Last Hardrock Outsider

MEGADETH - Nová pevná pouta 11/12

Ačkoliv se to hned po Daveově návratu na pódia nezdálo pravděpodobné, MEGADETH se nakonec dostali do velice slušných obrátek. Celý rok 2005 byl věnován vydatnému koncertování po celém světě. Z počátku se tedy jelo americké turné v doprovodu thrash metalových veteránů z EXODUS, později pak na tuto šňůru navázalo evropské turné po boku na velmi krátko znovuobnovených hrdinů britského heavy metalu DIAMOND HEAD a celý koncertní program později vyvrcholil opět ve Spojených státech, pořadatelstvím mamutího turné Gigatour, kterého se kromě Mustaineho kohorty účastnily další význačné stálice zaoceánské metalové scény té doby jako NEVERMORE, DREAM THEATER, ANTHRAX a FEAR FACTORY. Tento podnik se pro svou úspěšnost dočkal později v průběhu roku 2006 dalších pokračování, kterých byly účastníky znovu zcela jiné kapely. Konkrétně tedy takové pojmy jako OPETH, ARCH ENEMY, LAMB OF GOD nebo dokonce OVERKILL. Ještě stejný rok došlo k poměrně zásadní personální obměně na postu baskytaristy, kde Jamese MacDonnougha nahradil mnohem zkušenější James LoMenzo, známí v minulosti velmi dobře z řad hair metalových kraleviců a instrumentálně zručných mistrů balad WHITE LION a rovněž z doprovodného bandu Davida Lee Rotha, popřípadě z projektu Zakka Wyldea PRIDE AND GLORY. Celá tahle situace byla pro mne o to pikantnější zejména díky faktu, že jsem si kdysi dávno na začátku devadesátých let LoMenza velmi často a snadno pletl právě s Davidem Ellefsonem, tedy s baskytaristou zastávajícím u MEGADETH pozici stálého člena v průběhu takřka celých dvou dekád. Nicméně LoMenzo byl velkou posilou, ačkoliv pocházel ze zcela jiného hudebního ranku a jeho swingující styl a hráčské mistrovství nakonec přispělo ke zkvalitnění a ozvláštnění živých vystoupení.


 

 

V sestavě s bratry Glenem a Shawnem Droverovými a Jamesem LoMenzem tedy Mustaine zahájil práce na dalším studiovém albu, konkrétně již jedenáctém řadovém. To dostalo název „United Abominations“ a bylo avizováno již dlouho dopředu. Práce se však velmi vlekla, takže byl nakonec termín vydání stanoven až na začátek roku 2007. Přestože se reakce na nový materiál velmi různily, je neodvratnou skutečností, že šlo o nejlépe prodávané album MEGADETH od časů „Cryptic Writings“. Tedy za posledních deset let. Na desce se v nové verzi objevila znovu balada „A Tout Le Monde“, kde se kromě Daveova hlasu objevuje i zpěv hostující Cristiny Scabbia, zpěvačky italských náladotvůrců z LACUNA COIL. Předzvěstí se stal song „Gears Of War“, dle mého poměrně bezvýrazná skladba, která však byla podpořena poměrně velkou reklamní kampaní. Ať se tedy ohlasy na výsledek velmi různily, v něčem se většina z nich shodovala – skladba „Washington Is Next“ byla většinou fanoušků přijata s velkým uznáním a lze říci, že se hned během prvních koncertů zařadila k opěvované klasice MEGADETH, což byl samo sebou velký úspěch. Většina fanoušků desce vyčítala neujasněnou koncepci a malé charisma, stejně tak jistou rozháranost, kterou se tohle dílko, jinak produkované Andy Sneapem, vykazovalo.

 

 

Začátkem roku 2008 odchází definitivně kytarista Glen Drover, aby byl záhy nahrazen zručným Chrisem Broderickem, který do MEGADETH přešel z řad kapely JAG PANZER a setrval u zrzounovi stáje, stejně jako Glenův bratr Shawn, až do dnešních dní. Dave Mustaine pěl na Broderickovu hru hned od počátku velkou chválu a tvrdil, že je jasně nejlepším kytaristou, jakého kdy u sebe v kapele měl. Mašina tedy neúnavně pokračovala v koncertování a dostávala se do snad ještě většího koncertního laufu, než tomu bylo v jejich slavné éře z devadesátých let. Gigatour opět pokračovalo, obohaceno šňůrami po Jižní Americe, kde měli MEGADETH vždy velmi silnou pozici a početnou fanouškovskou základnu, ale i po často přehlížené Austrálii. V Evropě došlo na velké turné v předprogramu JUDAS PRIEST a několik vlastních šňůr, či účast na několika význačných metalových festech. Vše se zdárně přibližovalo k tvorbě alba, které mnozí považují za pravý comeback těch starých dobrých thrash metalových MEGADETH.


 

 

Deska „Endgame“ (rovněž produkovaná Sneapem) si nakonec získala velkou oblibu a je mnohými považována za materiál, který stylově přímo navazuje na milník jejich diskografie – album „Rust In Peace“ z roku 1990, což je vlastně téměř pravda. MEGADETH totiž nikdy v posledních dvaceti letech nezněli podobněji a věrněji tomuto svému památnému albu. Právě na „Endgame“ se to vcelku podařilo. Byť se o shodné kvalitě nových skladeb při vší úctě mluvit opět nedalo, ty vykazovaly ony typické divočící riffy a vrstevnaté struktury plné zvratů, kytarových kejklí a nervní atmosféry. Došlo zde jak na zpěvnější věci („44 Minutes“), tak na pořádně kakofonický nářez („1.320´“), ale i na dramatické epičtější záležitosti („The Hardest Part Of Letting Go...“). Vlastně jde ve své přirozenosti o další vcelku různorodé dílko, které se vykazuje obrovskou dávkou energie. Sloganová riffovice „Head Crusher“ budiž stěžejní ukázkou současného rukopisu Mustainea a celé jeho kapely. Mým favoritem však navždy zůstane důrazný song „Bodies“. Materiál byl posledním, na kterém se podílel baskytarista LoMenzo, protože se ve velmi blízké budoucnosti schylovalo k návratu ztraceného syna Davida Ellefsona, ale o tom a o dalších albech, událostech a jiných věcech, včetně historicky prvních společných koncertů thrash metalové The Big Four pod značkou festivalu Sonisphere, zase až příště, ve zcela posledním dějství našeho mega-vyprávění.


26.05.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz