Last Hardrock Outsider

MASTERS OF ROCK - Vizovice, 15.července 2017 (sobota) - den třetí

Vplout do epicentra metalového vulkánu v druhé polovině akce vyžaduje připravenost, a vlastně i pevné nervy, rychlou schopnost aklimatizace a neochvějnou chuť po tvrdé muzice spojující tisíce fans napříč mnoha generacemi i společenskými skupinami. U nás zjevně největší metalový festival Masters Of Rock, který se každoročně koná ve vizovickém areálu likérky Rudolfa Jelínka, platí za onen tepající babylon, kde je možné býti svědkem lecčeho podivuhodného. Ostatně v pět hodin večer v průběhu třetího dne konání už je na mnohých návštěvnících znát značná únava, nicméně valná část bdělých se shromažďuje na velké ploše před pódiem, jehož název už roky připomíná památku skvělého vokalisty Ronnieho Jamese Dia, a prvořadá je pro ně především hudba. Ono se toho vlastně kromě poslechu koncertů a konzumace nějakého občerstvení v tomto areálu zrovna dělat nedá.


Na již velmi slušně zaplněné prostranství před hlavní scénou vstupuji, až když na pódiu běsní zvukově kyprý powermetalový uragán ALMANAC, tedy soubor vedený někdejším vynikajícím kytaristou od RAGE Victorem Smolskim. Běloruský virtuóz se nerozpakuje prokazovat řádně silovým materiálem, ve kterém ani tak nedominuje jeho nástroj, jako spíš, že je ve skladbách zachycena ona temná a hutná atmosféra stylu, tolik oblíbeného v oblastech střední Evropy, zejména pak Německa. V kapele se na střídačku představují hned tři zpěváci, z nichž nejzajímavěji na mne působí David Readman, který ze sebe ždíme daleko dramatičtější rejstříky, než jako je tomu v řadách jeho původního působiště PINK CREAM 69. Obstojný koncert nakonec oslovuje mnohé fanoušky a sklízí zasloužené ovace.



Brzy na to následují legendární Dánové PRETTY MAIDS, vedení dlouhodobě dvojicí Ron Atkins (zpěv) a Ken Hammer (kytara). Průřez stěžejními body více než třicetileté diskografie zahrnuje materiál z prvních dvou klasických alb „Red, Hot And Heavy“ (například namakaná vypalovačka „Back To Back“ nebo titulní skladba) a „Future World“ (titulní kousek, „Rodeo“ nebo AOR hitovka „Love Games“), ale také songy z poslední řadovky „Kingmaker“, které celý set zahájily, a nakonec také několik stěžejních válů z oblíbeného alba „Pandemonium“, které vyšlo v roce 2010 a zajistilo Dánům znovuobnovený zájem metalové veřejnosti. Dnes již dlouho pětičlenní PRETTY MAIDS zde představovali sázku na jistotu a potvrdili roli zkušené Hard´N´Heavy kapely, která s jistotou míchá hutnější metalové ingredience se soft-rockovou vzdušností a AOR melodikou. Zhruba hodinový set těchto zkušených harcovníků tedy určitě nezklamal. 



Brzy následovalo vystoupení holandské symfo-darkmetalové kometky DELAIN vedené zajímavou zpěvačku Charlotte Wessels. Poněkud netradičně vyhlížející kráska měla nejen vokálně co nabízet a tak jsem setrval na nějakých pět skladeb, byť bylo zjevné, že po skladatelské stránce se zatím kapele přílišných nápadů nedostává a stylově patří k tomu průměrnějšímu. Jejich tvorba působí pořád jaksi uniformně a necharismaticky, zkrátka rovnocenně s tím, co produkuje současná euro-metalová omladina po desítkách nahrávek ročně. Jistá načechranost a zdobnost v posluchači akorát utvrzuje názor, že jde o mediálně uměle vyhnanou záležitost, kterou někdo sakra chce protlačit do vyšších pater hierarchie metalové scény. Ono už zařazení hudebně poněkud nudných DELAIN nad PRETTY MAIDS může u leckoho staršího, zkušenějšího a heavymetalových klasik znalého způsobit pochyby. Wessels je však rozhodně zajímavá performerka, ale není mne zcela jasné, proč si do kapely vybírá samé mdlé a nezáživné persony? 



