychlá „Constructor“, ale prostřednictvím zdlouhavých ponurých věcí jako „Little Boy“ nebo „End Of The Age“ se METAL CHURCH dostávají na území, na kterém se dosud nepohybovali, seriózně pojatý rockový ráz, mnoho hypnotických partů, akustika, americký tradicionalismus, to vše vystřiženo dokonce na pozadí hostování Jerryho Cantrella z ALICE IN CHAINS na této desce, což stavělo rázem kapelu trochu do jiného světla. Náklonnost k legendám rockových šedesátek a sedmdesátek předvedla právě druhá jmenovaná skladba, kde v polovině její časomíry nastal zlom do rychlejší, euforické části, připomínající britské hrdiny THE WHO. „Down To The River“ je naopak nejméně překvapivou skladbou, zastávající zde z mého pohledu roli výplně. Vše pokračuje přes Marshallovu akustickou instrumentálku „Lovers And Madmen“ k „The Subtle War“, která je ovlivněna dramatičtějšími postupy po vzoru IRON MAIDEN. Nicméně s dobovou nechutí METAL CHURCH k metalové klasice, to celé zůstalo kdesi na půli cesty. Za mne trochu nepovedená věc na závěr. „Hanging In The Balance“ je kvalitní, dospělá metalová deska, nicméně do nespoutanosti a dravosti starších alb jí cosi chybí, kapela se to alespoň snaží nahradit zkušenostmi, nadhledem, vytříbenou instrumentací, skvělým zpěvákem, promyšlenějšími a stylově bohatšími strukturami, nicméně někdejší vášeň a ucelenost tomu vážně trochu chybí.


01.04.2016Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz