Last Hardrock Outsider

MEGADETH - Krize kam se hneš 10/12

V roce 2000 vypršela MEGADETH smlouva s jejich dlouholetým vydavatelstvím Capitol Records. Firma se navíc k nadcházející spolupráci stavěla poněkud nerozhodně (až odmítavě), takže se kapela brzy rozhodla vydat svou další řadovku u mladé britské značky Sanctuary Records. Mezi tím jejich bývalá stáj narychlo zaplácla poslední volné místo ve svém portfoliu výběrem „Capitol Punishment. Naopak ta nová brzy vyjádřila spokojenost nad skutečností, že každou novou skladbu, každou notičku na připravovaném materiálu, složil velký zrzavý šéf zcela sám. Tohle však na druhou stranu vůbec neprospělo k upevnění kolegiality a sounáležitosti uvnitř bandu. MEGADETH chtěli albem nazvaným „The World Needs A Hero“, jenž nakonec vyšlo až v průběhu května roku 2001, dát především najevo svou odhodlanost k návratu do agresivnějších thrash metalových oblastí. Jenže dobrý úmysl se jaksi minul účinkem, protože ve studiu kapele zcela chyběly nápady a jakýsi jednotící duch, který je pro fungování každé profesionální kapely nutný. Al Pitrelli ani Jimmy DeGrasso se prostě nikdy nesžili s tvorbou MEGADETH, takže celou tu dobu působili spíše jako nějací najatí žoldáci, kteří sice odvedou poctivé řemeslo, ale nedodají tvorbě nic navíc. 



Materiál působil ve všech směrech předstíraně, narychlo spíchnutě a bez potřebného feelingu. Nové skladby vůbec neodpovídaly očekávané kvalitě a byly pro většinu fanoušků velkým zklamáním. Rozporuplné bylo rovněž přijetí nahrávky kritikou. Řada posluchačů se v názorech na „The World Needs A Hero“ úplně rozcházela. Zatímco jedna část jásala nad návratem k tvrdším riffům a metalové dravosti, druzí (a nutné říci, ti o dost střízlivější) upozorňovali na absolutní vyčichlost a nenápaditost nových skladeb. Měli snad někdy před tím MEGADETH nutnost posadit song kvalit „Moto-Psycho“ do pozice pilotního singlu? Ani omylem. Má odpověď je tedy jasně negativní, tudíž je zřejmé, že se osobně řadím k druhé skupině a tak považuji právě tohle dílo za zcela nejslabší v jejich dlouhé historii.


Částečný úspěch v podobě lehce navýšených prodejů oproti komerčnímu propadáku „Risk“ byl tudíž zapříčiněn pouze marketingovými tahy, jakými bylo třeba zařazení skladby s názvem „Return To Hangar“, která měla u posluchačů roznítit dojem jakéhosi návratu do starých časů veleúspěšného bestselleru „Rust In Peace“. Brzy kapelu opouští jak DeGrasso, tak  samozřejmě Pitrelli, oběma přeci jen anonymita jiných hudebních projektů vyhovovala poněkud více.


Absolutního dna se Dave Mustaine dotýká ovšem až v roce 2002, kdy byl nejprve hospitalizován kvůli nálezu ledvinových kamenů. Poté co ovšem začal užívat léky na utišení bolestí s tím spojených, pěkně rychle spadl do svých nedávných závislostí. Brzy tudíž následovala léčebna a aby toho nebylo málo, v průběhu svého pobytu v odvykacím zařízení si jednoho večera přeležel levou ruku tak nešťastně, že u něho došlo ke kompresi radiálního nervu, což u něho způsobilo dlouhodobou necitlivost ruky živitelky, jak nazývá svou bleskovou levačku operující na hmatníku kytary. Co se však zpočátku zdálo jako prkotina, brzy přešlo ve velký problém, protože první úsudky lékařů zpochybňovaly jeho další možnost ovládat kytaru. Tehdy však Dave nepodcenil rehabilitaci a začal na obnovení hybnosti poctivě makat. Jeho snahu však provázela obrovská frustrace, která přecházela do vzteklých výlevů, takže se nebylo čemu divit, že měl brzy na stole žádost o rozvod, ale rovněž zákaz přibližování se ke své manželce a dětem. Nejtěžší období svojí kariéry však ustál a nakonec se pomocí elektrošoků a pravidelné terapie dostal do formy, stejně tak jako zvrátil nepříznivý vývoj jeho manželství. Po téměř dvou mučivých sezónách hlásil návrat na scénu.