Angličtí SAXON představují jednu z nejdynamičtějších a nejživotaschopnější úderek v dějinách klasického heavy metalu a svou pozici si dnes parta okolo Biffa Byforda častým koncertováním už jen dokonale hýčká a udržuje. Jejich koncertní vystoupení jsou zárukou prvotřídní oceli, jejíž kvalita s narůstajícím stářím neklesá a neztrácí sílu a lesk. Famózní kytarové duo Paul Quinn/ Doug Scarratt mělo i tentokrát totálně natlakováno a jejich kytarové výboje opanovaly na více než hodinu celý vizovický areál. Za bicími se stále objevuje výtečný Nigel Glockler, který ve svém věku neztrácí nic ze svého památného švihu a pohání metalové hymny Saských žoldáků stále vpřed.


Stále mladistvě vyhlížející basák Nibbs Carter je velkým oživením koncertů a bezesporu největším headbangerem v současných řadách SAXON. Svou osmdesátkovou image trochu připomíná Jasona Newsteda a sice v dobách jeho nástupu k METALLICE. No a konečně Biff Byford je prostě neskutečně suverénní frontman, který absolutně bez zvýšeného tepu, s klidem a levou zadní si dává všechny ty památné texty, které kdysi stály u zrodu Nové vlny britského heavy metalu. Došlo tedy jak na aktuálnější pecky jako „Battering Ram“ „Sacrifice“, tak rovněž na letitou klasiku „20.000Feet“, „Heavy Metal Thunder“, „Power And The Glory“, „747(Strangers In the Night)“, „Princess Of the Night“, „Crusader“, „Dogs Of War“, „Solid Ball Of Rock“ nebo „Wheels Of Steel“. Už teď se těším na dlouho dopředu avizovanou řadovku, kterou kapela chystá na leden roku 2018. Tihle chlápkové to v sobě stále mají a jejich koncerty se vykazují velkým zápalem, energií a nadhledem, čerpajícím z nepochybných zkušeností a celkové odžitosti velmi často v blízkosti našich končin koncertující úderky.



Bezkonkurenčně nejočekávanější a nakonec i nejvelkolepější set celé soboty posléze odehráli němečtí thrashmetaloví titáni KREATOR, kteří ve svém programu představili scénu plnou záhrobních propriet a kulis, mimo jiné některé v podobě goticky lomených oken a dalších parádiček, které v sobě měly zabudovány obrazovky umocňující celou show. Kapele zjevně nechyběl i jasně nejmasivnější světelný park. 


Když ve svém rodném Essenu před více než třiceti lety KREATOR začínali a to jako náctiletí floutci a mladí headbangeři, asi by je tenkrát sotva napadlo, že budou patřil k headlinerům těch největších metalových akcí na světě, a že jim budou dělat předkapelu třeba i jejich vzory z mládí jako SAXON, ale Němci už jsou tak ustálenou a svébytnou institucí, navíc chrlící stále pravidelně vysoce originální a kvalitní alba, že jejich pozice na evropské scéně je téměř dominantní (pokud tedy nebudeme počítat kapely jako IRON MAIDEN, JUDAS PRIEST nebo jejich veleúspěšné a vždy rozveselené krajany HELLOWEEN). Ohnivý lídr Mille Petrozza a jeho kumpáni tak vkusně rozdělili hodinu a půl trvající prostor svého vystoupení mezi skladby z nového alba (došlo na „World War Now“, „Satan Is Real“, titulní „Gods Of Violence“ nebo podbízivou „Fallen Brothers“, během které se za na obrazovkách za kapelou objevovala celá řada fotografií již nežijících rockových a metalových osobností) a stěžejní fláky z alb novince přímo předcházejících jako „Phantom Antichrist“, „From Flood Into Fire“, „Civilization Collapse“, „Hordes Of Chaos“, „Enemy Of God“ nebo „Violent Revolution“ a potvrdili, že mají dostatek kvalitního materiálu nejen ve své staré etapě, ale také v té novější a dnes už protěžovanější. 



