Last Hardrock Outsider

MEGADETH - Symfonie zkázy 6/12

Úspěch čtvrtého alba („Rust In Peace“) z podzimu roku 1990 a následná turné na jeho podporu doslova přes noc katapultovali MEGADETH do nejvyšších pater zaoceánské heavy metalové scény. Poprvé se tak o kapele nemluvilo pouze v rámci poměrně těsné škatulky thrash metal, kterou se vlastně Mustaineovci vždy do té doby snažili  obohacovat něčím navíc a skládat s jistými přesahy, což jim vyneslo účast v The Big Four, ale daleko více zaznívala v souvislosti s nimi označení jako progresivní (nebo dokonce americká) obdoba heavy metalu. Je jasné, že čtveřice ve své nové a dodnes nejslavnější sestavě (po nástupu Nicka Menzy s Marty Friedmanem) právě v té době zažívala svůj velký boom. Daveovi bylo jasné, že tuto pozornost bude nutné hbitě zužitkovat, stejně jako v krátké době přijít s další výraznou nahrávkou, která by pracně dobyté mety pouze potvrdila a případně ještě posunula MEGADETH dál do rockového mainstreamu.


 

Druhá polovina roku 1991, dnes již všeobecně známá jako doba zrodu opravdu velkých rockových alb (nešlo jen o to, že svět právě tehdy objevil grunge, ale vyšla i slavná alba interpretů a kapel holdujících klasickému hard rocku a heavy metalu jako např. OZZY OSBOURNE, GUNS N´ROSES, METALLICA a jiných) zastihla právě tehdy zčerstva oženěného Mustainea ve stavu tvorby nových skladeb. Právě takových skladeb, jaké budou za krátko schopny oslovit ještě širší fanouškovskou základnu než doposud a budou tak symbolizovat sebejistě vrženou rukavici právě směrem k jeho bývalým spoluhráčům z METALLICY, kterým Dave stále ještě nemohl přijít na jméno.

 

Předzvěstí velkých věcí se stal v létě roku 1991 singl „Go To Hell“, což byla nepříliš rychlá a nepříliš chytlavá skladba, na druhou stranu však postavená na zlověstné atmosféře a ostře řezaném riffu, která byla složena za účelem podpory komediálního filmu „Neskutečná cesta Billa a Teda“. Kontroverzní na ní byl zejména fakt, že část textu „Go To Hell“ se téměř do puntíku shodoval s textem o něco později vydaného úvodního singlu z bezejmenného alba od METALLICY („Enter Sandman“), což logicky Mustaine nesl dosti nelibě, vzhledem k tomu jakou důležitost přikládal rivalitě mezi oběma soubory. Nic nenaděláte, holt si byli chlapci navždy souzeni. Ostatně právě střední tempa, jaká na své poslední desce prezentovala stále tak nějak více učesaná METALLICA, se vlastně velmi brzy stala normou a rovněž i základním poznávacím znamením pro novou tvorbu MEGADETH.

 

Thrash metal v jeho staré podobě z druhé půle osmdesátých let v té době prakticky (až na pár zaostalců/výjimek) zmizel z povrchu zemského. Některé kapely zkraje roku 1992 následovaly METALLICU a přikláněly se k přehlednějším strukturám, středním tempům a většímu počtu melodií a aranžérských vychytávek, jiné šly záhy úplně jinou cestou, tou cestou, jakou brzy vyklestila PANTERA svým radikálním úderem „Vulgar Display Of Power“. MEGADETH rozhodně patřili k první skupině kapel, takže jejich následující album stavělo na daleko větší přehlednosti a hitovosti než mohlo nabídnout kterékoliv z jejich předchozích děl. Pod dohledem zkušeného metalového producenta Maxe Normana (udělal si jméno zejména na prvních dvou sólovkách Ozzyho Osbournea zkraje osmdesátých let) vznikla nahrávka, která dodnes platí za jejich komerčně nejúspěšnější.


 

Album „Countdown To Extinction“ (název vymyslel Nick Menza) se začalo nahrávat už v lednu roku 1992 a brzy jej předznamenal pilotní singl „Symphony Of Destruction“. Šlo o song s politickým námětem, jenž kritizoval vládnoucí aparát jako jediného hybatele potenciálních válečných konfliktů. Dost možná za to mohla nedávno proběhlá válka v Perském zálivu, kde americká armáda zastala zcela zásadní roli. Skladba vzbudila obrovský ohlas a prakticky ihned se zařadila mezi nejlepší a nejznámější kusy, jaké kdy MEGADETH složily. Ústřední a poměrně výrazný kytarový riff nebo plíživá zpěvová linka, jenž začíná Daveovým úsečným cezením slov skrz zuby, aby záhy přešla do chytlavého refrénu, jsou ještě dnes nezapomenutelné a lze říci i legendární. Fanoušky zkrátka nešlo namlsat více, takže se v průběhu jara stala právě připravovaná deska MEGADETH jedním z nejžhavějších zboží, určitě tedy co se týče metalové hudby. Připomeňme, že dalším takovým velmi netrpělivě vyhlíženým žolíkem bylo třeba album „Angel Dust“ od ujetých Kaliforňanů FAITH NO MORE, kteří se dva roky před tím poprvé celosvětově zaskvěli překvapivým skloubením mnoha rozličných stylů na vynikající fošně „The Real Thing“ a své kvality brzy hodlali potvrdit čímsi novým a dosud neoposlouchaným. Není třeba dodávat, že nová alba obou kapel se nakonec stala zásadním znamením své doby.

 

Zpět tedy k náplni nové desky MEGADETH. Politických proklamací bylo na nahrávce opravdu plno - tak třeba „Foreclosure Of A Dream“, což je píseň pojednávající o ekonomických otřesech ve Spojených státech konce osmdesátých let. Píseň vznikla z frustrace Davida Ellefsona nad reaganovskými zásahy do hospodářství, které nakonec vedly ke krachu a konfiskaci jejich rodinné farmy v Minessotě. Skladba obsahuje i sampl památného citátu George H.W.Bushe („čtěte mi ze rtů“). Píseň „Architecture Of Aggression“ se znovu zabývala tématem Války v zálivu, naopak „Ashes In Your Mouth“ popisuje následky jakéhokoliv válečného konfliktu na přeživšího navrátilce. Jsou zde i skladby narážející na Daveovu drogovou závislost jako např. hned úvodní rychlá vypalovačka „Skin O´My Teeth“, která se u fans hodně ujala a byla ihned zařazena do koncertního programu, nebo také song pojednávající o brutalitě amerických věznic - „Captive Honour“.

 

Mými favority jsou však do dnes dvě skladby, držící zde silný střed nosiče – riffová „This Was My Life“ a pak ještě titulní „Countdown To Extinction“, jenž ve svém textu popisuje otřesný typ „sportovců“ (lépe řečeno - hovad) zabývajících se falešným lovem. Oba songy jsou patřičně nadupané, ale zároveň obsahující výtečné melodické linky a spoustu aranžérských vychytávek (u titulní písně mne vždy zaujala latinská melodie, kterou zde vybrnkává akustická kytara v průběhu jejího takřka „nirvánovského refrénu (tenhle song mne vždy svou zpěvovou linkou, ať už jde o sloky nebo o refrén, připomene Kurta Cobaina, ovšem jaksi jiného - přátelštějšího, více spokojeného, prostě takového Cobaina, který by měl rád drahé metalové produkce). Nechal se Mustaine tenkrát inspirovat i touto Supernovou?


 

Album „Countdown To Extinction“ nakonec slavilo obrovské úspěchy po obou březích Atlantiku a dodnes platí za nejúspěšnější nahrávku od MEGADETH. Tohle období však pro Davea znamenalo rovněž i obrovskou psychickou zátěž, která si brzy vzala svoji daň, protože se jeho drogová závislost jaksi polehoučku během následného turné začala pochopitelně vracet, až v tom zrzoun opět naplno lítal. Jednak šlo z počátku o tlak spojený s tvorbou nové desky. Šlo zejména o to přijít s nahrávkou, která měla být podle vydavatelství stoprocentně lepší a úspěšnější než ta předchozí, které se navíc prodalo přes milión kusů, což i tenkrát nebyla žádná zanedbatelná sranda. Nést odpovědnost za celý projekt, ale i za celou kapelu, tudíž vyžadovalo roční trvalé soustředění. Do toho všeho Daveova manželka otěhotněla a v únoru 1992 se narodil prvorozený syn Justis, což také zrovna nebyl povel k zahájení období relaxu a odpočívání. Veškeré Daveovo uvolnění nahromaděného stresu a opětovné propadnutí řadě druhů povzbuzovatel tak bylo přesunuto na následující celosvětové turné. To bylo sice poznamenané mnoha osobnostními půtkami mezi jednotlivými členy kapely, ale i personálu a crew, ale celkově se jednalo o velmi úspěšnou štaci. Na jaře roku 1993, kdy se celá karavana MEGADETH přesunula do Evropy, došlo dokonce na několik show spolu s „nenáviděnou“ METALLICOU. Tak jako tak, právě v té době se Dave Mustaine zřejmě nacházel na svém absolutním tvůrčím, uměleckém a vlastně i komerčním vrcholu, bylo však otázkou, jak dlouho na něm setrvá, vzhledem k opětovnému balancování na hraně a obnovené koketérii s celou řadou drog. 


06.03.2014Diskuse (0)Stray
janpibal@crazydiamond.cz