Na sklonku roku 2003 tedy začal Mustaine nahrávat materiál, který byl původně zamýšlen jako jeho první sólové album. Nahrávka vznikala velmi pozvolna a v několika periodách, takže se práce za přispění dvou studiových muzikantů Vinnieho Colaiuta a Jimmyho Sloase, protáhly až do poloviny následujícího roku. Ve studiu byl chvíli přítomen i Chris Poland, který nahrál několik riffových partů a kytarových sól. Mustaine mezitím koketoval s myšlenkou na obnovení MEGADETH v jejich nejslavnější sestavě, což se brzy ukázalo jako nesplnitelné přání, protože vztahy mezi ním a některými bývalými spoluhráči byly stále ještě plné trhlin. V září konečně album nazvané „The System Has Failed“ vyšlo, samozřejmě jako další řadovka MEGADETH, což si vlastně vynutila nová vydavatelská stáj EMI (distribuce v Evropě)/ Sanctuary Records (v USA). Album bylo přijato velmi vřele, byť se samozřejmě jeho úspěšnost nemohla rovnat zlaté éře z let devadesátých. Šlo o návrat k politicky zaměřeným textům a částečně i k thrash metalovému pojetí z dob „Rust In Peace“. Nahrávka celkově působí jako rekapitulační slepenec, kdy každý song jakoby reprezentoval jiné období vývoje této letité metalové kapely. Stěžejní skladbou se nakonec stala povedená hymna „Die Dead Enough“. Záhy Mustaine nachází i nové spoluhráče, se kterými vyjíždí na úspěšné comebackové turné. Sestavu kromě něho tenkrát tvořili jak bratři Droverovi, Shawn (bicí) a Glen (kytara), tak i baskytarista James MacDonough, který měl přetěžkou úlohu nahradit Davida Ellefsona, dlouholetého kumpána a jediného Daveova spoluhráče, který byl dosud u všeho od začátku kapely až do této chvíle. Vztahy s ním však nebyly už nějakou dobu na dobré úrovni, což později stvrdila Ellefsonova žaloba, kdy Mustainea obvinil z ušlých zisků (v řádu několika miliónů dolarů) z prodejů starých nahrávek. Soud nakonec Mustaine vyhrál a od podivného nařčení byl očištěn. Ve stínu těchto událostí mi přijde Ellefsonovo současné znovuobnovené členství (vrátil se v roce 2010) v MEGADETH neuvěřitelné (holt Amerika). Šlo tak o definitivní tečku za tímto obdobím plným krizových situací.




27.04.2014Diskuse (6)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Ronnie22.03.2016 10:45

Kropis: Křesťanský metal, tedy ten angažovaný, moc neposlouchám, protože a) je u nás obtížně sehnatelný, b)převážně hodně nasládlý alá Petra či Stryper. Mám radši syrovější věci a křesťanské interprety ve "světských" kapelách jako Alice Cooper, MegaDave, Blackie Lawless či Nicko McBrain.Stray: Kvalita článků samozřejmě neklesá, to s vírou nesouvisí. A kdybych si měl vybírat jen věci od "věřících" asi už bych tu nebyl. Nemyslím si, že "věřící" musí odvádět vyšší kvalitu než "nevěřící", ani, že by byl sám osobně nějak lepší. Víra je věcí osobní, která ale může mít vliv na život svého nositele i okolí. Nechci ti tady tlačit můj názor na svět, i když, kdyby tě to zajímalo, klidně ti ho povím. Ozval jsem se proto, že si myslím, že věc víry byla hodně formující pro hlavní členy Megadeth a jejich reunion, a že stojí za to tuto, pro moderního člověka často nepochopitelnou záležitost, zmínit nebo vzít v úvahu.