Bez pochyby tak došlo i na největší klasiku, kterou zde reprezentovaly songy jako „Total Death“, „People Of The Lie“ a k mému velkému překvapení a radosti i song „Extreme Aggression“, patřící k vrcholům celého dne. Aby byl krvežíznivý přídavek záhy zcela dokončen, KREATOR rozsápali dav prostřednictvím závěrečného gore dynamitu „Pleasure To Kill“. V té době bylo možné vidět nejednoho srdcaře pařit jako smyslu zbaveného (vzpomínám na podsaditého pětačtyřicetiletého týpka, co pravičkou mával nad hlavou, zatímco levou rukou se intenzivně bušil do srdce), užívat si rozsáhlý mosh-pit, nechat se nést nad hlavami tlačících se diváků a nebo být součástí Millem organizované řežby v tzv. Zdi smrti. Došlo na klasické průpovídky s vyfuckováním všech rasistů a teroristů, které tak nějak tradičně k tvorbě KREATOR a jejich koncertům už patří. Nicméně koncert velmi dobře odsýpal a Sami Yli-Sirniö potvrdil roli naprosto famózního kytaristy, který je pro současnou etapu této německé legendy velkým přínosem. Skvělý výkon podal i bubeník Ventor. No a o Milleho charismatu netřeba se rozepisovat, on svou hudbou zkrátka žije. Šlo tedy o další (můj v pořadí už asi šestý) skvělý koncert KREATOR, a protože tahle kapela si stále udržuje mladickou energii a vysokou kvalitu svých show, budoucnost tak vidím plně v jejich režii.



18.07.2017Diskuse (92)Stray
janpibal@crazydiamond.cz

 

Fenris 13
03.08.2017 13:57

Pavoučí ukolébavka je super, kousky jako From The Other Side, To The Morgue nebo Poltergeist jsou skvělé a jako vždy od Kinga skvělý příběh, byť tentokrát jen na malé ploše. Asi nejujetější příběh má Graveyard, takové Digging Graves je jen pro otrlé :-)

 

Stray
02.08.2017 22:08

Spider´s Lullabye působila po The Eye sice tak trochu jako demáč, ale určitě je to lepší album než Voodoo, House of God, Abigail II. nebo poslední řadovka. Je to dobrá deska (s přivřenýma očima možná i 80%).

 

DarthArt
02.08.2017 20:49

Ještě mě zajímá... co říkáte na Spider´s Lullabye? Podle mě je to sbírka naprosto fantastických skladeb, zejména druhá půlka (ten minipříběh), Six Feet Under a From the other Side. Ale mám pocit, že je v diskografii KD trochu neviditelná...

 

DarthArt
02.08.2017 20:45

Valič: Tak já to zkusím dohnat. Zatím aspoň Puppet Master a Graveyard, z kterýho znám jenom Sleep Tight Little Baby, což je naprostá bomba. Ani nevím, proč jsem ho nenaposlouchal celý. Jinak Kinga jsem svýho času přestal poslouchat v době Voodoo, ta deska mě nebavila...

 

DarthArt
02.08.2017 20:43

Stray: Zopakuj, ale s klávesnicí pod rukama! (nejdřív jsem chtěl napsat "s perem v ruce", ale znělo to fakt blbě :)

 

Valič
02.08.2017 17:32

Jak už jsem psal, to posuzování je strašně subjektivní, zvlášť co se týče hudby, u které hraje tak zásadní roli celková atmosféra. Na každého to asi působí trochu jinak. Můj Top 5 by momentálně vypadal asi takto: 1. Conspiracy 2. Them 3. Abigail 4. The Eye 5. The Puppet Master (všechno 100%). Album Fatal Portrait bych i s těmi zmíněnými výhradami pořád hodnotil ještě hodně vysoko (90% - stejně jako The Graveyard). Nejmíň mě baví Voodoo a House Of God, ale pořád jsou to ještě hodně dobré desky (minimálně 70%). Hodnocení těch zbývajících tří by se asi pohybovalo někde kolem 80%, ale přiznám se, že jsem je už strašně dlouho neslyšel.

 

Stray
02.08.2017 17:31

A já si to, až bude čas, všechno pěkně zopakuju, od prvních Mercyful fate, až po posledního Diamonda.

 

Louža
02.08.2017 17:19

Já Melissu i Don t Break slyšel až hodně dlouho pod Diamondech a hned na první poslech to byla pecka. I dneska se tomu co tam hrajou zdráhám uvěřit, protože jsem od té doby nic podobného neslyšel. Ale pak už jsem přešel na Kinga, pozdější MF mě nebaví.

 

Stray
02.08.2017 16:50

Conspiracy je takový víc vyhlazený, měkčí melodičtější, dost možná i vrstevnatější co do aranží, ale Them je neméně geniální, co se týče takovýho toho "pure" přístupu, kdy z autora tryskají proudy parádních momentů, představuje pro Them (i díky té příběhové myšlence) vrchol diskografie K.D., to však neznamená, že Abigail a Conspiracy jsou horší, nejsou, jsou jenom méně zlé!:-)

 

Valič
02.08.2017 16:37

Já bych řekl že "Them" je hodně vyrovnané album bez nějakých výrazně slabších míst, ale Conspiracy se mi pořád líbí o dost víc.