Last Hardrock Outsider

MAYHEM - Daemon

Poslech hudby navozuje zejména nálady, asociace, vzpomínky, ale občas také některé nepříjemné otázky. Nejlepší alba MAYHEM mám spojená s touto: „Jsem stále ještě normální, když se mi taková hudba líbí?“ Poprvé se vynořila s EP „Wolfs Lair Abyss“. Jak plyne čas, hranice se posouvají a přicházejí podstatně větší extrémy. Většinou už jdou mimo mě. Buď se mi zdají málo metalové, nebo málo muzikální. Výše zmíněná otázka byla každopádně aktuální i v případě výtečného minulého alba „Esoteric Warfare“, a to i když lezlo do uší v podstatě samo. Navážu proto další. Lze podobným způsobem poměřovat úroveň kvality, resp. nachází se ona přidaná hodnota black metalu právě v míře do uší bijící abnormality? Nemyslím si to a vzpomínám na zdánlivě obyčejné, v jádru však černočerné album „Reinkaos“ od DISSECTION.



Po přečtení shora uvedených řádků je, myslím, už každému jasné, že MAYHEM během přípravy aktuální černé mše s lakonickým podtitulem „Daemon“ zrovna neexperimentovali ani netlačili na pilu. Natočili prostě skladby, nad kterými museli v Century Media zjihnout jako sovětské vedení nad průběhem normalizace. „Takhle přesně jsme si to při podpisu smlouvy představovali. Chlapi, vy snad umíte číst myšlenky.“ Skutečně nekompromisní a nekonfliktní návrat ke klasickým hodnotám kultovního debutu, navíc bez onoho „trapného“ undergroundového vyznění a s kytaristy, kteří si snad vydrhli struny v Solvině. Žádné heavy, thrash retro; žádná punk, crust či jiná špína, někdy vydávaná za progresi, natož podezřelé experimenty se zvukem, beaty apod., jen kytarové harmonie, z nichž dodnes těží blackmetalová scéna; ovšem v exkluzivním provedení. Příjemně až lahodně dokonce znějí i nějaké ty disharmonie. Kouzlo jinovatky na vychladlém oltáři zla. Praporem ďábelské avantgardy příliš nemává ani jinak vynikající Attila Csihar. Z maniakálního vokalisty se v některých méně ortodoxních pasážích stává spíše Saruman Christophera Leeho. Jedno je tedy jisté, konečně album, které mi nebude klást zneklidňující otázky.


S legitimitou zmíněného kroku zpět, resp. úkroku od experimentálnějších poloh, nemám absolutní problém. MAYHEM hrají to své, protože „They can!“; a zůstávají i nadále nezaměnitelní. Nejde o náročný poslech, jediný problém spočívá v nemožnosti odtrhnout od uší sluchátka, s čímž souvisí riziko krátké doby expirace. Na stráži ovšem stojí opravdu zdatní borci s proklatě rychlými kytarami, které chrlí jeden krásný riff za druhým. Pokud si vše hodláte náležitě užít, psychické újmy či zatracení se rozhodně bát nemusíte, hrozí jen utopení v silném vývaru, dlouze taženém z těch nejlepších základních ingrediencí. Vyrovnanost aktuální kolekce bere dech.



Zvuk mi zpočátku trochu vadil. Působí řídce. Z tlaku, který se dnes line z každé druhé desky, jsem už asi trochu zmatený. Nic takového nemají Hellhammer a spol. zapotřebí. Odjakživa drtí jen vichrem tónů a smrští úderů. Všechny nástroje mají dostatek prostoru. Kytary tvoří atmosféru, kterou baskytara významně tvrdí a zdrsňuje, zdánlivě neokázalé, a hlavně pak dynamické bicí chirurgicky odměřují a Attila občas naoko znásilňuje, povětšinou však soustředěně dotváří, čímž přispívá k sevřenému a uhlazenému vyznění. Jen pro dokreslení, i usedlejší „Chimera“ zní proti novince jako hodně kruté, odlidštěné, v pravdě zlé dílo. Po posluchači se chce zhruba tolik jako po divákovi v opeře, uvádějící výhradně konvenční repertoár, tj. aby se z pohodlí svého polstrovaného sedadla či lóže dobře bavil, na konci perfektně provedeného představení v podobě přístupnější a teatrálnější verze „De Mysteriis Dom Sathanas“ pěkně zatleskal a brzy přišel zas. Jinou ambici jsem nezaznamenal. Závany z pekla proto nebude možno pociťovat během soustředěných poslechů, ale nanejvýš na koncertech. Právě zde totiž může dojít k transformaci nabubřelých blackových skladeb ve fyzicky působící rockové hity. Potenciál „Daemon“ je v tomto směru víc než slušný, řekněme zhruba stejný, jaký by byl třeba v případě velkoryse pojaté prezentace „Madness of the Graves“ od ROOT nebo některého z alb od AVENGER, kteří ovšem mají, resp. vždy měli x-krát slabší značku a příběh.


MAYHEM zkrátka natočili výbornou desku pro své věrné fanoušky, které by však slušel lehce experimentálnější nástupce, jenž by její kvality definitivně zpečetil. Myslím, že na podobné album měly nárok obě strany. Jedna, ta tvůrčí, ho uplatnila se ctí, spokojeni tudíž nutně musí být i ti druzí. A také nejspíš budou. Od vydání „Daemon“ uplynulo pár dní a mnou vyhlédnutý box s bonusovým vinylem a dalšími kravinkami je v…, ehm, fuč; o vyprodání pražské koncertní zastávky nemluvě. Vítězí, jak už jsem naznačil, vydavatel a promotéři. V centrále Century Media si musí mnout ruce tak intenzivně, že hrozí něco na způsob samovznícení.


15.11.2019Diskuse (0)Pekárek
hackl@volny.cz