Last Hardrock Outsider

MARK LANEGAN - Whiskey For The Holy Ghost

Začátkem 90. let minulého století to už v seattleském hudebním tyglíku mocně vřelo a klokotalo a transmutace nově se rodícího hudebního žánru se začala projevovat v plné síle. Mezi mnohými novými substancemi, které vystoupaly až k bublající hladině, se objevily i takové, jež nesly toužebně očekávané vlastnosti drahocenného kovu. V roce 1991 spatřily světlo světa stylotvorná alba „Nevermind”, „Badmotorfinger” a „Ten”, k nimž se po roce připojilo ještě album „Dirt”, a tak byly prostřednictvím jejich tvůrců – takzvané Velké grungeové čtyřky (NIRVANA, SOUNDGARDEN, PEARL JAM a ALICE IN CHAINS) položeny základy novodobého hudebního náboženství.


Na tomto pozoruhodném tvůrčím hodokvasu měla svůj nepřehlédnutelný podíl i domovská kapela zpěváka Marka Lanegana SCREAMING TREES, která v tom samém období vydala dvě své nejúspěšnější desky - v roce 1991 „Uncle Anesthesia” a o rok později „Sweet Oblivion”. Skladba Nearly Lost You z druhé jmenované desky se stala populární i v MTV, a to hlavně díky zařazení na soudtrack k filmu Singles, který byl natočen v Seattlu a lehce se dotýká i situace kolem tehdejšího hudebního boomu. (Ve filmu se v epizodních rolích objevili např. i Chris Cornell, Eddie Vedder, Stone Gossard a Jeff Ament, a nutno dodat, že se svých výkonů zhostili s nenuceným humorem a nadsázkou.) Úspěch LP „Sweet Oblivion” podnítil Křičící stromy k uspořádání celoročního turné, které ale nepřineslo kýžený výsledek. Během koncertování se už tak napjaté vztahy ve skupině ještě zhoršily a muzikanti se nakonec rozhodli dát si pauzu.



Tyto události byly, ve svém důsledku, hlavní příčinou dlouhé časové prodlevy mezi vydáním prvních dvou alb Marka Lanegana. Po vydání debutové desky „The Winding Sheet” se Mark rozhodl, že by mělo co nejdříve následovat album další. Usmyslel si, že by bylo dobré natočit všechny skladby v rychlém sledu za sebou a celé album nejlépe v několika dnech, aby tak docílil větší soudržnosti a autentičnosti nahrávky. Bohužel skládání a psaní textů pro domovskou skupinu a současné koncertování jej zaměstnávalo natolik, že pro tvorbu na vlastním projektu jen stěží nacházel prostor a z původně plánovaných dnů a týdnů se nakonec začaly stávat měsíce a roky. Neustálé přepisování, úpravy a nahrávání v různých studiích začaly dostávat podobu nekončící noční můry, a tak nebylo divu, že frustrovaného autora v jednom okamžiku nenapadlo nic lepšího, než vzít všechny demonahrávky a hodit je do řeky. Naštěstí byl poblíž kolega a producent Jack Endino, který tomuto destruktivnímu pokusu na poslední chvíli zabránil.


Navzdory těmto okolnostem vzniku deska vůbec nevyvolává dojem nesourodé směsi písní, právě naopak. Skladby fungují dobře jednotlivě, ale ladí i jako celek a působí mnohem vyzráleji než debutové LP „The Winding Sheet”. Album je barvitější, přináší větší škálu pocitů, nálad, barev i vůní, bluesový základ se více poddává folku, místy se překlápí až do country. I Laneganův projev je soustředěnější a procítěnější, přesto nepostrádá určitou rozervanost a smysl pro drama. Je až s podivem jak ve svých necelých 30ti letech v některých písních působí dojmem unaveného a životem zklamaného muže. Podobně jako album debutové i tato deska se nese v duchu zpytování svědomí, boje s vnitřními démony a hledání smyslu, ani ne tak života, jako spíše vlastního konání. Skladby se ve vlnách přelévají z lyrických, romantičtějších poloh do dramatických situací či tragických okamžiků, a pak zase k pokojnějším chvílím, jako bychom proplouvali filmovým (nebo životním) příběhem.



Hned v úvodu první skladby The River Rise” zaslechneme dětskou zvonkohru a rozverné pohvizdování a vzletná, téměř filmová melodie se nad námi rozklene jak laskavá vzpomínka na staré dobré časy. Ale tak jako v životě nejsou všechny kapitoly jen idylické a sluncem prozářené, nastupuje vzápětí Borracho. Zpěvákův rozvláčný a lehce klopýtavý přednes nás nenechává na pochybách, v jakém mentálním stavu se hlavní hrdina právě nachází. Vše začíná sice nenápadně, ale se zrychlujícím se rytmem se do toho Mark pěkně opře, jakoby chtěl vyhlásit válku tomu ďáblovi, o kterém v ní zpívá, jakoby se rozhodl bít se do poslední kapky krve, s hlavou hrdě vztyčenou – pokud se mu ale podaří udržet se na nohou. Téměř pochodový marš, který v podkresu předvádí Dan Peters na bicí ještě umocňuje celkovou atmosféru.


