Last Hardrock Outsider

MESSIAH - Fracmont

Podtitul: Aneb k několika rozdílům mezi zmrtvýchvstáním a exhumací.


Nevydali moc desek, přesto se díky osobitému rukopisu výrazně zapsali do análů evropského thrash i death metalu, resp. proto-death metalu (debut „Hymn to Abramelin“). Mohli si tudíž dovolit pauzu dlouhou více jak čtvrt století a zároveň navázat přesně tam, kde skončili. Přesněji řečeno tam, kde dosáhli svého vrcholu, protože album „Underground“ z roku 1994 tah a smysluplnou progresi svých dvou řadových předchůdců postrádalo. Přestože tedy novinka švýcarských MESSIAH pokračuje v cestě vyšlapané již v letech 1991-92, konkrétně na kultovním „Choir of Horrors“ a ambiciózním „Rotten Perish“, z nekončící vlny retro spolků, resp. comebacků se vymyká. Může za to v prvé řadě protřelé a stále atraktivní muzicírování realizované pod patronátem invenční metalové kytary. V této souvislosti postačí odkázat třeba na koncertní záznam z Brutal Assaltu, kam dotyční zavítali v roce 2018.


S kytarou Remo Broggiho prostě zažívám podobné chvíle jako kupříkladu při poslechu riffů Mikea z DESTRUCTION. I když poslední studiové počiny obou kapel spojuje vynikající práce šikovného old school producenta V.O.Pulvera, mám na mysli něco docela jiného než chytré podtrhování kvalit starých mistrů. Za styčný bod považuji zejména absorpci kdečeho – opravdově metalového – do vlastní, relativně původní, určitě však stoprocentně srdeční kytarové hry, které skvostně sekunduje rytmická sekce. V případě MESSIAH si k tomu připočtěte ještě zajímavé lyrické koncepty. Dostanete pak striktně metalovou hudbu, opatřenou puncem originality. Přesně taková se nachází i na fakticky comebackovém albu „Fracmont“. Vniknout pod jeho povrch není zas tak snadné, tím spíš, že Švýcaři nemohou a ani nechtějí sázet na nějaký „vau efekt“. Nezbývá tudíž než poslouchat, vychutnávat si riff za riffem, sólo za sólem a skládat puzzle do obrazu, jehož kontury zatím pouze tušíte. Jasně, death/thrash ve stylu mixu HELLHAMMERCELTIC FROST, někdy přehrávaných na rychlost 45 a více (odtud podobnost s OBITUARY), se starými DEATH, anglickými SABBAT a NWOBHM může zapůsobit hned. Jenže MESSIAH kráčí hlouběji; hlouběji, pakliže touží najít pravé zlato, musí jít tedy i posluchač.



Ostatně takto je zacílena i produkce. Nejen po zvukové stránce musela reflektovat věkem nezbytně usedlejší přístup, výše nastíněnou jedinečnost a také opravdovost se stále přítomnou uměleckou ambicí, a to aniž by absolutně rezignovala na standard daný vnímáním hudby v nynější éře. Pulver obstál na jedničku. Ve chvíli, kdy se „Mesiáš“ odhodlal k zmrtvýchvstání, bylo všem jasné, že se nejprve přihlásí ke svým kořenům, aby přilákal své původní učedníky a věrné. K těmto kořenům nicméně patří i prvek progrese. Respektují ho jak nové skladby, tak produkce, která pro ně vyčarovala stylový „kobkový“ zvuk, v němž se ovšem nic neumaže ani neztrácí. Výsledkem je až artově zasněná death/thrashová jízda s kytarou, která hudbě MESSIAH dominuje v podobném stylu jako hra Dimebaga Darrella jistým Texasanům. Nejde o tvrdost (profláklý Pantera-riff v temné „Morte al dente“ představuje výjimku potvrzující pravidlo), i když ani ona nechybí, ale o efektní vyplňování prostoru zašlou kytarovou malbou, které nahradilo zběsilost rozpoutanou na „Choir of Horrors“ a zbytečnou jemnost a čistotu určující vyznění „Rotten Perish“. Právě v uvedeném aspektu nalézám progres ve smyslu posunu do současnosti. Kytarová práce není o tolik jednodušší ani doslovná, jen méně drsná, více barevná a čitelná – z těch i oněch důvodů pro starší i mladší posluchače. Broggi jako by s prostředky „nové doby“ zamýšlel odhalit hudbu MESSIAH v celé její vícerozměrné kráse a monumentalitě. Proto do toho také nejspíš šel. Produkce mu vyšla maximálně vstříc a výsledek je jedním slovem famózní. Nebojte se otočit volume doprava. „Ten, kdo vstal z mrtvých, udeřil do strun a vystavěl chrám ... .“