 

Kropis12.03.2016 18:45

Když jsme u toho křesťanského metalu :) Doporučuji kapelu Tourniquet a konkrétně album Where Moth and Rust Destroy. Kytary nahrál Marty Friedman, rozhodně slušný poslech.

 

Stray
11.03.2016 17:49

Ronnie: Stručně a jasně, člověk se kolikrát v životě dostane do situací, kdy si říká, že kdyby věřil, že by mu to alespoň trochu odlehčilo. Občas jsem si představoval, jak bych svět kolem sebe vnímal, kdybych věřil. Jenže prostě nevěřím a vlastně to u mě asi ani není možné, v jistých momentech se považuji za pragmatika stojícího nohama na zemi, konkrétně v těch, které se netýkají mých koníčků - za mimózního fanatika se považuji snad jen co se týče metalové a hardrockové hudby, kdy zájem přesahuje všechny ostatní činnosti, které by příčetný jedinec považoval za pro život dospělého jedince nezbytné. Jo a proč tě to vůbec zajímalo? Snad tím kvalita článků neklesá, když jsou tedy od toho nevěřícího? :-)

 

Ronnie09.03.2016 16:57

K té víře: Jasně, chápu. Ale stejně si nemyslím, že záleží, odkud člověk pochází. Já, ač rodem Moravák, jsem uvěřil v Ostravě, absolutně ateistickém městě. Je to totiž v první řadě věc osobní (a ne teritoriální).

 

Stray
05.03.2016 17:49

Ronnie: Dík za příspěvek, určitě to je zajímavej poznatek, kterej v mé story chyběl. Budu se ti snažit popsat proč. Jsem ze západu naší Republiky a tak jsem byl od malička vychováván absolutně nedotčen vírou a nikdy jsem neměl potřebu, byť sebemenší, nějak se do této záležitosti vpasovávat, a tak se omlouvám, že z vlastní přirozenosti prostě otázky něčí víry absolutně neřeším. To neznamená, že bych takové věci znehodnocoval nebo naschvál opomíjel, prostě tady je to pro hodně lidí věc, ke které se nikdy nedostanou, netrkne je to.

 

Ronnie05.03.2016 16:00

Milý Strayi! Čte Tvé stránky už nějakou dobu, čítával jsem i Tvé recenze dřív na Metalopolis a vcelku souhlasím s Tvým náhledem na metalové dění. Máme podobný vkus, taky miluju Megadeth a především jejich zlatá devadesátá léta. Teď mám trochu volna a tak pročítám tento seriál. Je to psaný dobře, můžu to trochu korigovat s poznatky z Mustainovy autobiografie. Mám však jednu, pro mě podstatnou, poznámku k této kapitole. Vcelku podrobně popisuješ krizi, kterou Dave v roce 2002 procházel. Stala se tam však jedna věc, o které nepíšeš a která je pro mnoho fans i kritiků těžko uchopitelná. Dave totiž v té době uvěřil v Ježíše Krista. Jak sám popisuje ve své knize, to mu pomohlo překonat všechny krize, zachránit manželství a nakonec se vrátit i k hudbě. A Daveova víra vedla i k tomu, že se později, po mnoha letech, usmířili i s Juniorem, který mezitím taky uvěřil v Boha. Čili vlastně to usmíření není tak divné, když oba z hlediska víry byli vlastně bratři. Celé to tu píšu proto, že sám jsem křesťan a přitom rocker, metalista, kterému nedělá problem zajít na koncert nebo si poslechnout třeba i Slayer. I takoví jsou mezi námi:-)