Last Hardrock Outsider

MELECHESH - Enki

Když to tak pár let nezaujatě sleduji, musím hned zkraje říct, že tahle kapela je mi vlastně čím dál více sympatická. Aniž bych zohledňoval exotický původ MELECHESH, jsem přesvědčen, že máme co do činění s mimořádným hudebním tělesem na extrémní metalové scéně. Důležitá je naopak skutečnost, že jde o pracovitou jednotku, která si jde tvrdohlavě za svým a kompozičně se s každou svou další nahrávkou zdokonaluje, takže je třeba před jejich profesionalitou a celkovým hudebním vývojem pouze smeknout. Frontman Ashmedi slyšitelně dobře ví, co je třeba zvýraznit, aby bylo docíleno špičkové nahrávky, která by svým charismatem zaujala a navzdory stylové příslušnosti k extrémním žánrům měla stále velkou schopnost oslovit co nejširší pole heavymetalových fanoušků, i třeba těch, kteří nehoví až tolik nekompromisní a tvrdé hudbě. Přestože jde v globálu o nejpřijatelnější z jejich nahrávek, není zde slyšet žádných nápadných ústupků nebo lacině podbízivých momentů, naopak jde o dokonalý metalový soundtrack, jaký může složit snad jen kapela pocházející z oblastí opředených bohatou starověkou historií.


 

Tohle je pro MELECHESH prostě úspěšná zkouška žehem, kde není místo pro slabé. Novinka „Enki“ zkrátka žhne jako vulkán, jako živelně vyvěrající láva, která spaluje věkovitou krajinu a mění vše, co jí stojí v cestě, na popel. Jejich současný, nanejvýš magmaticky plný zvuk, který se dere na světlo z hlubin starodávné země, prostě již není možné zastavit. Zhudebněné peklo ve své metafyzické rovině nabízí dostatek momentů ke kochání. Ohnivá smršť, která platí za okamžik zrození opravdu velké události na metalové scéně. Z nového alba těchto zahalených ďábelských jezdců mám vlastně podobný pocit jako před rokem z posledního díla polských BEHEMOTH. Neuvěřitelně kompaktní celek špičkové metalové hudby, jdoucí napříč letitými styly jako black, thrash nebo death metal, je zde aranžérsky vybroušen do detailu a všem skladbám nechybí patřičná vrstevnatost ani barvitost (rychlost totiž přepustila prostor mohutnosti vyznění a natlakovanosti skladeb). Neprostupné vánice jsou obohaceny celou řadou dech beroucích detailů: vřeštivá kytarová sóla, klenuté vyhrávky, kakofonické spletence, vstupy exotických nástrojů, jenž zurčí coby klokotavé zvuky blízkovýchodního folklóru a komíhají sebou v tomto reji jako klubko hadů povalujících se kdesi na palestinském tržišti plném osudových překvapení. Abstraktní příběh, jenž podobné dílo vypráví, jakoby nikdy nekončil, vše je naprosto mistrovsky zakomponované a šakalí hlas hlavního performera celku dodá na espritu z nejtemnějších, provázejíc návštěvníka napříč poutí po krajinách nesnadno spatřených.

 

Když v rozhovoru Ashmedi mluví o oblastech, ze kterých kapela pochází: „Jerusalém je místo, kde všichni všechny tiše nenávidí, ale zároveň je zde každý ten hodný. Společnost zde prostě žádá, aby zde byl každý ten tichý a hodný, ale zároveň aby ty druhé nenáviděl.“, pak to pouze potvrzuje dusivost míst, ze kterých vyvěrají kořeny této kapely a z tohoto pohledu je vlastně podobná hudba tou nejlepší duchovní očistou. Neuvěřitelná pestrost nadupaného alba, jakoby se snažila obsáhnout pestrost míst, kde se po věky střetávalo mnoho zcela rozličných kultur, náboženství i filosofických pohledů na pravý smysl bytí.


 

 

Je bezpředmětné vyzdvihovat z tohoto kompaktního díla výrazné momenty, v každé ze zdejších devíti skladeb je totiž dlouhodobě co objevovat, zvlášť pak pro Středoevropana, pro kterého vždy bude podobně uchopená metalová hudba tím pravým lákadlem, při nejmenším obestřeným určitým závojem mytologie a nedotknutelných tajemství. Na to, abych nějakou skladbu vypíchl, jsem tohle album slyšel stále ještě párkrát, ale triumvirát „Lost Tribes“, „Multiple Truth“ a „Enki – Divine Nature Awoken“ mne doslova a do písmene uzemnil. Jsem však stále ve fázi zkoumání a kochání se tou zlatým sluncem ozářenou nádherou, kde spalující ďábelské šlehy jsou propojeny s trans navozujícími rytmickými prolukami, hranými nástroji, o kterých v našem světě dosud není příliš známo. Už předchozí alba MELECHESH byla dobrá nebo velmi dobrá, ale tohle je ve všech aspektech výjimečné dílo a za mne první velmi vážný adept na metalové album roku 2015.

 


05.03.2015Diskuse (2)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

stefanos11.03.2015 23:53

The Epigenesis mě taky bavilo nějak míň. Nejradši mám Djinn a Sphynx, Djinn má navíc parádní obal, něco jako nesmiřitelný nekončící boj. Novinku zatím neumím posoudit, ale zdá se mi lepší, než The Epigenesis.

 

Valič
11.03.2015 09:20

Zatím mě to baví víc než The Epigenesis, které mě po předchozím výborném albu Emissaries mírně zklamalo.