„Fracmont“ prostřednictvím intra začíná přesně tam, kde skončilo „Rotten Perish“, a nese s sebou patinu – nikoli špínu – ještě starších časů. Kytaru, podávanou na všechny možné doprovodné i sólové způsoby, podporuje výborně nazvučená basa Patricka Herscheho a přirozený zvuk bicích, blížící se dokonalosti Kostelňákova soundu na „The Temple in the Underworld“ od ROOT. Výkon bubeníka Stevea Karrera si ho zasluhuje. Dotyčný předvádí vysokou školu neexhibujícího metalového bubnování. Zpěvák Andy Kaina – přesně podle potřeby – na nikoho neřve, netlačí ze sebe nic chorobného, prostě „za stěnou kobky“ či „z krypty“ (vyberte si) vypráví příběhy o víře – „critical about faith in general“, jak na margo textů lakonicky poznamenává Steve v jednom rozhovoru. Podrobněji se dotyčný rozhovořil jen k lyrické náplni téměř desetiminutové titulky. Ta pojednává o osudech Piláta Pontského, biblí proslaveného římského správce Judeje a propagátora symbolického mytí rukou zaneřáděných krví nevinných. Jeho jméno se údajně pojí i se švýcarským územím, konkrétně s jezerem poblíž hory Mount Pilatus, dříve Fracmont. Zde mělo nakonec spočinout Pilátovo tělo a logicky pak dělat neplechu jeho duch, což výstižně zpodobňuje i zdařilá albová obálka z dílny Björna Gooßese.


K jednotlivým skladbám není moc co dodat. Celek je lahůdkový, obstojí však i jednotlivé položky, například dvojici „Urbi et Orbi“ a „Singularity“ jsem si zamiloval skutečně brzy. Ve druhé polovině alba se přiloží decentně pod kotel a zvýší tlak. Přibývá strhující epika, což demonstrují též některé dynamické riffy ve stylu KING DIAMOND. Kulminace přichází v závěru. „Throne of Diabolic Heretics“ využívá ženského elementu a motivu vánočního hitu Ave Maria k rozpoutání death/thrashového pekla, ústícího ve fantastickou doomovou pasáž, z níž běhá mráz po zádech. Na samý závěr se připojí temná árie, která během jediné sekundy, za podpory velebných varhan a chrámového sboru, vysublimuje do závěrečných tónů čistoskvoucí písně Ave Maria. Napoprvé jsem docela čuměl.:-) Tak tomu říkám katarze na švýcarský způsob. Další skvělé album, které dokládá, jak důležité jsou talent, autenticita a emoce. Když jimi disponujete, můžete dělat umění v jakémkoli hudebním žánru, tj. i v něčem tak nalajnovaném a vytěženém, jako je death/thrash s přívlastkem old school.


06.11.2020Diskuse (10)Pekárek
hackl@volny.cz

 

Helvetes
15.11.2020 01:12

Já se musím připojit k nadšeným posluchačům nové desky MESSIAH.Je výborná.
MESSIAH a jejich album CHOIR OF HORRORS považuji za vůbec nejlepší Death metalovou evropskou desku.To je opravdu co skladba to skvost.Geniální kytary,vokály,prostě vše.
Na stejnou pozici bych ještě zařadil desky MASSACRA-ENJOY THE VIOLENCE a MORGOTH-CURSED.

 

/PKR/
12.11.2020 14:15

"Medvěd" je pro mě naopak kultovní věc a srdcovka, a i ten zcela nemetalový přebal dokonale vystihuje muziku uvnitř :)... Deska se nesoudí podle obalu, ale podle obsahu - podobných "polodebilních" by se asi dalo dát dohromady XY /z žánrově příbuzných namátkou: HYDRA VEIN-Rather Death than False of Faith nebo moje oblíbené ACID REIGN-Obnoxious + třeba D.R.I.-Dealing with It! a co si budeme povídat, ani např. "Paranoid" není 2x žádná hitparáda :)/. MESSIAH byli vždycky tak trochu jiní, a dokazuje to i tahle nová deska, kdy dost často se stane, že návraty klasických kapel znějí stejně jako většina moderně-thrashové produkce, ne však tady, kde se podařilo zachovat ducha a velmi důstojně navázat na staré počiny...

 

Pekárek
10.11.2020 20:40

Díky!! Cením si slov i shodného naladění na strunu Messiah.:) K Rotten Perish mám srdeční vztah.

