Last Hardrock Outsider

MEGADETH - Ve znamení samozvaného risku 9/12

Na začátku roku 1999 se šlo opět do studia a Dave Mustaine, namlsán předchozím úspěchem skladby „Trust“, která byla rok předtím nominována na Grammy v oblasti heavy metalu, toužil po albu, které by ještě více přiblížilo hudbu MEGADETH širokým masám, tedy album rockově písňové a přímočaré. Na druhou stranu, aby se vyhnulo rozháranosti předchůdce „Cryptic Writings“. A protože byl až na pár výjimek s předchozí prací producenta Dana Huffa v Nashvillu spokojen, zopakoval si spolupráci s ním na totožném místě. To už mu více než rok kryl záda od škopků Jimmy DeGrasso, který bezprostředně po realizaci alba „Cryptic Writings“ nahradil trucujícího Nicka Menzu. Jinak zůstalo všechno při starém, byť nahrávka, která nakonec dostala název „Risk“, se stala labutí písní Martyho Friedmana. Ten totiž brzy vyjádřil přání po deseti letech opustit zaběhlý metalový stroj MEGADETH a poslechnout hlas svého srdce, přesněji řečeno, věnovat se více vlastní hudbě, orientované především na kytaru a rovněž, odstěhovat se do jím velmi milovaného Japonska. Nicméně Marty bez zaváhání nahrál materiál a ještě stihl odehrát nemalou část následného turné (odešel až na začátku roku 2000). Jeho následovníkem se brzy stal Al Pitrelli, zručný kytarista, který byl již pár let předtím znám ze svého působení v kapele SAVATAGE a rovněž z projektu TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA. Teď se však vraťme do roku 1999.


 

Když v průběhu letních měsíců roku 1999 hráli MEGADETH nedaleko New Yorku na třetím, násilnostmi a celkovým chaosem nechvalně proslulém, klání legendárního festivalu Woodstock, krátce předtím zemřel v Kalifornii jejich původní bubeník Gar Samuelsson (nahrál první dvě řadovky) na selhání ledvin, což nebylo, vzhledem k jeho pověsti vytrvalého feťáka a pařiče, překvapením. Dave Mustaine na to na pódiu ihned zareagoval vzpomínkou a přehráním skladby „Peace Sells, But Who´s Buying?“.

 

Album „Risk“, které vyšlo na počátku léta téhož roku, předznamenal kontroverzní singl „Crush ´Em“. Šlo o burcující hymnický kus složený přesně tak, aby ve Spojených státech podpořil o reklamních pauzách význačná sportovní klání na tamních obrovských stadiónech. S tím účelem byl složen a přesně tam rovněž našel své odbytiště. Jinak se nová deska, samotnou kapelou ohlašovaná jako krok jinam, prodávala nevalně a rovněž kritika nešetřila negativními názory. Z dnešního pohledu však nejde o tak špatné album, jak jej v době vzniku někteří vykreslovali, právě naopak, MEGADETH se podařilo složit poměrně hitovou desku, kde celá řada skladeb ve své chytlavé přímočarosti funguje a ještě dnes baví. Škoda že druhá polovina nahrávky již značně ztrácí dech a působí na kapelu jejich formátu jaksi vyčichle a nepatřičně vatovitě.

 

Ať se k albu stavíte jakkoliv, je neoddiskutovatelné, že se na něm nachází několik věcí, které rozhodně stojí za připomenutí. Co naplat, když jde o materiál, který pro většinu jejich fans nemá co dělat s filosofií kapely, jako technicky vyspělé thrash metalové jednotky, jinak oblažující své posluchače obvyklou dávkou progresu, bleskovými sóly a vodopádem řízných riffů. Zde došlo k otočení kormidlem do zcela jiných vod a brzy bylo Mustaineovi jasné, že to je pro zástupy jeho věrných přívrženců příliš. Album se zkrátka nesetkalo s vkusem právě těch posluchačů, kteří stáli při kapele už dlouhá léta a naopak lze říci, že ani moc neoslovilo posluchače nové. V době, kdy ve Spojených státech všemožné rockové charts okupovaly především kapely typu LIMP BIZKIT, CREED, KORN nebo DEFTONES, to vlastně ani nešlo.


 

To úplně nejtvrdší a nejpřímočařejší od MEGADETH na sklonku milénia představuje hned zdejší úvodní vypalovačka „Insomnia“, předznamenaná samplem výrazné kytarové vyhrávky s vkusně zapracovanými industriálními prvky. Ještě lépe vyzněla po ní následující ponurá „Prince Of Darkness“, nepříliš rychlá skladba stavící na dekadentním vyznění a plíživé zpěvové lince. Spolu se surrealistickou „The Doctor Is Calling“ zde patří k tomu úplně nejlepšímu. Mnozí fanoušci nedají ještě dnes na tyto písně dopustit, byť je jasné, že se toho hodně změnilo. Následovala zmíněná stadiónovka „Crush ´Em“ s krátkým vyřvávaným chorálem a dvě zdařilá hitová čísla, operující na bázi jisté (Load/Reload) odlehčenosti a výrazných melodií – „Breadline“ a „I´ll Be There“. Dál však album „Risk“ pozvolna uvadalo a tudíž se nemohlo rovnat kterémukoliv z jeho předchůdců. Je jasné koho se to MEGADETH tenkrát snažili dostihnout. Daveův věčný souboj však znovu nenalezl patřičnou odezvu, to si mohli zrzounovi kumpáni z kapely zkracovat vlasy (dobový trend v postupujících devadesátých letech) jak chtěli. V době svého vzniku šlo tedy o přešlap, při zpětném pohledu na něj však nevyznívá zas až tak zle, právě naopak, sešup dolu kapelu teprve čekal a to hned velmi záhy. Jenže o tom až zase příště.


20.04.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz