Last Hardrock Outsider

MASTERS OF ROCK - Vizovice, 10.července 2014 (čtvrtek)

Na festival Masters of Rock jsem vždy nahlížel skepticky. Především tedy kvůli tomu, že mě obvykle ze čtyřdenního klání zaujala jedna kapela. Popřípadě pokud jich bylo více, tak byly rozhozené do více dní. V tomto ohledu byl letošní line up jedinečný, zaujaly mě hned tři kapely, a shodou náhod nebo snad záměrně byly všechny tři seřazeny za sebou v jeden den. Tím dnem byl čtvrtek a vyvolenými  byli AIRBOURNE, DREAM THEATER a ANTHRAX. Zakoupil jsem tedy jednodenní vstupenku a zamířil do Vizovic. V následujícím textu tedy zhodnotím pouze vystoupení tří zmíněných kapel.


AIRBOURNE - Australané, mnohými považovaní za nástupce AC/DC měli nevýhodnou pozici, protože museli hrát ještě za světla. Může se to zdát jako detail, ale tento fakt kapele vždy uškodí. Pokud je něco, co se jim nedalo upřít, tak to bylo maximální nasazení. Zejména jejich frontmana Joela O´Keefa. Kapela na to hned ze startu vletěla s písní „Ready To Rock, která otvírá zatím poslední studiové album a v davu se rázem vyrojila spousta fanoušků. Jako drobný problém bych viděl silně přebuzený zvuk, který občas ztrácel na čitelnosti. Když to porovnám s jejich klubovým koncertem z roku 2010, tak to bylo vlastně téměř totožné, někde jsem dokonce četl, že to tak AIRBOURNE chtějí záměrně. Každopádně je to přece jen rock’n’roll a když nic tak musí být pořádně nahlas. Zazněl poměrně rovnoměrný průřez ze všech tří desek, ale podle mého názoru se i naživo projevilo, že až na „Ready To Rock, která je předělaná z debutového EP a na „Live It Up“, která měla už tak vynikající intro posílené ještě ručně roztočenou sirénou bubeníkem, jsou písně z nejnovějšího alba slabší než ty z předchozích dvou řadovek. I tak to byl ale vynikající koncert. Frontman opět nezapomněl prokládat písně různými perličkami, jako bylo mlácení plechovkou tak dlouho do hlavy, dokud nepraskla. Chybělo snad jen lezení po pódiové konstrukci, které se stalo hitem posledních koncertů na velkých festivalech. V přímém porovnání se mi ale klubový koncert líbil o něco více, v tom malém prostoru bylo prostě více energie, všechno bylo hutnější a kapela byla v bezprostřední blízkosti.


Intro: Terminator 2 / Ready to Rock / Too Much, Too Young, Too Fast / Diamond in the Rough / Back in the Game / Girls In Black / Black Dog Barking / Cheap Wine & Cheaper Women / No Way But the Hard Way / Stand Up for Rock N Roll / Live It Up / Runnin Wild.



DREAM THEATER – Pokud je někdo skalní fanoušek, tak je mi jasné, že tyto řádky bude číst velmi nelibě, ale faktem je, že koncert této kapely mi (a podle okolí nejenom mně) přišel jako absolutní nuda. Skoro to vypadalo jako by si šla polovina publika vystát místo na ANTHRAX. Nechci rozhodně shazovat výkony jednotlivých hráčů, protože všichni předvedli profesionální práci, ale bohužel u toho to jaksi zůstalo. Kapela otvírala skladbou „Enemy Inside“, kterou jsem si ještě celkem užil, ale poté už jsem musel jen přetrpět nekonečné změny temp a prakticky poslouchat hodinu jednu dlouhou skladbu, protože se prostě nebylo čeho chytit. Nebylo na co pařit. Situaci neusnadnili ani samotní DREAM THEATER, kteří si profesionálně odehráli svoje, ale že by nějak spolupracovali s publikem to bohužel ne. Pro fanoušky, kteří mají jejich písně dobře naposlouchané, byl koncert po všech ostatních stránkách vynikající, každý nástroj měl krystalicky čistý zvuk, navíc byl příjemný potemnělý večer a tak si kapela připravila spoustu videoprojekcí.



ANTHRAX – Konečně přišla řada na thrashmetalovou legendu a mně se povedlo dostat se k zábradlí, aby byl zážitek ještě intenzivnější. Pokud někdo další navštívil úterní koncert METALLICY musel se asi sarkasticky pousmát, když zhruba pět minut před začátkem koncertu ANTHRAX začalo poměrně hustě pršet. Naštěstí jak náhle to přišlo, tak to i odešlo a ti chytřejší u sebe měli stejně pláštěnky. Pokud bych chtěl být stručný, tak bych napsal, že ANTHRAX zahráli bezchybný nářez a jelikož jsem mohl srovnávat pouze s koncertem v rámci Big Four v Milovicích v roce 2010, tak tento koncert byl o několik tříd výš. Jedinou výhradu bych snad mohl mít k trochu utopené sólové kytaře, což mohlo být způsobeno také tím, že jsem byl napravo přímo před Scottem Ianem. Setlist byl složen z prověřených klasik, takže se otevíralo skladbou „Among The Living“ a během koncertu zazněly všechny podstatné hity z období Joeyho Belladonny. Zpestřením mohla být skladba In the End, během které překryly aparatury obrazy dvou metalových legend a zpěvák Joey Belladona připomněl smrt Dimebaga Darrella a Ronnieho Jamese Dia, který se narodil v den konání koncertu. Dále cover snad nejprofláklejší písně od AC/DC – T.N.T., která je součástí nejnovějšího EP Anthems, kde Joey jasně potvrdil, že je schopný zazpívat snad cokoliv. Vždycky mě udivovalo, proč si ANTHRAX ze všech těch písní vybrali právě T.N.T., Scott Ian je velký fanoušek AC/DC, takže si mohli určitě vybrat něco méně známého, ale naživo se jasně ukázalo, jak dokonalá volba to byla. A třetím zpestřením byla rapová hříčka I’m the Man. Ačkoliv byl tedy setlist koncertu pojat velmi tradičně a ten, kdo navštívil koncert ANTHRAX v předchozích letech, slyšel téměř to stejné, musel si společně s kapelou tyto písně užít opět, protože to vůbec nevypadalo, že by na pódiu stáli padesátníci s více než třicetiletou kariérou. Joey Belladonna byl plný energie a dokázal zazpívat vše bez sebemenších potíží. Také mě velmi potěšilo, že se během turné vrátil za bicí Charlie Benante a dokonce si zde našel prostor pro krátké sólíčko. Kdo tedy tuto legendu propásl, může litovat. Scott Ian však koncert ukončil větou: „Příští rok vydáváme nové album! Brzy na viděnou.“


Intro: Worship / Among the Living / Caught in a Mosh / Got the Time / Indians / Hymn 1 / In the End / Madhouse / Fight Em Til You Cant / T.N.T. (AC/DC cover) (With Back in Black-outro) / Medusa / I Am the Law / Im the Man / Be All, End All / Efilnikufesin (N.F.L.) / Antisocial. 


19.07.2014Diskuse (0)Kropis