 

Alda
10.11.2020 19:58

Super recenze! Je zřejmé, že autor recenze ji psal se zaujetím a s nadšením!
S recenzí souhlasím, i těch 80% je OK (možná 85%?) a zvuk této desky je úplně v pořádku. MESSIAH mám dost naposlouchané, a i já to vidím tak, že nej alba jsou Choir of Horrors a Rotten Perish. Novinka je srovnatelně dobrá, ne-li lepší.
LUXUSNÍ RECENZE!

 

Pekárek
07.11.2020 10:17

Fajn, že jsi to vůbec dal...

 

Stray
06.11.2020 20:21

Pár bodů k MESSIAH:

a) Letmo znám v podstatě jen ta dvě alba z osmdesátek a teď novinku.
b) Novinka se mě líbí víc než ta stará tvorba, k té nemám vůbec žádný vztah, k novince ho asi nebudu mít také, ale přijde mě to prostě lepší, soustředěněji a zkušeněji zhotovené.:-)
c) Myslel jsem, že Extreme Cold Weather je naopak jejich zásadní deska, zněla tehdy příšerně, odrovnalo mě to tehdy vztah k celé kapele do oblasti pouhých teorií, ten lední medvěd na obale je debilní.
d) Novince Fracmont bych dal při nejlepším 70%, což je u mne v podstatě hodnocení silné desky, u které je možné realizovat koupi. Asi bych se rozhodoval mezi 60 a 70%.
e) Hodnocení 90 a 100% by se mělo dávat asi stejně často jako 20 a 30%, tedy skoro nikdy.

 

Pekárek
06.11.2020 16:09

Díky za postřehy pánové, u piva by se to probíralo dobře. Třeba vokál mladého Schuldinera vs Mameliho vs. pošilhávání Messiah po Floridě. Proč Messiah, i když nemají úroveň Morbid Angel, nabízejí Metal, a jak se dá i s usedlejším přístupem natočit výborné death thrash/album.
Mickej: s tím vokálem nemáš pravdu, nedal by to:) Ten dojem povislosti ovšem pobavil:), zpočátku jsem taky ta uvažoval a chtěl je víceméně setřít.
Škoda, takhle po netu to není ono. Ale všechno beru na vědomí.

 

Mickej
06.11.2020 15:37

Dakl som tomu zhruba desat posluchov a nemam potrebu sa k novinke vracat. Ako som uz raz spominal novinka mi pride akasi unavema, cely cas akoby na pol plynu, stale som mal pocit, ze chlapci maju volu pritlacit, ale nejako to nejde presne tak ako v spalni, kde uz tymto seniorom poriadne nestoji pero a pri pohlade na manzelkine ovisajuce faldy z racochejla viacej ako polomakku erekciu nevyrazia. Skvele momenty su striedane nevyraznymi. Pekarkovi mozno zvuk prisiel adekvatny, ako z kobky, mne len divny a nejde o to, ze by som bol mladsi ,pretoze v hnusnozvuku a oldschooloch sa vyzivam. No a vokal, tam si viem predstavi, ze takto by to dal moj tata, ktory metal nikdy nepocuval a kamarati ho zavolali skusit zachrchlat do skusobne. Napriek tymto vyhradam nahravka nepostrada atmosferu a urcite caro, myslim, ze 70% si obhaji, ale vyssie tentoraz, aspon u mna, urcite nie.

 

Valič
06.11.2020 13:48

Recenze je moc krásně a poutavě napsaná, jen mám pocit, že jsem slyšel nějakou úplně jinou desku než Pekárek. Ta hudba mi přišla dost nezáživná a zastaralá, i když se tam pár zajímavějších momentů našlo. Vzhledem k té nadšené recenzi tomu ale určitě ještě šanci dám, možná mi to po dalších deseti posleších docvakne. Nejsem si ale jistý, jestli by nebylo lepší ten čas věnovat třeba poslechu kompletní diskografie Morbid Angel. :-)

Stray: Ledního medvěda nebrat! Podle mě je to jedno ze dvou nejhorších alb kapely. Za nejlepší jsou většinou lidí považovány ty dvě desky ze začátku devadesátých let (Choir Of Horrors a Rotten Perish).

 

Stray
06.11.2020 13:41

Dobrá recenzička. Ta novinka se mě vcelku líbí, připomíná mě to trochu PESTILENCE (vokálně trochu Mameliho) v časech Testimony. A to jsem MESSIAH nikdy neposlouchal a moc neuznával, včetně jejich alba s ledním medvědem mě to přišlo až moc zaseknutý v metalovém ug (obdobně jako třeba PROTECTOR), nevím, třeba maj lepší desky než tu s ledním medvědem, každopádně novinka Fracmont jí určitě je. Koncert na Brutalu - z mého pohledu nic moc! Odešel jsem po dvou skladbách, i když to jsem udělal i při CORONER o čtyři roky dříve.:-)