Pořádnou porci osudovosti nám poté nadělí teskná Dead on You” či countryová Pendulum. Ale na tu opravdovou melancholii obestřenou mlhou, která by se dala i krájet, narazíme především v Kingdoms Of Rain, jejíž bezútěšnost podtrhuje navíc zvuk varhan a teskný ženský vokál v pozadí. Podobně je vystavěná i Riding The Nightingale, pochmurná balada, za kterou by se nemusel stydět snad ani Nick Cave. Snad abychom se zcela neutopili v tom smutku a tesknotě, nachází se přímo mezi těmito dvěma baladami hravá skladbička Carnival. Vláčné kytarové riffy v doprovodu houslí, které připomínají rozverné představení kočovné společnosti, působí až nečekaně pozitivně a svádějí skoro k tanci. Taneční rytmus ještě umocňuje Laneganův text „I’m crawlin’ all over the carnival...”. Jakoby si autor pohrával s myšlenkou, že vše okolo nás je jen pouhá hra a šálení smyslů. Ke skladbám, které mají potenciál lehce pohladit a potěšit na duši, patří i něžná Sunrise, plující v malebném oparu doprovodného ženského vokálu a saxofonového kouzlení. Countryová El Sol” naopak tak trochu klame tělem. Probouzí ve mě pocit něčeho mnohokrát slyšeného, pocit něčeho dávno zapomenutého a důvěrně známého. Z jedné strany prostá melodika, vyvolávající dojem idylické pohody, na straně druhé melancholický text, v němž autor mluví o tom, že se cítí mnohem starší než ve skutečnosti je… jakoby skrze píseň promlouvala stará duše uvězněná v mladém těle.



Zvláštní perličkou je téměř v závěru alba se nacházející Judas Touch. Krátká, potutelná jak dětská říkanka či rozpočítávadlo, na první poslech nevinná a při bližším ohledání dvousečná. K její skoro tajemné, zaklínačské atmosféře stačilo použít jen málo – zpěvákův hlas, jednoduchý kytarový riff a šustivý zvuk virblu v pozadí. Night train, silver moon.... Stačí těchto pár úvodních slov k vystižení atmosféry zavěrečné Beggars Blues, skladby jak vystřižené z ponurého westernu. K mrazivým úderům kytary se připojuje místy i harmonika a nelze přeslechnout ani rytmus bicích, podobně výhružný jako v Borracho, tentokrát hraný Markem Pickerelem. Tento film rozhodně nekončí happyendem a noční vlak mizí v mrazivé temnotě…


Navzdory tíživé a melancholické atmosféře Laneganových písní mám po vyslechnutí alba pocit, jako bych strávila hodinku v dobré, laskavé společnosti. Ve společnosti přítele, který nemá potřebu kritizovat, ale mlčky s lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že nic lidského mu není cizí. Nejspíš proto, že si na vlastní kůži zažil mnohé z toho, o čem zpívá, působí Lanegan přesvědčivě a upřímně a člověk má dojem, jakoby mu tím chtěl sdělit, že každý z nás má občas nárok na slabost a pocity zoufalství. Ale je třeba jít dál a nevzdávat to… (V této souvislosti si nedokážu odpustit poznámku, že album vyšlo na samém začátku roku 1994. V té době Mark neměl ani tušení o tom, co se stane o pár měsíců později, a jak tyto události ovlivní celý jeho další život.) I pro samotného Lanegana měla a má deska „Whiskey for the Holy Ghost” velký význam. Podle jeho slov se k ní často vracel a pokusil se její atmosféru přenést i do nahrávání pozdějšího alba „Field Songs” z r. 2001. A nebude asi náhodou, že je zastoupena i poměrně větším počtem skladeb na antologii Laneganovy tvorby z let 1989 – 2011 („Has God Seen My Shadow”), která vyšla roku 2014.



20.04.2021Diskuse (5)Konnie

 

Konnie
24.04.2021 19:14

J.Rose: Tak to jsem ráda, že se album líbí. I ta sklenka whiskey se k tomu hodí a - na rozdíl od Divoké bandy - se dá konzumovat i bez toho pocitu hořkosti :-)

 

J.Rose
23.04.2021 21:34

Je to opravdu dobré. Jeden poslech včera před spaním a druhý teď na konci odpolední směny.

Je tam něco, co mě nutí k opakovanému poslechu. Asi opravdu ta atmoška :-)

 

Konnie
20.04.2021 20:23

Hivris: Jojo, tahle Bedna od whisky (jak jsem si ji soukromě pojmenovala) není vůbec špatná :-)
Nebyla jsem si jistá, jestli ten film zmiňovat, ale když jsem si vzpomněla, jak si tam ze sebe Pearl Jam dělali srandu, nedalo mi to. Byli fakt roztomilí, hlavně Eddie.

J.Rose: Mně se líbí, jak umí Lanegan vystihnout atmosféru. Vyzkoušej, třeba se Ti to, jako filmofilovi, bude líbit :-)

 

Hivris
20.04.2021 14:57

Na to množství drog, co v té době Lanegan konzumoval, nezní to album vůbec špatně. Určitě je o dost lepší než debut.
Dík za připomenutí Singles. Žral jsem Matta Dillona a jeho CIZITEN DICK:).

 

J.Rose
20.04.2021 13:43

Neznám, navnadilo, zkusím.